Mše svatá: Krédo a přímluvy

Už samotný název kréda v řečtině tomu napovídá: symbolum je odvozeno od slovesa sym-balló, doslova „házím (dávám) dohromady, spojuji“. Je to odkaz na jednu ze starobylých římských praxí, kdy se během pronásledování věřící scházeli k bohoslužbám potají po domech bohatších členů církevní obce nebo na nějakých ne příliš nápadných místech. Při větších slavnostních shromážděních, kde hrozilo nebezpečí infiltrace udavačů, se vymyslel originální způsob, jak hned u vchodu tzv. ostiář (dveřník) mohl rozlišit, kdo z příchozích je křesťan. Předem se rozbila amfora, jejíž jednotlivé střepy dostali členové dané komunity nebo lidé jimi pozvaní. U vchodu každý odevzdal svůj kousek a zkoumalo se, zda zapadá do původní nádoby. Bylo to vlastně takové starověké puzzle.

Krom toho je zde obsažena i hezká duchovní symbolika: krédo je sestaveno z jednotlivých tzv. článků, které tvoří základní pravdy naší víry. Jedná se o velmi zhuštěný souhrn toho, v co věříme. V prvotním křesťanství bychom jeho původ našli v disciplíně katechumenátu, v níž se dodnes dochoval obřad předání symbola zájemci o křest v době bezprostřední přípravy na něj. Katechumen poprvé před shromážděním, do něhož se hodlá začlenit, vyznává svou víru v Nejsvětější Trojici i v další důležité články, které Církev precizovala a formulovala na velkých ekumenických koncilech starověku, ale jejichž jádro je již v apoštolské katechezi, o čemž svědčí starobylé Apoštolské vyznání víry. To „plnotučnější“ Nicejsko–konstantinopolské, které recitujeme o nedělích a slavnostech, z něj vychází a rozvíjí ho.

Je fascinující si při této krásné a starobylé modlitbě představovat, že se tím spojujeme s generacemi křesťanů, kteří ji recitovali mnoho staletí před námi. Jde o jeden z mnoha projevů onoho communio (společenství), které liturgie vytváří a vede k tomu, aby se neuzavíralo do sebe samotného, nýbrž se otevřelo širšímu společenství svatých zahrnujícímu ty, kdo nás již předešli a přebývají ve slávě s Hospodinem, ale tajemným způsobem i další generace, které přijdou po nás.

Poslední částí bohoslužby slova jsou přímluvy, během nichž jáhen nebo někdo z věřících přednáší ve jménu celého shromáždění Bohu prosby a hlavní celebrant tuto modlitbu uvede a zakončí. Církevní dokumenty tuto část označují Oratio universalis seu fideliumi tedy volněji přeloženo „Všeobecná modlitba věřících“. Vyjadřují tak, že se modlíme „univerzálně“, tj. za celou Církev i svět a všechny jeho potřeby. Přímluvy mají mít následující strukturu: nejprve prosíme za potřeby Církve. Následuje prosba za svět, resp. společnost a stát i jejich představitele. Poslední dva okruhy proseb jsou zaměřeny na trpící a na potřeby daného společenství. Minimální počet přímluv je tedy čtyři. Možná někoho zarazí, že zde není zmíněna prosba za zemřelé. Je třeba si uvědomit, že liturgie Církve se mší sv. nevyčerpává a například poslední prosba z nešpor (večerní modlitby liturgie hodin) je vždy zaměřena právě na zesnulé. Dále se na ně výslovně pamatuje při modlitbě mešního kánonu. Není tedy nutné je vždy zmiňovat v přímluvách, protože samotná mešní liturgie i denní modlitba Církve na ně vždy pamatují.

Jak už sám latinský název „přímluv“ napovídá, jde o modlitbu věřících. To znamená, že (stejně jako ostatní liturgické funkce) je vyhrazena pouze pokřtěným. Pokud je při bohoslužbě přítomen jáhen, má přednášet přímluvy on. Tato tradice pochází z dob prvotní Církve, kdy jáhni měli na starosti charitativní a sociální péči, a tudíž nejlíp věděli, kdo právě nejvíce potřebuje přímluvu a modlitbu.

Pokud jde o praktické aspekty přednášení přímluv, naše české knížky jsou většinou uspořádány tak, že obsahují několik bodů (ideálně čtyři až pět), přičemž každý bod odpovídá předepsanému okruhu úmyslů (za Církev, svět, trpící, další) a má obvykle dvě nebo víc variant. Lektor tudíž nemusí číst úplně všechny přímluvy, jež jsou na příslušné stránce uvedeny. I zde platí zdravý selský rozum a zásada „méně je někdy více“. Je tedy nesmysl, když se někde třeba v rámci přímluv čte jakýsi nekonečný telefonní seznam zemřelých nebo jiných osob. Přímluvy by neměly být vyčerpávající a dlouhé. Bohatě stačí, když se z každého okruhu vybere jedna. Je na inteligenci toho, kdo je přednáší, aby vybral ty nejvhodnější (případně to může konzultovat s celebrujícím knězem).

Účastníci bohoslužby na jednotlivé přímluvy odpovídají a tím připojují svou modlitbu. Občas mám trochu podezření, že kdyby čtenář pronesl např. prosbu, aby Svatý otec dostal rýmu, celý kostel by bez přemýšlení odpověděl „prosíme Tě, vyslyš nás“. Stejně tak když se lektor splete a přímluvu zkomolí nebo řekne něco vysloveně nesmyslného, shromáždění opět zahlaholí bez rozmyslu. Platí tedy, že člověk má dávat pozor nejen proto, že prostě má dávat pozor, ale také proto, aby svou modlitbu opravdu vědomě spojil s konkrétním úmyslem.

P. Petr Havlík