sv. Vilibald / út 7. červenec 2020

Pochází z výjimečné královské rodiny v Anglii. Do duchovního stavu vstoupil v Římě. Při putování do Svaté země byl v Sýrii vězněn pro křivé podezření. Po propuštění navštívil Svatou zemi a po cestě přes Cařihra... (pokračování)

Úleva pro predátory

Obsah knihy Frédérica Martela (Martel, F: In the Closet of the Vatican. Power, Homosexuality, Hypocrisy. London: Bloomsbury Publishing, 2019) lze shrnout celkem snadno: Potřeboval 576 stran k tomu, aby nás přesvědčil, že římskokatoličtí duchovní, kteří žijí a působí ve Vatikánu, jej proměnili v novodobou Sodomu, jejíž hříchy volají pro odplatu do nebe. A poté chrlí blesky na moderního Lota.

Úleva pro predátory

Autor sám sebe představuje jako homosexuálního aktivistu, sekularistu a nevěřícího, který si vzal za úkol odhalovat sexuální zkaženost u Svatého stolce. Jeho terčem jsou vlivní církevní hodnostáři, kteří vedou dvojí život, navenek vyznávají cudnost a druhým nařizují katolickou kázeň, zatímco se v skrytu oddávají homosexuálním radovánkám.

Odstraňování hniloby z církve je hodnotným úsilím samo o sobě, a pokud je ho dosaženo čestně, zaslouží si uznání a díky. Ale Martel, jak rozjařeně přiznává, vůbec nemá problém se sexem. Naopak, za toxické považuje katolické církevní učení. Podle něj duchovní, který vede dvojí život, může znovu získat dobrý charakter nikoli tím, že se zřekne sodomie, nýbrž katechismu. Zachraňuje tak hnilobu a ničí zdravou tkáň.

Martel tvrdí, že zdrojem pro jeho knihu jsou rozhovory s 1500 osobami včetně jedenačtyřiceti kardinálů, dvaapadesáti biskupů a monsignorů a pětačtyřiceti nunciů a dalších diplomatických pracovníků. Samotná tato čísla by v nás již měla vyvolat skepsi, zda tyto rozhovory vůbec byly vedeny v dobré víře. Vatikán, jak autor poukazuje, je velice citlivý na veřejnou pověst svého duchovenstva a je také místem, kde se rychle šíří klevety. To znamená, že je nemožné, aby se Martel otevřeně prezentoval jako muž píšící zprávu o homosexuální zkaženosti u Svatého stolce, protože kdyby tak učinil, stěží by se dostal do blízkosti vysoce postavených prelátů. Znamená to rovněž, že se rozhovory, které vedl, musely dotýkat jeho skutečného zájmu jen v náznacích. Kdyby položil přímé otázky na takto citlivá témata, rozkřiklo by se to po jedné či dvou schůzkách a dále by měl již dveře zavřené. Martelovi se podařilo vyprovokovat některé biskupy k indiskrétní kritice svých kolegů – což v jejich světě rozhodně není považováno za drobný přestupek –, ale i zde máme důvod pochybovat o jeho upřímnosti. Nejméně dvakrát se poté, co uvádí takovéto indiskrétnosti, zmiňuje o tom, že měl na viditelném místě položený kompaktní diktafon (un petit Nagra bien visible). Toto přiznání by bylo zbytečné, kdyby osoby, s nimiž hovořil, o nahrávání věděly a souhlasily s ním. Martel to však uvedl pouze proto, že očekává protesty kvůli nedovolenému zveřejnění slov těch, které se mu podařilo nachytat.

