sv. Jeroným / st 30. září 2020

Pocházel z chorvatského území. Studoval v Římě a několik let žil jako poustevník poblíž Antiochie. Byl vysvěcen na kněze a pobýval v Konstantinopoli, odkud se vrátil do Říma. Na pokyn papeže Damasa pracoval na ... (pokračování)

Kardinál Sarah: Konec profanacím, o eucharistii se nevyjednává

V tomto exklusivním rozhovoru pro deník Nuova Bussola Quotidiana prefekt Kongregace pro božský kult a disciplínu svátostí se věnuje tématu svatého přijímání, které by bylo možno si odnášet s sebou, a vyjednávání o tom, jak by se dala zajistit její ochrana.

Kardinál Sarah: Konec profanacím, o eucharistii se nevyjednává

Žádný kompromis, „eucharistie je dar, který dostáváme od Boha, musíme ji přijímat důstojným způsobem. Nejsme v supermarketu.“ „Nikdo nemůže zakázat knězi, aby zpovídal a podával svaté přijímání.“ „Je zde zákon, který je třeba respektovat: věřící člověk má svobodu přijímat eucharistii do úst nebo na ruku.“ „Je to otázka víry, zdroj problému spočívá v krizi víry kněží.“ „Mše svaté online jsou scestné také pro kněze: je nutné, aby se dívali na Boha, ne na televizní kameru.“

Svátosti uzdravují tělo, věříme tomu ještě?
„Je to otázka víry, kdybychom měli povědomí o tom, co slavíme při mši svaté a co je eucharistie, některé způsoby podávání svatého přijímání by nám ani nepřišly na mysl.“ Kardinál Robert Sarah, prefekt Kongregace pro božský kult a disciplínu svátostí, odpovídá na znepokojení věřících, kteří jsou nejen zbaveni bohoslužeb, ale nyní zděšeně přihlížejí vyjednáváním mezi biskupskou konferencí a vládou, které s vyhlídkou na omezené slavení veřejných bohoslužeb jednají dokonce o podávání svatého přijímání.

Před dvěma dny [rozhovor vyšel 2. 5.] referovali obvykle dobře informovaní vatikanisté z listu La Stampa o různých řešeních ve výzkumech vládních znalců úzce spolupracujících s italskou biskupskou konferencí, kteří považují okamžik svatého přijímání „ za nejvíce riskantní pro nákazu“. Mezi těmito návrhy je „zabalení“ Kristova Těla: „Aby bylo italským katolíkům umožněno znovu přistupovat ke svatému přijímání, ale aby se zabránilo nákaze, uvažuje se o přijímání ’udělej si sám‘ s hostiemi, které by byly knězem předem konsekrovány, zabaleny jednotlivě do plastových sáčků a položeny do přihrádek v kostele a které by bylo možné si odnést sebou.“ „Ne, ne, ne,“ odpovídá nám pohoršeně do telefonu kardinál Sarah, „to není absolutně možné, Bůh si zaslouží úctu, nemůžeme ho strčit do sáčku. Nevím, kdo si takovou absurditu mohl vymyslet. Je pravda, že nemožnost přijímat eucharistii je utrpení, ale o způsobech přijímání není možno vyjednávat. Je třeba přijímat důstojným způsobem, důstojným Boha, který k nám přichází. S eucharistií je třeba zacházet s vírou, nemůžeme s ní jednat jako s obyčejným předmětem, nejsme v supermarketu. To je naprosto šílené.“

La Nuova Bussola Quotidiana již přinesla zprávu o podobném případu v Německu.
V Německu se bohužel děje mnoho věcí, které s katolictvím nemají co do činění. To neznamená, že je máme napodobovat. Nedávno jsem slyšel o biskupovi, který řekl, že v budoucnu už nebudou eucharistická shromáždění, ale pouze bohoslužba slova. To je však protestantismus.

Jako obvykle se uvádějí „soucitné“ důvody: věřící potřebují přijímání, kterého se jim už dlouho nedostává, jelikož ale existuje vysoké riziko nákazy, je třeba najít kompromis...
Jsou zde dvě otázky, které je třeba dokonale objasnit. Především, eucharistie není právem ani povinností: je darem, který dostáváme zdarma od Boha a který musíme přijímat s úctou a láskou. Pán je osoba. Nikdo by nepřijal osobu, kterou miluje, do sáčku nebo obecně nehodným způsobem. Odpovědí na nemožnost přijetí eucharistie nesmí být profanace. Toto je skutečně otázka víry. Pokud v ni věříme, nesmíme s ní jednat nehodným způsobem.

A druhá?
Nikdo nemůže zakázat knězi zpovídat nebo podávat přijímání, nikdo mu to nemůže zakázat. Svátost musí být respektována. A tedy, i když je nemožné jít na mši svatou, věřící mohou požádat o svatou zpověď a o svaté přijímání.

Pokud jde o mši svatou, také se protahuje přenášení bohoslužeb online nebo v televizi...
Na to si nesmíme zvyknout. Bůh se vtělil, je z masa a kostí, není virtuální realitou. To je také velmi scestné pro kněze. Při mši svaté se kněz musí dívat na Boha, tady si naopak zvyká na pohled do televizní kamery, jakoby se jednalo o divadlo. V tom není možné pokračovat. Vraťme se ke svatému přijímání. Doufáme, že za několik týdnů budou veřejné mše svaté obnoveny. Ponechme stranou ta nejvíce svatokrádežná řešení, diskutuje se také o tom, zda je možné nařizovat přijímání eucharistie do úst nebo na ruku, eventuálně jak ji na ruku přijímat. Italská biskupská konference již stanovila jako závazné přijímání na ruku, náš znalec však tvrdí, že by bylo hygieničtější přijímat ji do úst. Co by se tedy mělo udělat?

V Církvi již existuje pravidlo, a to je třeba respektovat: věřící člověk má svobodu přijímat do úst nebo na ruku.

Mám dojem, že v posledních letech jsme svědky jasného útoku na eucharistii: nejprve otázka rozvedených znovusezdaných s heslem „přijímání pro všechny“; potom interkomunio s protestanty; potom návrhy o dostupnosti eucharistie v Amazonii a krajích s nedostatkem kněží, nyní mše svaté v době koronaviru...
Nesmíme se divit. Zlý duch na eucharistii silně útočí, protože v ní je srdce Církve. Myslím si však, jak už jsem to napsal ve svých knihách, že jádrem problému je krize víry kněží. Kdyby si kněží byli vědomi toho, co je mše svatá a co je eucharistie, některé způsoby slavení eucharistie nebo hypotézy o přijímání by je ani nenapadly. S Ježíšem nelze takto zacházet.

Riccardo Cascioli, La Nuova Bussola Quotidiana
Přeložil R. D. Josef Rýznar


09. 06. 2020, RC Monitor 11/2020