"Je to darwinovská noční můra ...

13.04.2026, RC Monitor 6/2026

Podle frekvence témat řešených v českém křesťanském on-line prostoru by se mohlo zdát, že věřící a duchovně hledající u nás trápí několik zcela zásadních otázek, a to: O kterých církevních svátcích je otevřeno v Tescu; jestli se po masturbaci oslepne a konečně zda člověk k tomu, aby měl autentický vztah k Bohu, potřebuje chodit do kostela.

20.01.2026, RC

Katolická církev se modlí za jednotu ne proto, že by pravdu hledala, ale proto, že věří, že ji nemá vlastnit sama. Myšlenka vyhradit zvláštní čas modlitbě za jednotu křesťanů není žádným postmoderním výstřelkem. Už papež Lev XIII. (1878–1903) v roce 1894 vyzval katolické věřící k intenzivní modlitbě za jednotu církve, a to v těsné souvislosti se slavností Seslání Ducha svatého. Právě Duch svatý je totiž tím, kdo spojuje rozdílné, překládá „mezi jazyky“ a dává vzniknout společenství tam, kde by si člověk spíš tipoval nedorozumění. Podoba Týdne modliteb za jednotu křesťanů se postupně proměňovala a svou dnešní tvář získala až po Druhém vatikánském koncilu. Poprvé se v této podobě slavil v roce 1968. A slaví se dodnes – letos až do neděle 25. ledna 2026.

27.02.2026, RC Monitor 3/2026

„Pro mne je modlitba vzlet srdce, je to prostý pohled k nebi, je to zvolání vděčnosti a lásky ve zkoušce i v radosti“ píše sv. Terezie od Dítěte Ježíše (Autobiografické spisy, C 25r.). Mnozí z nás si ale vybaví hodiny náboženství a definici modlitby jako „povznesení duše k Bohu nebo prosba k Bohu o vhodná dobra“ (KKC 2559). Možná mohou být obě vyjádření pro většinu z nás nesrozumitelná a vzdálená.

02.11.2025, RC Monitor 21/2025

Stojíš před branou hřbitova a na chvíli zaváháš. Nadechneš se chladného podzimního vzduchu a sevřeš kliku. Z korun stromů se spouští sprška barevného listí – tolik krásy, a přitom tolik ticha. Tolik života, a přitom tolik připomínek smrti. Možná právě proto člověk cítí zvláštní směs smutku a klidu. Jako by se nebe na chvíli sklonilo k zemi.

23.02.2026, RC Monitor 3/2026

„Ty jsi, babi, taková katolická konzerva,“ konstatoval před nedávnem můj vnuk. „A jak jsi na to přišel?“ – Nevěděl, ale rychle se zamyslel. „Modlíš se růženec... promiň, to je teda hodně out. A ty tvý mariánský zjevení, to už dávno psychiatři diagnostikovali... prof. Vondráček třeba, tu jeho knížku jsem našel u vás v knihovně!“ Mávla jsem nad diskusí rukou, protože znám svého anarchistu a věčného rejpala.

25.03.2026, RC Monitor 5/2026

Aristoteles označil člověka za tvora společenského – zoon politikon. A je to pravda, bez vztahů nelze žít ani růst. Přesto se zdá, že ještě hlubší vrstvou lidské existence je touha. Dříve než člověk vstoupí do polis, už po něčem sahá. Dříve než si věci vyloží rozumem, už je miluje – nebo odmítá. Člověk je bytost, která je neustále nasměrovaná k nějakému dobru, skutečnému, či domnělému. Chtě nechtě je člověk také živočich touhy – zoon epithymetikon. Postní doba tuto skutečnost nemilosrdně odhaluje. Když si člověk něco odřekne, neodhalí se jen síla či slabost vůle. Odkryje se struktura srdce. Jak rychle hledáme útěchu, jak těžko snášíme prázdnotu, jak instinktivně zaplňujeme každé ticho hlukem, obrazem, činností. Náhle se ukáže, že půst není především o odříkání si masa nebo dezertu ani o disciplíně. Je o touze.