sv. Januárius / čt 19. září 2019

Byl biskupem v Beneventu v jižní Itálii. Za Diokleciánova pronásledování podsto... (pokračování)

Benedikt XVI. o krizi způsobené pohlavním zneužíváním v katolické církvi

Jedná se o nejvýznamnější prohlášení od doby, kdy v roce 2013 odstoupil z papežského úřadu. Emeritní papež Benedikt XVI. napsal esej o kněžském pohlavním zneužívání, v níž vysvětluje, kde spatřuje kořeny této krize, jaký vliv má na kněžství a jak by církev měla reagovat. V eseji, která má okolo 6 000 slov a vyšla v malém bavorském měsíčníku Klerusblatt, Benedikt XVI. obviňuje především sexuální revoluci a kolaps katolické morální teologie po Druhém vatikánském koncilu. To vyústilo, tvrdí, v „selhání“ seminární formace, jež fungovala před koncilem.

Benedikt XVI. o krizi způsobené pohlavním zneužíváním v katolické církvi

Benedikt kritizuje kanonické právo za to, že se zpočátku nedokázalo dostatečně vypořádat s touto pohromou, vysvětluje reformy, které provedl kvůli lepšímu řešení případů zneužívání, a prohlašuje, že z krize může církev vyvést „jenom poslušnost a láska k našemu Pánu Ježíši Kristu“.

Emeritní papež začíná svou esej nazvanou „Církev a skandál pohlavního zneužívání“ poznámkou, že „rozsah a závažnost“ krize zneužívání „hluboce skličuje“ kněze i laiky a „nemálo lidí vede k tomu, že zpochybňují samotnou víru církve“.

Připomíná vatikánský summit o ochraně nezletilých v církvi, který se konal 21. - 24. února, a píše, že je „nezbytné“ vyslat „silné poselství“ a hledat „nový začátek“, aby se církev opět mohla stát „věrohodnou“.

Benedikt píše, že uspořádal poznámky z dokumentů a zpráv z onoho setkání, což vedlo k vytvoření tohoto textu, který ukázal papeži Františkovi a vatikánskému státnímu sekretáři kardinálu Pietru Parolinovi.

Esej se dělí na tři části. První se zabývá „širším společenským kontextem“ krize, kde se papež pokusil ukázat, že v 60. letech došlo k „nechvalně známým událostem“ v takovém měřítku, „jaké nemá v dějinách obdoby“. Druhá část pojednává o vlivu těchto událostí na „formaci a život kněží“. A v třetí části předkládá „určité perspektivy pro vhodnou reakci ze strany církve“.

,Revoluce z roku 1968’

Abychom si mohli udělat lepší představu o širším společenském kontextu, emeritní papež připomíná „naprostou sexuální svobodu“, která následovala po ,revoluci z roku 1968’. V letech 1960 - 1980 se „zcela zhroutily všechny normy týkající se sexuality“, což vyústilo v „bezuzdnost“, která navzdory namáhavým pokusům nebyla zastavena. Na základě příkladů z německy mluvící části Evropy připomíná státem podporovanou názornou sexuální výchovu, lascivní reklamu a „sexuální a pornografické filmy“, které se po roce 1968 staly „běžným jevem“. To dále vedlo k násilnostem a agresi, uvádí, a pedofilie byla „prohlášena za povolenou a vhodnou“. V té době se zajímal o to, jaký mají mladí lidé v tomto prostředí postoj ke kněžství, a píše, že úpadek kněžských povolání a „velmi vysoký počet laicizací“ byly „důsledkem všech těchto procesů“. Současně „utrpěla kolaps“ i morální teologie, píše, a církev ponechala „bezbrannou vůči těmto změnám ve společnosti“. Vysvětluje, že do Druhého vatikánského koncilu se morální teologie zakládala převážně na přirozeném právu, ale v „touze po novém pochopení zjevení bylo přirozené právo z velké části opuštěno a vyžadovalo se, aby se morální teologie zakládala výhradně na Bibli“. V důsledku toho, píše Benedikt, už nemohlo být nic „stanoveno jako absolutní dobro“, ale pouze to, co je „relativní“, může být „lepší, v závislosti na době a okolnostech“. Tento relativistický přístup dosáhl „dramatických rozměrů“ na konci 80. a během 90. let, kdy se objevily dokumenty jako „Kolínská deklarace“ z roku 1989, která vyjadřovala nesouhlas s učením papeže sv. Jana Pavla II. a vyzývala k „protestům proti církevnímu magisteriu“. Emeritní papež vzpomíná, jak se Jan Pavel II. encyklikou Veritatis Splendor z roku 1993 a vytvořením katechismu snažil zamezit krizi v morální teologii.