I kdybychom toto vše přijali, je zarážející, kam všude měl Martel přístup. Kuriální kardinálové vytvořili řadu bariér – byrokratických překážek a bezpečnostních opatření – mezi sebou a cizími lidmi. Je cosi strašidelného na Martelově schopnosti procházet stěnami jako duch a vstupovat do obytných prostor a soukromých pracoven tolika vysoce postavených prelátů včetně těch, které líčí jako ty nejzápornější ze všech: Kardinály Raymonda Burkea, Gerharda Müllera a George Pella. Je zjevné, že takovýto přístup mohl získat jen s tichým souhlasem vysoce postavených pomocníků, kteří vědomě zadrželi informaci, jež by za normální situace byla příslušným místům předána ve formě důrazného varování. A Martel skutečně otevřeně přiznává, že jedním z klíčů, které mu umožnily vstup, byl Mons. Battista Ricca, sexuálně kompromitovaný homosexuální diplomat, jehož pokračující působení ve Vatikánu hájil papež František při své tiskové konferenci proslavené slovy „Kdo jsem já, abych soudil?“, jež se odehrála na palubě letadla. Ricca použil svého vlivu nejen k tomu, aby zařídil rozhovory, ale také dostal Martela do Casa Internazionale del Clero (soukromého hotelu pro duchovenstvo) a zpřístupnil mu i vnitřní prostory Casa Santa Marta (kde nyní bydlí papež). Toto jsou služby, které by byly neobvyklé, i kdyby je prokázal například neznámému katolickému knězi: V případě nekatolického laika svědčí o tajné dohodě.

Ve svém textu Martel kurzívou napsal čtrnáct „pravidel Tajemství“ neboli „velké zákony“, které máme chápat jako nařízení, jimiž se údajně řídí život uvnitř Vatikánu. Zákon číslo 4 zní takto: Čím víc je klerik prohomosexuální, tím méně je pravděpodobné, že je gay; čím víc je klerik homofobní, tím je pravděpodobnější, že je homosexuál. Není třeba znát dílo Karla Poppera, abychom chápali, že tímto slovním trikem si Martel logicky podřezává větev, na které sedí, a jeho „odhalení“ je tudíž bezcenné. Protože v Martelově podání nemůže nic, co by člověk řekl, platit jako důkaz proti jeho hypotéze: „Pokud jde o Carla Caffarru..., tak hlasitě se stavěl proti manželství homosexuálů, až jej tato posedlost prozradila.“ Tato posedlost.

Samotné rozhovory jsou mnohdy zcela irelevantní. Když Martel přišel na setkání s kardinálem Raymondem Burkem, kterého jako protivníka homosexuální agendy nenávidí, uvedl ho do bytu jeho asistent, jenž při tom omlouval kardinálovo zpoždění (byl na soukromé audienci u papeže Františka). Nakonec se tento rozhovor vůbec neuskutečnil. Ale Martel nám podává podrobný popis místnosti:

Na stole jsou naaranžované suché šišky, spletené a slepené dohromady – dekorace podle vkusu postarších fintilů. Složitě zdobené stínítko na lampě. Několik drahokamů a příšerné náboženské sošky. A ty dečky!

Et des napperons! (A ty dečky!) Nevím, co je důvodem pro onen vykřičník, ale Burke se téměř jistě provinil komickým faux pas při výzdobě interiéru. Martela nenapadlo, že šišky a příšerné sošky by mohly být dárky od osob, kterých si kardinál váží více pro jejich lidskost než pro jejich estetický cit, nebo že dospělý muž by mohl místnost vybavit k jiným účelům než pouze k tomu, aby dával na odiv svůj vkus. Podobně Martel nakládá i s ostatními konzervativci, kteří jsou cílem jeho útoků: s kardinály Müllerem, Pellem, Sarahem, Meisnerem, Caffarou – a především s Ratzingerem.

