Papež Lev XIII.: Nerovnost je základním přirozeným zákonem

Následující pasáž od Gilsona je až příliš dobrá na to, abych ji necitoval (pro lepší přehlednost jsem doplnil odstavce): „Z hlediska sociálních a politických problémů je jedním z nejvýraznějších znaků stvořené přírody skutečnost, že přirozené bytosti si nejsou rovné ve své dokonalosti, a jsou tudíž rozděleny podle hierarchického řádu důstojnosti, moci, a tedy i autority. Vyjádřeno jednodušeji – a méně přijatelně pro moderní mysl – to znamená, že jedním z nejzákladnějších přirozených zákonů je nerovnost.

Kameny jsou méně dokonalé než rostliny, rostliny jsou méně dokonalé než zvířata, zvířata jsou méně dokonalá než člověk, který existuje jako kámen, žije jako rostlina, cítí jako zvíře, a navíc díky svému rozumu disponuje intelektuálními schopnostmi. I v rámci samotného lidského druhu si jednotlivci nejsou rovni tělesně ani intelektuálně. Tyto nerovnosti v dokonalosti s sebou nutně vedou k dalším nerovnostem – v moci a autoritě.

Jelikož takto stvořil svět Bůh, má tak i fungovat, a jakýkoli pokus člověka narušit přirozený řád stvořeného vesmíru může vést jedině ke katastrofám. Jedno z nejstálejších učení papeže Lva XIII. zní, že popírat přirozené zákony, které řídí lidskou společnost, znamená přivolávat zkázu. Neustálé revoluce, které ohrožují moderní společnost, jsou jasným znamením nebezpečí, které hrozí, když budeme přehlížet přirozený řád stvořený Bohem.

Totéž lze vyjádřit i jinak – že přehlížení posvátného charakteru přirozeného zákona je jedním z hlavních zdrojů zla, které ohrožuje moderní společnost. Výrazným dokladem tohoto učení je první encyklika Lva XIII. Quod apostolici muneris (28. prosince 1878). Papež hovoří o autoritě v domácnosti – manžela nad manželkou, rodičů nad dětmi nebo pánů nad služebnictvem a říká, že tato autorita nejenže pochází od Boha, ale odvozuje od něho i ’svou povahu a charakter‘ (’sed etiam naturam et indolem‘, A.S.S., 11, 374). Samotná autorita nebeského Otce a Pána všeho ’proudí v rodičích a pánech‘; jak by tedy mohla ztratit charakter, který vyplývá z jejího božského původu?

Všechna moderní hesla o přirozené, sociální a politické rovnosti všech lidí jsou pro daný problém irelevantní. Bůh mohl přírodu stvořit jinak, ale jediná otázka zní: Jsou si lidé přirozeně rovni, nebo nejsou? Pokud ne, pak z této přirozené nerovnosti vyplývají i nerovnosti majetkové, ekonomické a politické – protože vycházejí z nerovnosti, kterou stvořil a chtěl Bůh.

Vzbouřit se proti přirozenému řádu není způsob, jak jej změnit. Když budeme popírat, že věci jsou takové, jaké jsou, pravděpodobně tím jejich povahu nezměníme. Kdyby byl papež Lev XIII. dnes mezi námi, pravděpodobně by poznamenal, že politický režim, který se nejvíce snažil potlačit všechny sociální třídy, prosadit naprostou rovnost ve všech oblastech a znovu vytvořit společnost bez politických vládců, přinesl nejhorší sociální, ekonomickou a politickou tyranii, jakou moderní svět kdy poznal.“

Dále Gilson píše: „Slavnou encykliku Rerum novarum lze považovat za nejlepší snahu papeže Lva XIII. ukázat katolíkům po celém světě, že je naprosto nezbytné brát v úvahu lidskou přirozenost takovou, jaká skutečně je, dříve než se pustí do jakékoli reformy společenského a politického řádu. Věrný svému principu, že nerovnost je přirozenou skutečností a že přirozená nerovnost nutně vede k nerovnosti společenské, Lev XIII. všemi možnými způsoby klade na srdce vládcům různých národů světa – bez ohledu na politické zřízení v jejich zemi – že moudrá vláda nespočívá v tom, že se bude jednat se všemi lidmi a třídami jako s rovnými, ale že se jim bude věnovat stejná péče navzdory jejich faktické nerovnosti. Moudrost tohoto zlatého pravidla nemusí být zřejmá okamžitě, ale bude stále jasnější, jakmile se čtenář začne seznamovat s učením papeže Lva XIII., tedy s principy křesťanské filozofie Tomáše Akvinského.“

Thomas V. Mirus
Přeložil Pavel Štička