sv. Lukáš / st 18. říjen 2017

Byl lékařem v Antiochii. Jako společník apoštola Pavla se setkal i s dalšími ap... (pokračování)

Benedikt XVI. mlčí, ale všichni víme, co si myslí

Když emeritní papež Benedikt vyjádřil uznání nedávno zesnulému kardinálu Joachimu Meisnerovi za to, že si uchoval svou víru v církvi, „i když ta někdy bývá blízko ztroskotání“, mnozí čtenáři se domnívali, že hovoří o stavu katolicismu za papeže Františka. Skutečně měl na mysli právě toto? Arcibiskup Georg Gänswein trvá na tom, že nikoli. Dlouholetý sekretář emeritního papeže si myslí, že je „hloupé“ vysvětlovat tuto poznámku „v protifrantiškovském tónu“.

Benedikt XVI. mlčí, ale všichni víme, co si myslí

Arcibiskup Gänswein pro to má přesvědčivý argument. Benedikt XVI. před svým pontifikátem i během něho často používal stejný obraz církve jako lodi zmítané bouří. Nepřekvapuje tedy, že tento obraz použil znovu, když vyjadřoval poctu svému dávnému příteli. Bývalý papež je navíc od své rezignace mimořádně opatrný a vyhýbá se tvrzením, která by bylo možno považovat za kritiku svého nástupce. Benedikt se o papeži Františkovi neustále vyjadřuje s uctivostí a jeho ne příliš častá veřejná prohlášení jsou pochvalná.

Bylo by pro něj netypické, kdyby kritizoval panujícího papeže – a obzvláště při takové příležitosti, jako byl pohřeb kardinála Meisnera.

A přesto... a přesto... Je těžké číst vyjádření bývalého papeže o nebezpečí ztroskotání a o „naléhavé potřebě pastýřů, kteří se postaví proti diktátu ducha doby“ bez povšimnutí, že tato slova lze snadno vztáhnout na současné vatikánské vedení. Mohl si snad Benedikt – který vždy pečlivě volí slova – nepovšimnout toho, jak může být jeho poznámka vnímána?

Když vše pečlivě uvážím, věřím, že má arcibiskup Gänswein pravdu: že Benedikt „nepoukazoval na nic jiného“ než na silnou víru kardinála Meisnera. Přesto jeho prohlášení vzbudilo obrovskou pozornost, ať už to měl emeritní papež v úmyslu, či nikoli.

Andrea Gagliarducci ve svém pravidelném týdenním sloupku z Vatikánu nabízí přesvědčivé vysvětlení této záležitosti. Proslov pronesený na pohřbu kardinála Meisnera nevyvolal vlny vzrušení proto, že by odhalil, co si emeritní papež ve skutečnosti myslí, uvádí Gagliarducci. Právě naopak: „Tato polemika možná pramení ze skutečnosti, že každý velice dobře zná myšlení Benedikta XVI.“

Bývalý papež od své rezignace mlčí, ale zanechal nám obrovský odkaz svých myšlenek. Víme, jak smýšlí o diktatuře relativismu, o vztahu mezi vírou a rozumem, o hroucení se evropské kultury, o nerozlučitelnosti manželství, o vnitřně zlých skutcích. Je naprosto jednoduché aplikovat jeho myšlenky – jež jsou dostupné v desítkách knih a stovkách písemných dokumentů – na současnou problematiku. Ano, známe jeho myšlení velmi dobře.

Benedikt XVI. – jako teolog, jako prefekt Kongregace pro nauku víry a obzvláště jako nástupce sv. Petra – se opatrně vyhýbal ideologickým pozicím. Vždy se snažil vyjádřit podstatu katolické víry, aniž by zastával stanoviska v problematice, kterou církev zatím nevyřešila. Gagliarducci k tomu napsal: „Vždy se vyhýbal snadným protikladům, které ovlivňovaly debatu po Druhém vatikánském koncilu.“ Ohledně samotného koncilu trval na „hermeneutice kontinuity“: učil, že autentická církevní nauka musí být organickým vývojem toho, co předcházelo.

Když tedy někdo navrhuje radikální změnu katolického učení, musíme sledovat jemné signály od Benedikta. Již víme, co si myslí.

Gagliarducci si dále všímá toho, že za pontifikátu papeže Františka dochází k oživení zlostných debat v církvi, kdy proti sobě stojí frakce „liberálů“ a „konzervativců“. Papež Benedikt svým přístupem zaryté ideology odrazoval, píše Gagliarducci. „Za papeže Františka využili příležitosti chopit se otěží diskuse o otázkách současné kultury.

Z pohledu těchto ideologů je Benediktova „hermeneutika kontinuity“ jen dalším soupeřícím způsobem myšlení, který musí být poražen. Proto ti nejnadšenější přívrženci papeže Františka projevují své zděšení, kdykoli Benedikt učiní nějaké veřejné prohlášení. Oni také vědí, co si myslí. Vidí implicitní kritiku i v tom, když například poděkoval papeži Františkovi za jmenování kardinála Roberta Saraha.

Tito ideologové přistupují k teologické diskusi jako k politickému boji, a podle toho napadají své rivaly – ne tak, že by zpochybňovali jejich myšlenky, ale tak, že napadají jejich motivy a jejich víru. Tím se vysvětluje i nedávný útok listu Civilta Cattolica na americké konzervativce. Onen esej neměl ani tak za cíl ukázat slabiny v argumentech konzervativců, ale zobrazit je jako nebezpečí, jako nepřátele papeže a katolické víry. Esej z Civilta často užívá k popisu amerických konzervativců termín „manichejský“. Gagliarducci se domnívá, že vhodnější by bylo použít tento výraz k popisu tendencí démonizovat protivníky: „A ,manichejská‘ je svou povahou právě současná debata, neboť líčí církev jako rozdělenou na „profrantiškovské a protifrantiškovské“ frakce.



05. 08. 2017, FT