Martel také jmenuje řadu mužů, s nimiž vedl rozhovory a kteří působili jako kněží ve Vatikánu a v Římě. Všichni jsou homosexuálové a vyprávějí pozoruhodně podobné příběhy o tom, jak maskovali své libido, jak byli pohlavně obtěžováni významnými kněžími a biskupy, až nakonec opustili své povolání, kněžství a víru, aby mohli žít otevřeně s mužským partnerem. Všichni jsou nesmírně zatrpklí vůči církvi a církevnímu učení a tuto zatrpklost je třeba brát v úvahu při hodnocení důvěryhodnosti jejich svědectví. V jejich líčení se objevují běžné mezery: Žádný z nich nepřiznává, že by podlehl svému představenému; žádný z nich nepřiznává, že by obtěžoval někoho slabšího – například seminaristu nebo laického zaměstnance; žádný z nich nepřiznává, že by řádil v gay barech. Přesto se zdá, že část jejich svědectví může být pravdivá, zvláště s ohledem na slepou toleranci nadřízených, kteří povolovali homosexuální radovánky, a na ochotu týchž nadřízených zakrývat nerozvážné chování, o kterém se dozvěděli, za předpokladu, že všechny strany zachovají mlčení.

Jedno tvrzení však musíme rovnou zpochybnit. Martel cituje bývalého kněze Francesca Lepora, který tvrdí, že když knězi z Opus Dei ve zpovědi vyznal „vnitřní konflikty“, „netušil jsem, že mě zradí a bude o tom vykládat všem okolo“ (raconter cela autour lui). Šestnáct let jsem žil v Římě a pracoval v církevních službách a nikdy jsem neslyšel, že by se někomu stalo něco takového. Bez ohledu na zjevnou nepravděpodobnost této situace by zpovědník musel vědět, že by spáchal těžký hřích a navíc by se jednalo o tak závažný skutek, že by se mu nedostalo rozhřešení od svého nadřízeného dříve, než by mu byl prominut trest, což je rozhodnutí vyhrazené Svatému stolci. Lepore by tedy měl buď uvést jméno onoho kněze z Opus Dei – a v takovém případě nechť je dán průchod spravedlnosti, nebo své tvrzení vzít zpět a daná pasáž by měla být z textu odstraněna.

Ačkoli je předchozí ukázka nejzávažnější svého druhu, je bohužel typická pro Martelovo fušerské zacházení se zdroji, obzvláště když druhým připisuje těžce hříšné a zvrácené zlé skutky. Když svůj zdroj jmenuje, údajně provinilý duchovní, o kterém informuje, jménem uveden není („Občas zjišťuji, že se mnou flirtují monsignoři, arcibiskupové a kardinálové“); a naopak, když je jmenován klerik, pak zdroj, který o něm informuje, není uveden jménem („Řekla mi to osoba, která je mu blízká...“).

Jedna čelist svěráku pokaždé chybí; nikdy se nesevřou obě. Martelova odhalení, i ta, která by byla nejužitečnější pro reformu, se všechna vytrácejí v pouhých narážkách:

Arcibiskup Paul Marcinkus byl homosexuál: Měl slabost pro členy Švýcarské gardy. Často jim půjčoval své auto, šedý Peugeot 504 s pěkným koženým interiérem. Vzpomínám si, že kdysi chodil s členem Švýcarské gardy a trvalo to nějakou dobu.