Ale teologové, kteří s ním nesouhlasili, začali aplikovat papežskou neomylnost pouze na záležitosti víry, a nikoli morálky, přestože, píše Benedikt, církevní morální učení je hluboce spjato s vírou. Ti, kdo to popírají, pokračuje, nutí církev mlčet „právě tam, kde je v sázce tato hranice mezi vírou a lží“.

Rozpad formace

V druhé části eseje Benedikt píše, že tento „dlouho připravovaný probíhající proces ředění křesťanského pojetí morálky“ vedl k „dalekosáhlým problémům“ při formaci kněží. Uvádí, že „různé homosexuální kliky v seminářích“ měli významný vliv na semináře, což přinejmenším ve Spojených státech vyvrcholilo dvěma apoštolskými vizitacemi, které nepřinesly téměř žádné ovoce.

Ale zdůrazňuje také, jak změny při jmenování biskupů po Druhém vatikánském koncilu kladly důraz na „konciliaritu“, což vedlo k „negativnímu postoji“ vůči tradici – a to tak silnému, tvrdí Benedikt, že dokonce jeho vlastní knihy „byly skrývány jako špatná literatura a četly se jenom pod lavicí“. Pedofilie začala být akutní až koncem 80. let, píše, ale kanonické právo tehdy „nedostačovalo“ k řešení takovéhoto zločinu. Řím se domníval, že „dočasná suspenze“ bude dostatečná k „očištění a objasnění“, ale toto nepřijali američtí biskupové, kteří museli řešit vznikající krizi způsobenou kněžským zneužíváním, protože údajní pachatelé byli stále „přímo spojeni“ se svým biskupem. Pomalu pak začala probíhat „revize a prohloubení trestního práva, které bylo v Kodexu kanonického práva z roku 1983 vystavěno záměrně dosti volně“. Benedikt také poukázal na další kanonický problém: církev vnímala trestní právo tak, že garantovalo obviněnému taková práva, že „jakékoli usvědčení“ bylo „fakticky vyloučeno“ – tento stav popisuje výrazem „garantorismus“.

Ale Benedikt tvrdí, že „řádně utvořené kanonické právo“ musí obsahovat „dvojí záruku“ – právní ochranu jak obviněného, tak „dobra, jež je ohroženo“, což definuje jako ochranu pokladu víry. Zdá se, jako by víra již nebyla dobrem, „které potřebuje ochranu“, píše a dodává, že jde o „alarmující situaci“, kterou duchovní pastýři musí brát „vážně“. Aby pomohli překonat tento „garantorismus“ rozhodl Benedikt spolu s Janem Pavlem II., že přesunou šetření případů zneužívání z Kongregace pro klérus do Kongregace pro nauku víry – tento krok byl podle jeho slov pro církev zásadně důležitý, jelikož takovéto přečiny „v konečném důsledku poškozují víru“, a umožnilo se tím uložit „maximální trest“.

Ale emeritní papež dodává, že jeden aspekt garantorismu oprávněně zůstal v platnosti, a to potřeba „jasného důkazu deliktu“. Aby se toto zajistilo a aby byly uloženy tresty v souladu se zákonem, měl Svatý stolec podle Benediktových slov převzít vyšetřování případů, pokud byly diecéze „zaplaveny“ potřebou „skutečných trestních procesů“. Byla také poskytnuta možnost odvolání. Ale toto všechno v té době „přesahovalo kapacity“ Kongregace pro nauku víry, což vedlo ke zpožděním. „Papež František provedl další reformy,“ podotýká Benedikt.

