sv. German / čt 28. květen 2020

Pocházel od Atunu ve Francii. V dětství postrádal lidskou lásku. Později se stal mnichem a žil prý podle východních řádových stanov. Zůstal jako pravý mnich střídmý a zdrženlivý i v postavení pařížského biskupa... (pokračování)

Polní nemocnice a inovační nápady

Každý papež je obdařen specifickým charismatem. Zatímco Benedikta XVI. je možné oprávněně považovat za teologického velikána, papež František si získal srdce mnohých svou blízkostí každodennímu lidskému životu.

Polní nemocnice a inovační nápady

Jeho jedinečným darem totiž je, že „dospívá k lidským srdcím skrze celou řadu obrazů, jak mluvených, tak vizuálních nebo symbolických gest“ (P. Gallagher SJ: Papež komunikuje řečí obrazů a zároveň káže jako novicmistr starého střihu. Viz radiovaticana.cz, 15. 3. 2014.).

František jako jezuita dokáže mistrně a originálně vyjádřit několika málo slovy důležitou vizi. Připomeňme si jeho obraz pravděpodobně nejznámější: „Vidím jasně, že církev dnes nejvíce potřebuje schopnost hojit zranění a rozehřívat srdce věřících, tedy schopnost přiblížení a spříznění. Vidím církev jako polní nemocnici po bitvě. Je zbytečné ptát se těžce zraněného, zda má zvýšenou hladinu cholesterolu či cukru! Je třeba léčit jeho rány. Potom můžeme mluvit o všem ostatním. Hojit zranění, hojit rány... a je třeba začít zezdola.“ (Papež František: Církev? Polní nemocnice... Viz radiovaticana.cz, 20. 9. 2013.)

Co to vlastně je, ta polní nemocnice? Co je pro ni typické? V našem životě možná, doufejme, budeme mít jen zřídka tak mnoho zpráv o činnostech polních nemocnic, jako máme právě nyní v době koronavirové epidemie v Evropě, kdy i řada běžných nemocnic funguje téměř v „polním“ režimu. Situaci polní nemocnice lze ilustrovat mj. několika fakty:

(1) Existuje ohrožení, bitva, nebezpečí, epidemie. „Jsme téměř jako ve válce,“ říká Eleonóra Balentová, slovenská psychiatrička pracující v Madridu v nemocnici Universitario del Sureste. (Slovenská lékařka v Madridu: pacienty nad 75 let už neléčíme. Novinky.cz , 23. 3. 2020.)

(2) Množství raněných a umírajících zahlcující kapacity nemocnice. Francouzská armáda vybudovala polní nemocnici u Mulhouse. (Martin Mařák. FRANCIE: Výjimečný sanitární stav. Neviditelný pes, 25. 3. 2020.) Pro odlehčení těžce zasaženého východu Francie odváží vlaky nemocných např. z Alsaska do jiných částí Francie. (Global cases pass 500,000 – as it happened. The Guardian, 27. 3. 2020.)

(3) Nedostatek a vyčerpání lékařů. V době, kdy píšu tento článek, v Itálii zemřelo již 44 lékařů ve službě nemocným. (V boji s koronavirem padlo už 44 italských lékařů. Novinky.cz, 28. 3. 2020.)

(4) Nedostatek materiálu, léků, přístrojů či jiných prostředků, a s tím související nutnost rozhodování lékařů o tom, komu z pacientů se věnovat. Lidé nad 75 let již nejsou léčeni, „...podáme sedativa, uspíme je a necháme je umřít“. Lékařské obory se již nerozlišují, lidem s koronavirem se věnují všichni, bez ohledu na specializaci. (Slovenská lékařka v Madridu: pacienty nad 75 let už neléčíme. Novinky.cz, 23. 3. 2020.)

Profesor sociologie Tomáš Halík v nedávném rozhovoru (Náš svět je ne–mocný. Češi to ale v těžkých časech umí, říká Halík. Seznam Zprávy, 17. 3. 2020.) naproti tomu vidí jiné aspekty „polní nemocnice“: diagnostickou (rozpoznávat „znamení doby“), preventivní (vytvářet „imunitní systém“ ve společnosti, v níž se podle něj šíří zhoubné viry strachu, nenávisti, populismu a nacionalismu), terapeutickou a rekonvalescenční (rozpouštět odpuštěním traumata minulosti).