Zdroj? „Laik blízký arcibiskupovi, který tehdy pracoval ve Vatikánu.“

Martel věnuje jednu kapitolu své knihy rozhovorům s prostituty, převážně migranty z Rumunska a muslimské Afriky, kteří působí kolem římského hlavního nádraží. I zde je problém s důvěryhodností. Prostituti žijí v šedé zóně na hranici legálnosti a společenské únosnosti. Nelze se domnívat, že budou s cizím člověkem vesele a otevřeně hovořit o svém podnikání. Investigativní žurnalista nežádá prostituta o rozhovor tak, jako kdyby chtěl udělat interview se zelinářem nebo svářečem. Právě prostředky, kterými překonává nedůvěru prostitutů, jej pro nás činí méně důvěryhodným. Prodejní chlapci, kteří souhlasili s rozhovorem, rychle přejdou k tomu, co chce Martel slyšet: „Pracujeme poblíž Piazza della Repubblica,“ říká jeden. „To je náměstí pro lidi z Vatikánu. Každý to ví. Kněží si nás odvážejí autem. Berou si nás k sobě domů nebo častěji do hotelu... Mám stálé zákazníky, kteří jsou policisté..., ale radši mám kněze. Když jdeme do Vatikánu, hodně nám zaplatí, protože jsou bohatí.“ Jedna z nejsmutnějších částí této knihy popisuje, jak tito mladí muži chodí do internetových kaváren, aby přes Skype hovořili s matkou v Tunisu nebo Bukurešti a lhali jí o tom, jakou mají v Itálii skvělou práci. Čtenář může jen litovat, že tuto pasáž nepsal lepší reportér, než je Martel, protože mnohá odhalení, jsou-li pravdivá, by mohla poskytnout podporu pro skutečnou reformu. Jeden z prodejných chlapců smutně přiznává, že ve svých sedmadvaceti letech v této profesi „pomalu končí. Často kolem chodí kněží. Pozdraví mě..., ale nevezmou si mě.“

„Čím víc je klerik homofobní,“ zdůrazňuje Martel, „tím je pravděpodobnější, že bude homosexuál.“ Představme si, že by Martel psal svůj text v roce 1850 a předmětem jeho zkoumání by nebyl Vatikán, ale oxfordská univerzita. Oxford v té době byl výlučně mužským světem, tak jako je Vatikán dnes. Vyučující na univerzitě byli podle předpisů neženatí a většinou se jednalo o anglikánské duchovní. Pro člověka s Martelovým smýšlením je už samotné rozhodnutí pro celibát důkazem homosexuálních sklonů a život vysokoškolského učitele způsobem, jak zakrývat vlastní homosexualitu a zároveň být pohroužen do společnosti mladých mužů. V některých případech by Martel měl pravdu. Bezpochyby byli v Oxfordu vyučující, kteří vedli dvojí život a sváděli či obtěžovali studenty. Ale Martel se zde nezastaví. Veškerý předstíraný zájem o latinské autory nebo matematiku musí být podle něj lest, kterou používají k zamaskování homosexuálních vášní, jež se tito vědci báli přiznat. Dále, čím zřejmější je u takového muže nechuť k sodomii, tím větší k ní má ve skutečnosti sklony. Není snad zřejmé, že kdyby Martel zveřejnil takovouto zprávu o svých zjištěních, nejvíce by se ulevilo licoměrným predátorům a uškodilo by to především lidem, kteří se upřímně snaží očistit univerzitu od sexuálních nepřístojností?

Martelovy antipatie jsou příliš silné na to, aby mu umožnily vidět a rozpoznat i ty nejprostší výjimky z jeho pravidel. V jeho světě neexistuje nikdo takový jako ctnostný člověk – ať už hetero – nebo homosexuální –, který upřímně věří tomu, že katolická církev učí pravdu. Proto nikterak nepřekvapuje, že žádného takového muže ve Vatikánu nenašel. Stejný výzkum se stejnými postavami hlásajícími stejné názory by pravicový polemik mohl využít k podpoře opačných argumentů:

Halasné volání katolické církve po sociální spravedlnosti je obrovský podvod, nic víc než lest, díky níž zločinní kněží pod pláštíkem péče o chudé mohou sexuálně zneužívat zranitelné chlapce ve slumech našich měst a ve vesnicích v rozvojovém světě. Čím hlasitěji volají po soucitu – jak potvrzují skandály Bruce Rittera a Paula Shanleye –, tím závažnější jsou jejich skryté zločiny.

Ironická skutečnost sebepožírajícího se zla vede k tomu, že Martel hyne vlastním mečem, a to hanbou. Ale skutečného draka ještě zbývá zničit.

P. Paul V. Mankowski SJ, First Things
Přeložil Pavel Štička


01. 06. 2020, RC Monitor 10/2020