V starověkém myšlení nemělo slovo „jméno“ povahu pouhého vnějšího označení; skrývala se v něm taková duchovní síla, že vyjevovalo samotnou esenci a identitu jmenovaného. Tento princip tvoří hluboké, skryté jádro Druhého přikázání, které nás staví před obousměrné tajemství. Na jedné straně v něm prosíme Boha, aby oslavil Své jméno činy, kterými nás posvěcuje, a na straně druhé jsme sami voláni k tomu, abychom Boha oslavovali svým každodenním životem na zemi. Skrze spolupráci na díle, které nám svěřil, a zjevování Jeho jména lidem, které nám ve světě svěřil do péče, se naše pozemská existence stává živým svědectvím.
Ještě k cestě Svatého otce do Francie: otázkou není, zda katolíci mohou podporovat volnost...
Nakladatelství Academia Bohemica vydalo v září novou knihu filosofa Romana Cardala "Filoso...
Svatost nezná státních hranic, nezávisí na původu ani na společenském postavení. Je odpově...
Darování Božího jména člověku není pouhou teoretickou pravdou ani něco, co uctíváme pouze ...
Vzhledem k mimořádně žalostnému stavu toho, co ještě zbývá ze západní kultury a křesťanstv...
Když ztratíme klíče, obracíme se ke svatému Antonínovi. Při nemocech krku vzýváme svatého ...
Články e-mailem
Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky
Čtrnáctideník Monitor
Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.