Přemýšlet nad konceptem polní nemocnice v tomto smyslu je jistě zajímavé. Připadá mi ale, že toto nejsou aspekty polní nemocnice. Skutečně se polní nemocnice stará o prevenci a rekonvalescenci? Vždyť tak to přece není. Myslím, že u takového popisu vyvstává nebezpečí rozmělnění původního významu. Slůvko „polní“ jako by obsahově zmizelo a Halíkovo pojetí spíše odpovídá běžnému provozu okresní nemocnice nebo i lázeňského sanatoria. Za ohrožení Tomáš Halík považuje viry strachu, nenávisti, populismu a nacionalismu. Jenže papež František vidí i jiné věci: „Dnes se vede světová válka, která má zničit manželství. Nikoli zbraněmi, nýbrž idejemi. Je třeba se bránit před ničivými ideologickými kolonizacemi.“ (Papež František v Gruzii, 1. 10. 2016. Viz radiovaticana.cz.)

Ze svých úvah Tomáš Halík vypustil toto nebezpečí. Skutečně nemáme kolem sebe mnohem více lidí konkrétně zraněných problémy v manželství než například populismem? Zdá se, že Halíkova analýza polní nemocnice zcela nepokrývá některé klíčové momenty Františkova sdělení, a naopak přidává mnohé aspekty typicky „ne–polní“. Připomíná tak snad spíše pojmovou dekonstrukci.

V tomto kontextu mne tedy ani nepřekvapuje, že i po dvou letech profesoru Halíkovi vadí, že na možné stupňování války proti manželství, o které mluví papež František, upozornil důrazně a prorocky profesor Piťha. Jeho řeč považuje za projev „stařecké depresivity“ kazatele a jistý „projev zoufalství“. Ale pokud vezmeme vážně Františkovo přirovnání církve k polní nemocnici po bitvě, není náhodou předsunutá zdravotní hlídka, která, byť třeba přehnaně a nevybíravými slovy, varuje před blížící se novou vlnou zraněných, pro polní nemocnici užitečnější než sofistikovaný rozbor akademika, který však do značné míry hloubku a naléhavost papežského obrazu míjí?

Návrhy podporované Tomášem Halíkem v témže rozhovoru jsou sice mediálně vděčné (svěcení ženatých mužů, diakonát žen, spojení kněžství s civilním povoláním), ale k polní nemocnici moc nesedí. A také nejsou nové, leccos se již v historii zkoušelo. Je těžké představit si, že lékař v polní nemocnici má třeba v době ohrožení koronavirem ještě nějaké jiné zaměstnání či povinnosti. Potom by asi opět šlo o ne–polní nemocnici.

Papež František na základě profesorem Halíkem zmiňované amazonské synody dosud žádnou velkou změnu ohledně kněžství neprovedl. A kardinál Michael Czerny při prezentaci závěrů synody dokonce vyzdvihnul, že podle papeže počet kněží není klíčovým tématem a je třeba v církvi dodržovat oddělení moci a služby. (Papež vybízí k rozhořčení – nesmíme si zvykat na zlo. Viz radiovaticana.cz, 12. 2. 2020.)

Myšlenky Tomáše Halíka nepůsobí vnitřně konzistentně. Jednak z hlediska specifického obrazu církve jako ne–polní nemocnice, jednak ve vztahu k úctě a lásce ke svým bratřím v církvi. Nelze popřít, že Tomáš Halík je mnoha vzdáleným nablízku. Současně se však obávám, že je možná mnoha blízkým vzdálený.

Na jedné straně přemýšlí o rozvoji mystiky, když lidé bez přístupu ke svátostem hledají možnost dostat se k Bohu nepřímo, (Náš svět je ne-mocný. Češi to ale v těžkých časech umí, říká Halík. Seznam Zprávy, 17. 3. 2020.) na druhé straně ironizuje zcela mimořádnou formu účasti na mši doporučenou biskupy přes média v době epidemie jako „hostinu na dálku“, jako by duchovní svaté přijímání v církvi neexistovalo již dlouho a jako by při nemožnosti fyzického přijímání nemohlo být vnitřní touhou srovnatelnou s touhou po pochopení Božího slova. Tomáš Halík dále mluví o tom, že církev „odstrkuje od svátostí“ lidi žijící po rozvodu v pouze civilním manželství, jako by církev mohla zapomenout na některá Ježíšova slova o cizoložství. Myslím ale, že mnohem horší než výjimečná doba „hostiny na dálku“ s poklekáním při televizním přenosu, je, když se čte evangelium selektivně, jako „švédský stůl“. Však i samotný výraz „odstrkuje“ není vhodně zvolený pro popis situace, do které se lidé asi leckdy dostali i vlastním přičiněním a kterou se snaží papež František řešit až po bod, po který církev jít s milosrdenstvím může.