Co musí být učiněno

Pokud jde o to, co je potřeba učinit, Benedikt tvrdí, že snaha „vytvořit jinou církev již selhala“, a pokračuje výkladem o tom, že „moc zla vyplývá z našeho odmítnutí milovat Boha“. Učí, že svět bez Boha „může být pouze světem beze smyslu“, bez norem „dobra a zla“, kde „jediným zákonem je moc“ a „pravda nic neznamená“. Společnost bez Boha „znamená konec svobody,“ pokračuje, a západní společnost je právě takovou společností, „v níž chybí Bůh“ a „už jí nic neříká“. „Na jednotlivých bodech je náhle zřejmé, že to, co je zlé a ničí člověka, se stalo samozřejmostí,“ píše Benedikt. „To je případ pedofilie. Před nedávnem se o ní teoretizovalo jako o něčem zcela legitimním, ale stále více a více se rozšiřovala. A nyní jsme šokováni a uvědomujeme si, že se našim dětem a mladým lidem dějí věci, které hrozí, že je zničí. Skutečnost, že se toto mohlo rozšířit i v církvi a mezi kněžími, by nás měla obzvláště znepokojovat.“ Pedofilie dosáhla takových rozměrů v důsledku „absence Boha“, píše Benedikt a poznamenává, že křesťané a kněží „o Bohu raději nemluví“ a že Bůh „se stal soukromou záležitostí menšiny“.

„Nejdůležitějším úkolem“ proto je znovu umístit Boha „do středu našeho myšlení, mluvení a jednání,“ abychom byli „obnovováni a vedeni vírou“, spíše než abychom byli „pány víry“, píše.

Uvádí, že Druhý vatikánský koncil se „správně“ zaměřil na navrácení skutečné Kristovy přítomnosti do středu křesťanského života, ale dnes „převládá spíše odlišný postoj“, který ničí „velikost Tajemství“. To vede k upadající účasti na nedělní mši, devalvaci eucharistie na „obřadní gesto“ a k tomu, že svaté přijímání je považováno prostě za „samozřejmost“.

„Ze všeho nejdříve je třeba obnovit víru v realitu Ježíše Krista, který se nám dává v nejsvětější svátosti,“ píše Benedikt. „Při rozhovorech s oběťmi pedofilie jsem si to velmi dobře uvědomoval.“

Nezničitelná církev

Poznamenává také, že dnešní církev je „obecně považována jen za určitý druh politického aparátu“, o kterém se hovoří v „politických kategoriích“ jako o něčem, co nyní musíme „vzít do vlastních rukou a přebudovat“. Ale „církev, kterou si vytvoříme sami, pro nás nemůže představovat žádnou naději,“ píše. Poznamenává, že církev je a vždycky byla tvořena pšenicí i koukolem, „špatnými rybami“ a „dobrými rybami“ a tvrdit to není „falešnou apologetikou, ale nezbytnou službou pravdě“.

Ďábel je však v knize Zjevení popsán jako „žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí“, protože „chce dokázat, že neexistují žádní spravedliví lidé“. Dnes obvinění proti Bohu mají „především znevažovat jeho církev jako veskrze špatnou a tím nás od ní odrazovat,“ píše. Zdůrazňuje však, že ani dnes není „církev tvořena jen špatnými rybami a koukolem“, ale je nadále „nástrojem“, který Bůh používá k naší spáse. „Je velmi důležité bránit se ďáblovým lžím a polopravdám tak, že budeme říkat celou pravdu,“ píše Benedikt. „Ano, v církvi je hřích a zlo. Ale i dnes existuje svatá církev, která je nezničitelná.“ A připomíná „množství lidí, kteří pokorně věří, trpí a milují, v nichž se nám zjevuje skutečný Bůh, milující Bůh“, a „jeho svědky (mučedníky) ve světě“. „Musíme být bdělí, abychom je viděli a slyšeli,“ píše a dodává, že „netečnost srdce“ nás vede k tomu, že „je nechceme poznat“ ale poznávat je je důležité pro evangelizaci.

Benedikt esej uzavírá poděkováním papeži Františkovi „za všechno, co dělá, aby nám stále znovu a znovu ukazoval Boží světlo, které nezmizelo ani dnes. „Děkuji, Svatý otče!“



20. 04. 2019, NCR

HLEDÁME
spolupracovníky, někoho šikovného a spolehlivého, s dobrým názorem a smyslem pro maličkosti i pro humor. Někoho, kdo nevěří na Murphyho zákon
"Nikdy nebuď první. Nikdy nebuď poslední. Nikdy se na nic nehlas dobrovolně."
redakce@rcmonitor.cz

Dobrý časopis


pdf >        archiv >