sv. Eusebius / po 2. srpen 2021

Pocházel ze Sardinie a studoval v Římě. Ve Vercelli se stal r. 345 prvním biskupem. Osvědčil se ve výchově duchovenstva. Trval na pravověrnosti a byl proto ve vyhnanství a týrán od ariánů. Trpěl příkoří v Pales... (pokračování)

Trvalý lektorát a akolytát žen

V současně platném Kodexu kanonického práva, vydaném roku 1983 Janem Pavlem II., se nachází ustanovení kánonu 230 o liturgických službách, které mohou převzít křesťané laici. Pokud se jedná o samo slovo „laici“, pak v kodexu vždy, až na jedinou výjimku, se dosud jednalo o muže i ženy bez rozdílu.

Trvalý lektorát a akolytát žen

Tou výjimkou byl právě první paragraf uvedeného kánonu 230, jehož dosavadní znění výslovně požadovalo výlučnou kompetenci laiků mužského pohlaví: „Muži laici, kteří mají vlohy požadované podle rozhodnutí biskupské konference, mohou být předepsaným liturgickým obřadem natrvalo pověřeni službou lektora a akolyty; toto udělení služeb jim však nedává právo na vydržování nebo odměnu od církve.“ Nedávnou novelou kodexu, publikovanou formou motu proprio papeže Františka „Spiritus Domini“, zde došlo k jedinému škrtu pera: bylo odstraněno slovo „muži“ (viri). Trvalé služby lektora, který jménem církve předčítá v liturgii Písmo, a akolyty, který je pomocným služebníkem eucharistie, nyní náleží také ženám.

Podle mnoha vyostřených a protichůdných reakcí by se tedy mohlo zdát, že novela kodexu strhla „mnoho povyku pro nic“. Zkusme číst týž kánon 230 dále, a uvidíme, že se ženami se zde již zcela samozřejmě počítalo. Druhý paragraf zní: „Laici (tj. muži i ženy) mohou na základě dočasného pověření zastávat při liturgických úkonech službu lektora; stejně tak může každý laik plnit úkol komentátora, kantora a podle ustanovení práva i jiný úkol.“ Zatímco tedy v prvním paragrafu se jednalo o trvalá, prakticky doživotní ustanovení k liturgickým službám, čímž se tyto služby také přibližují svátostným svěcením, v druhém paragrafu stačí dočasné pověření. Je zde ovšem výslovně zmíněn lektorát, chybí však akolytát jako služba, která se týká svátosti eucharistie.

Způsobilost k eucharistické přísluze se znovu objevuje až ve třetím paragrafu kánonu 230, který zavádí služby pro případ nouzové situace nedostatku kněží: „Jestliže to vyžaduje potřeba církve v případě nedostatku služebníků, mohou i laici (tj. muži i ženy), ačkoliv nejsou lektory nebo akolyty, nahrazovat podle předpisů práva některé jejich úkoly, totiž zastávat službu slovu, řídit liturgické modlitby, udílet křest a rozdávat svaté přijímání.“ Rozdávat eucharistii tedy mohly ženy podle kanonického práva i před poslední novelou kodexu, aniž by ovšem formálně přijímaly trvalou službu akolytek.

V našich diecézích je tomu tak, že služby lektorů a akolytů se běžně udílí pouze aspirantům kněžství na seminářích, takže nová verze prvního paragrafu kánonu 230, který otevírá trvalý lektorát a akolytát ženám, u nás nemusí mít žádný dopad na dosavadní praxi. Laikům se však u nás po absolvování předepsaných kurzů propůjčuje způsobilost dočasných služebníků eucharistie. Je to jakýsi hybrid, kde dočasnost pověření odpovídá druhému paragrafu kánonu 230, avšak způsobilost rozdávat eucharistii souzní až s jeho třetím paragrafem.