Tomáš Halík dále nabádá k politickému klidu, ale to mu nebrání se kriticky vyjádřit v témže rozhovoru směrem k americkému prezidentovi, českému prezidentovi a českému premiérovi. Polskému arcibiskupovi vytýká jeho údajnou hloupost. A jen v tomto jednom rozhovoru stihnul použít i další nelichotivé termíny jako populista, lidsky nezralý psychopat, tradicionalisté, bigotní kývalové, vynechal oblíbené fundamentalisty. Snahu o klid a jednotu si představuji velmi odlišně. Tomáši Halíkovi přitom nelze upřít jeho úspěch, protože se v určitých akademických kruzích dostal až na vrcholky ocenění a popularity: dostal několik zahraničních cen, ve světě mu vyšla řada knih, přednášel na amerických univerzitách. Přijde mi pak škoda, že jako uznávaná kapacita místo diskuse k tématu (ad rem) velmi často převádí diskusi k názorovému oponentovi (ad hominem), pro kterého navíc nezřídka najde nevybíravou nálepku.

Přitom je jisté, že církev potřebuje stálou změnu a zlepšování. Ne proto, že to říká i Tomáš Halík, ale protože to platí pro každou organizaci, kde se, my lidé, snažíme táhnout za jeden provaz. Jenže jaké myšlenkové procesy použít k řízení navrhovaných změn? Navrhuji použít metodiku Eliho Goldratta, izraelského fyzika, který se stal expertem v oboru managementu. Goldratt radí poctivě si odpovědět na následující otázky, (Viz Wikipedia, heslo Thinking processes (theory of constraints).) než začneme cokoliv měnit: (1) Co změnit? (2) Na co to změnit? (3) Jak to změnit? (4) Proč to měnit?

Poslední otázku si ve firmě, kde pracuji, doplňujeme často o dvě další: (4a) Co tím můžeme získat? (4b) Co tím můžeme ztratit? A potom také (5) Jak nový stav po změně trvale udržet a zlepšovat, aby nepodlehnul erozi zpět k původnímu? A to vše je vlastně jen přípravou k finální otázce (6) Stojí to skutečně za to?

Pokud jsou přínosy nejisté, je vhodné držet se v každé polní nemocnici toho, čemu lékaři říkají terapeutická zdrženlivost. Technici zase říkávají „nevrtej do toho, pokud to nějak funguje“. Myslím, že pokud bychom se v církvi naučili pracovat podle této metodiky, přivedlo by nás to k plodnějším diskusím a spojením dobrého s užitečným. Goldrattova metodika je jednoduchá a úžasně silná, jako křesťané se máme od Izraele mnoho co učit.

Použitím těchto myšlenkových procesů na některé z navrhovaných změn Tomáše Halíka ohledně církve bychom asi zjistili, že jejich přínos není zcela evidentní. Ale museli bychom zároveň přiznat, že pro jakékoliv inovační snahy je to zcela obvyklá situace. Na každou skutečně dobrou myšlenku, která stojí za pilotní pokus, připadají typicky desítky až stovky myšlenek, které za experiment vůbec nestojí. Říká se tomu inovační trychtýř. Musíme vymyslet spousty nesmyslů, abychom se dostali k jednomu použitelnému nápadu. A pokud se naše myšlenky na změnu týkají víry a morálky, musíme se jako křesťané samozřejmě vždy ptát i na to, co tomu návrhu říká náš Pán. Navíc nejsme ani zdaleka první křesťanskou generací. Většinu našich nápadů už měl někdo před námi a v církvi tomu říkáme tradice neboli demokracie prodloužená v čase, kdy přiznáváme hlasovací právo i svým předkům. (Chesterton, G.K.: Ortodoxie. Kapitola Etika říše pohádek. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno, 1993.)

V organizacích se k získání nápadů zavádí tzv. inovační platformy. Každý potenciální inovátor i každý rebel má potom možnost své nápady prezentovat nejen ve svých sociálních bublinách a „na chodbách“, ale má povinnost je pěkně veřejně podat a dopracovat. Řada návrhů končí již u otázky č. 3 (Jak to změnit), protože často lze u autorů pozorovat intelektuální nedůslednost. Nápady jsou hodnoceny, diskutuje se o nich, vždy ovšem podle stanovených pravidel, tedy například podle výše uvedených kritérií. A až se diskuse po čase uzavře, odpovědní lidé rozhodnou a své rozhodnutí dobře zdůvodní. Každé zlepšení je totiž změnou, ale ne každá změna je zlepšením, jak to pěkně formuloval Eli Goldratt.

Místo diskusí o zavedení plošných reforem celosvětového významu je někdy možná plodnější zamyslet se nad tím, co můžeme dělat tady a teď. Začít zezdola, jak říká papež František, je dobrá volba. A která ta církev je tam úplně dole? Domácí církev každého našeho manželství a každé naší rodiny. Proti ní se vede světová válka, kterou někteří, na rozdíl od papeže Františka, přehlížejí. Ale právě v ní je s námi Ježíš. Náš Pán je uprostřed nás již tam, kde jsme dva (manželé) nebo tři (rodina). My jsme církev. A co proti tomu zmůže svět?

 

Martin Kvapilík

28. 04. 2020, RC Monitor 8/2020