Proměny šatníku posledních desetiletí a svatební standard: Jdeš na svatbu?

A jak je to v církvi? Myslím, že vidíme jistou obdobu popsaného dění. Oblečení je uvolněné, každý chodí tak, aby to bylo příjemné, pohodlné a bez nějakých větších omezení. V posledních desetiletích nastal významný posun, kdy se mi zdá, že ani lidé vzdělaní se často do kostela neoblečou jako na významnou událost. Shoda ještě snad panuje v tom, že oblečení má být nějak slušné a zejména u žen nepříliš odhalující. Výjimkou však nejsou v létě muži v barevném tričku, kraťasech a sandálech, ani ženy ukazující holá ramena, ba dokonce holý pupík, v tričku tak o dvě čísla menším. Džíny jsou potom univerzální celoročně, tyto původně americké montérky zdomácněly všude a pro všechny.

Je to ovšem jedno, jak se oblečeme na mši svatou? Papež Lev XIV. říká, že „cestovním průvodcem“ naší víry je Katechismus katolické církve (KKC). Přímou odpověď tam však nenajdeme, protože slovo „oblečení“ se v KKC vůbec nevyskytuje. Katechismus však říká, co to mše je:

Celý křesťanský život nese znamení manželské lásky Krista a Církve. Již křest, který uvádí do Božího lidu, je svatebním tajemstvím: je takřka svatební lázní před svatební hostinou, Eucharistií. (KKC 1617)

Pozvání na mši svatou, Eucharistii, je tedy pozváním na svatbu mezi Kristem a Církví. Přímo v Matoušově evangeliu potom najdeme Ježíšovo podobenství – zvláštní příhodu, ve které se oblečení ocitá v hlavní roli:

S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu... Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu: ’Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?‘ On se nezmohl ani na slovo. Tu řekl král sloužícím: ’Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘ Neboť mnozí jsou povoláni, ale málokdo bude vybrán. (Mt 22:2,11-14)

Král má špatně oblečeného svatebčana za podvodníka, který se vetřel tam, kde nemá co dělat. Toto podobenství je jistě vhodné vykládat duchovně, kdy pokud někdo jde k Eucharistii a nepřipraví svou duši na svatební hostinu, Krále rozzlobí. Nicméně co když nám tímto příběhem Ježíš ve skutečnosti chce říct ještě víc? Při mši svaté se spojuje nebe a země, záležitosti nebeské s těmi pozemskými, které jsou posvěcovány.

„Oblečení vybíráme podle příležitosti...“ Tak začíná první věta první kapitoly Malé knihy etikety pro manažery experta a prezidentského mluvčího Ladislava Špačka. Pokud tedy víme, že jdeme na svatbu, oblečeme se podle toho. A je zajímavé, že ačkoliv se například byznysový standard oblečení vyvíjí a evidentně klesá, právě úroveň svatebního oblečení zůstává trvale vysoko, protože všichni pozvaní svatebčané jsou si dobře vědomi výjimečnosti svatební události. Čím blíže vztahově jsme ženichovi a nevěstě, tím více je nám jasné, že se máme dobře ustrojit. A je dost jedno, zda je příliš velká zima, nebo naopak téměř nesnesitelné horko, zda v sále klimatizace funguje, nebo nás čeká potní lázeň.

Pokud jsme si tedy vědomi toho, že mše svatá skutečně je svatební hostinou, je kritérium našeho správného oblečení jasné: můžeme se před odchodem postavit doma před zrcadlo a položit si otázku: „Šel bych takto na svatbu?“

Když si my muži vezmeme vázanku a sako i v parném letním dni, vždy samozřejmě hrozí, že si někteří lidé při pohledu na nás pomyslí něco o „hogo fogo“ nebo nás mohou považovat třeba i za mentálně zkostnatělé. Přitom i ve starších českých filmech je možné vidět, že svůj nedělní oblek měl u nás každý sedlák, i v té nejzapadlejší vesnici. V zimě zase, když si člověk vezme vázanku i pod kabát se zimní šálou, zpravidla to stejně z lidí neuvidí nikdo, takže pohodlnost je silným pokušením. Jenže když víme, že jdeme na svatbu, dá se to přece vydržet. A Bůh vidí to, co je skryté: Člověku se všechny jeho cesty zdají ryzí, ale pohnutky zpytuje Hospodin (Přísloví 16:2).

Můj přítel, americký lékař žijící v Praze, mi kdysi řekl, že se mu zdá, že pokud člověk vykročí svým životem směrem k Bohu, projeví se to právě i na oblékání – např. na svátky a neděle se pak obléká slavnostněji. Oblečení s naším vnitřním životem úzce souvisí – citujme opět Ladislava Špačka: „Pozoruje to na sobě každý: jakmile se oblékneme do určitého druhu oblečení, přizpůsobíme se mu i svým chováním. Žena kráčí jinak v džínách a jinak ve velké večerní, jinak sedí, volí jiná gesta. Oblečení je sice vnějškový prvek, ale velmi rychle ovládne i naše vnitřní ustrojení a vyladí naše chování do souladu s vnějším image.“

Není úplně snadné o tom psát, protože když to uděláte, jste potom se svým oblečením pod drobnohledem. Ale stejně se toho odvážím, protože musím. Občas jsem v neděli v kostele jediným mužem v saku. No a co? Jak říká Benjamin Franklin, dodržovat svátky je mnohem jednodušší než dodržovat přikázání (Poor Richard’s Almanack, 1739).

Není vůbec špatná ani myšlenka, že se máme do kostela slavnostně obléct, protože tím projevujeme společenskou úctu svým bližním. Plně s tím souhlasím, ale podstatnějším důvodem se mi zdá dbát na charakter události – královské svatební hostiny. Při audiencích, předávání vyznamenání nebo královských korunovacích také nejde na prvním místě o okolo stojící ceremoniáře, poradce, pobočníky a další dvořany, ale o význam dané události. A zde na mši je někdo víc než prezident...

Samozřejmě existují výjimky. Ve všední dny často nemáme ani příležitost, ani čas změnit náš obvyklý standard oblečení do zaměstnání. Pokud jdeme na mši svatou s malými dětmi, je pochopitelné, že tomu přizpůsobíme i své ustrojení, je-li to potřeba. V naší rodině jsme se však vždy snažili, aby i děti od útlého věku věděly, že v kostele jde o slavnostní příležitost, a děti proto vždy měly také své, věku odpovídající, slavnostní oblečení, jiné než to obvyklé do školky a do školy. Starší lidé mohou mít zase své zdravotní důvody, něco jiného je jít na pouť nebo být na cestách apod. Nicméně toto všechno by bylo pochopitelné i pro naše oblečení při účasti na svatbě někoho z našich blízkých.

Bůh nechce spasit jen naši duši, ale nás celé, i s tělem. Naše schopnost slavit, zejména o nedělích a svátcích, proto záleží i na tom, zda své tělo slavnostně oblékáme. Pozvání na královskou svatbu tím přijímáme celé, duší i tělem. Ženich se raduje ze své nevěsty.

Ing. Martin Kvapilík