Do roku 1972, kdy papež Pavel VI. vydal motu proprio „Ministeria quaedam“, se seminaristům na cestě ke kněžství postupně udělovala tzv. nižší svěcení: ostiariát, lektorát, exorcistát, akolytát; navíc pak před jáhenským svěcením ještě subdiakonát – podjáhenství. Pavel VI. zachoval z těchto služeb pouze lektorát a akolytát, jak jsme již zvyklí, avšak nedotčena zůstala jejich dynamika, totiž směřování ústící skrze postupné udílení těchto služeb (ministeria) přímo k jáhenskému a posléze kněžskému svěcení. Novela kodexu však již za podstatný znak lektorátu a akolytátu nepovažuje jejich nasměrování ke svátostným svěcením. Důvodová zpráva novely totiž pojímá lektorát a akolytát jako služby, které mají základ ve svátosti křtu, nikoli v přípravě na kněžské povolání, proto mohou být podle stanoviska zákonodárce tyto služby natrvalo udíleny i ženám: „Společným základem některých služeb, ustanovených církví, je sdílení svátosti křtu a v něm přijaté královské kněžství. Jsou podstatně odlišné od služby ze svěcení, jež se přijímá skrze svátost svěcení.“

Je pravdou, že tam, kde se jitří duchové, důvodové zprávy zákonů se nečtou, ochota naslouchat argumentaci samotného zákonodárce mizí. Na druhé straně nelze pominout také širší souvislosti, které logicky vedou k rozmanitým spekulacím. Není tomu tak dávno, kdy papež František „zklamal“ všechny ty, kdo v postsynodální exhortaci „Querida Amazonía“ netrpělivě očekávali otevření možnosti jáhenského svěcení pro ženy. Z tohoto úhlu pohledu se pak trvalý lektorát a akolytát žen jeví jako náhrada za újmu, kterou některým tato papežova zdrženlivost způsobila. Samozřejmě, že radikálnější zastánci svěcení žen i nadále živí své naděje a interpretují nové motu proprio jako první z potřebných kroků, které pověstnou salámovou metodou k svěcením nakonec dovedou. První fází je lektorát a akolytát, posléze nastoupí diakonát, vždyť ten ještě není plným kněžstvím, takže se vlastně „nic nestalo“. A pokud by si věřící po určitou dobu navykli na dámy se štólami na šikmo, nebude problém jim štóly za nějakou dobu ještě mírně poupravit a ponechat je zcela svisle. Že existuje závazná a definitivní nauka církve ohledně kněžského (ne)svěcení žen, jejíž soustavné popírání představuje nejen teologický lapsus, nýbrž naplňuje rovněž skutkovou podstatu trestného činu, to už se zcela ignoruje.

Ženy vysluhující bohoslužby slova i s rozdáváním eucharistie v církvi působí již mnohá desetiletí i bez aktuální novely. V jedné z latinskoamerických zemí byli věřící velmi spokojeni s tím, jak ctihodná řeholní sestra krásně sloužívala tuto, jak si oni pochvalovali, „sestřinu mši“: její mše je totiž „breve y bonita“, krátká a hezká. To, že podstatnou součástí mše svaté je především proměňování, ve kterém se sám Kristus obětuje, se právě touto praxí zatemňuje. Pro excesy, které jsou oblíbené v našich končinách, by bylo možno uvést jedno výstižné heslo: „paní“. Mějme presbytář plný bohoslovců, kterým byl již udělen lektorát a mnohým i akolytát. Tito seminaristé přijdou do některé z našich farností, naplní při slavnostní bohoslužbě celý presbytář, ale kdo bude číst čtení? Ano: čtou paní. Co platno, že jsou zde ti, jimž byl lektorát udělen a směřují ke kněžství. Vždyť těm paním by bylo líto, kdyby si nemohly užít svých ve skutečnosti trvalých služeb lektorátu, kterými prakticky „přetrumfnou“ i seminaristy.

Směrem na západ od nás bývá situace ještě daleko třaskavější. Armády pastorálních asistentek, referentek a pomocnic rozdávání přijímání (Kommunionhelferinnen) se obsahu svatostánku ujímají s pokleknutím či bez, a rády rozdávají přijímání samy, zatímco celebrující kněz již v sedě odpočívá. Referentky jako „kolegyně“ kněze káží homilii, která je podle kanonického práva vyhrazena pouze knězi či jáhnovi, a ty čilejší pak samy inscenují liturgická představení, kdy prakticky samy slouží parafrázi mše, přičemž pokud potřebují proměňování, přece jen se upozadí a na chvilku pozvou jinak nadbytečného kněze, aby přišel a pronesl alespoň proměňovací slova. Knězi se pak hanlivě říká „stroj na proměňování“ (Wandlungsmaschine). Jaké změny pak vlastně přinese novela „Spiritus Domini“?

P. Stanislav Přibyl

15. 02. 2021, RC Monitor 3/2021