Kardinál Dominik Duka: věrnost pravdě

Dominik
Jaroslav Duka se narodil 26. dubna 1943 v Hradci Králové. Od dětství vyrůstal v prostředí, kde věrnost pravdě nebyla abstraktním pojmem, ale postojem, za který se platilo. Po maturitě v roce 1960 pracoval jako zámečník, absolvoval vojenskou službu a v roce 1965 vstoupil do litoměřického semináře. Do dominikánského řádu byl tajně přijat 5. ledna 1968 a přijal řeholní jméno Dominik. Kněžské svěcení přijal 22. června 1970 z rukou kardinála Štěpána Trochty.

Roky normalizace pro něj znamenaly službu ve skrytosti. Státní souhlas mu byl v roce 1975 odebrán, a tak pokračoval v kněžské službě ilegálně – slavil tajné bohoslužby, studoval a podílel se na formaci mladých bratří. Živil se přitom jako dělník v plzeňské Škodovce. Právě tam, jak později vzpomínal, poznával lidi nejrůznějších názorů a osudů a učil se pohybovat mimo bezpečný prostor církevního prostředí. V roce 1981 byl zatčen a strávil patnáct měsíců ve věznici Plzeň-Bory. Setkal se tam s Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem a dalšími politickými vězni. Vzpomínal také na slova generála Čeřovského, který mu v cele říkal, že režim jednou padne a že Charta 77 bude připravena v okamžiku jeho pádu vystoupit. Sám Duka později o vězení řekl: „To vězení pro mě bylo životně nesmírně důležité.“

Svoboda a nesvoboda
Ostatně, se smrtí kardinála Duky souvisí také (přirozeně a již v závěru jeho služby přicházející) generační obměna sboru biskupů naší země. Je nutno poznamenat, že jeho odchod znamenal také odchod vlastně posledního episkopa pragensis, který měl přímou zkušenost s perzekucí vedoucí až za mříže pro svobodu vyznání a slova. Bohužel, svobodu naše společnost po 30 letech od revoluce citelně ztrácí. Tentokrát bez převratu, v tichu – zdánlivě často akademických – debat o lidských právech.

Zkušenost nesvobody hluboce poznamenala jeho vztah k pravdě, veřejnému prostoru i odpovědnosti církve. Nebyl přesvědčen, že úkolem křesťana je pouze uchovat víru v soukromí. Církev podle něj měla mít odvahu vstupovat do veřejné debaty, pojmenovávat věci a nést i riziko nepopularity. Jeho biskupské heslo In Spiritu Veritatis – v Duchu pravdy – proto nebylo jen ozdobou erbu, ale do značné míry programem jeho služby.

Po pádu komunismu...
... se ocitl v rolích, které by byly ještě o několik let dříve nepředstavitelné. Od roku 1986 působil jako provinciál dominikánů, v roce 1998 se stal biskupem královéhradeckým a 13. února 2010 byl jmenován arcibiskupem pražským. V roce 2012 jej papež Benedikt XVI. jmenoval kardinálem. Jeho služba měla mnoho podob. Vedl českou církev v době jednání o majetkovém narovnání, podílel se na dlouholeté práci na českém vydání Jeruzalémské bible, přednášel, psal a věnoval se biblistice i duchovnímu životu.

Za jeho veřejným působením ale zůstával člověk, kterého jeho spolubratři popisovali především jako kněze, jenž měl rád lidi, debatu s nimi a knihy. Ještě v září 2025, tedy necelé dva měsíce před svou smrtí, pronesl v Týnském chrámu homilii při zádušní mši za zavražděného amerického aktivistu Charlieho Kirka. Přiznal v ní, že tohoto muže blíže neznal až do chvíle, kdy přišla zpráva o atentátu v univerzitním kampusu v Utahu, a toto opomenutí mu posloužilo jako výtka vůči současné společnosti, v níž lidé žijí v izolaci a často nevědí, co se ve světě děje. Kirka nepředstavoval jako světce, ale jako člověka, který hledal pravdu a hájil hodnoty, jež nelze odkládat do muzea: rodinu, rod, národ a ochranu života. Moudrost podle něj nespočívá v počtu titulů před jménem a za jménem, nýbrž v tom, že člověk pravdu hledá, váží si jí a zároveň ví, že se pravda neprosazuje útlakem, totalitou ani se zbraní v ruce. Ocenil také, že miliony lidí na Kirkovu smrt zareagovaly modlitbou a zpěvem, nikoli ničením obchodů a zapalováním aut. V závěru připomněl Kristova slova: „Já jsem cesta, pravda a život,“ a varoval, že opustí-li společnost tyto hodnoty, zahyne. Kolem této mše svaté se strhla slušná míra hysterie, zejména v médiích a na sociálních sítích a pan kardinál Duka lidově řečeno sklidil čočku i od katolíků. Týž veřejný prostor letos v září v čase výročí brutální vraždy otce rodiny zůstal už samozřejmě potichu.

Spory
Dominik Duka nebyl člověkem, kolem něhož by panovala všeobecná shoda a všichni ho měli bez výhrad jednoduše „rádi“. Vstupoval do sporů, někdy ostře, hájil postoje, které byly v části veřejnosti nepopulární, a odmítal představu, že biskup má být pouze nekonfliktní a reprezentativní postavou (ačkoliv měl jasný odpor k vyvolávání zbytečných válek a sporů). Jedním z nejviditelnějších takových sporů byla kauza kolem dvou kontroverzních her režiséra Olivera Frljiče uvedených v květnu 2018 na festivalu Divadelní svět Brno. Inscenace chorvatského režiséra přinesla scénu, v nichž herečka vytahovala z vagíny českou vlajku, postava Ježíše znásilňovala muslimskou ženu a hra Prokletí obsahovala sexuálně explicitní scénu se sochou připomínající papeže Jana Pavla II. v souvislosti se sexuálním zneužíváním v církvi. Duka se od brněnských divadel domáhal omluvy, protože v uvedení her spatřoval mimo jiné zásah do svých osobnostních práv. Soudy mu nevyhověly a poukazovaly na svobodu slova a uměleckého projevu; v roce 2022 stížnost definitivně zamítl i Ústavní soud. Soudce zpravodaj Ludvík David uvedl, že obě hry sledovaly legitimní cíl vyvolání veřejné diskuse o náboženském násilí a sexuálních incidentech uvnitř církve. Kardinál tehdy poznamenal, že nešlo o snahu cokoliv cenzurovat, ale že demokracie potřebuje i toleranci a hranice.

---

Sama jsem ho poznala jako člověka, který prošel velkým vývojem, zejména pokud šlo o otázky veřejného působení církve ve společnosti. Zažila jsem ho ve velkém rozhořčení, ale také v obrovské pokoře (například v situaci, kdy mu bylo jako biskupovi jiné diecéze místním ordinářem před lety zakázáno sloužit mši svatou na úvod Pochodu pro život. Zákaz akceptoval a účastníci průvodu tak začali dnes již tradiční akci bohoslužbou slova.). Silně na jeho zrání ukazuje jedna drobná příhoda. Když jednou v hněvu ukončil natáčení debaty s novinářem, po několika dnech se mu v katedrále svatého Víta omluvil. „Když vychladl, tak nechtěl nechat tu ránu nezahojenou,“ vzpomínal jeho spolubratr. V tom lze zahlédnout mnoho z jeho povahy: pevnost, prudkost i schopnost vrátit se a prosit o odpuštění. Byl upřímný.

Ještě několik týdnů před svou smrtí sloužil kardinál Duka mši svatou pod širým nebem. Poslední srpnový den roku 2025 se na poutním místě Svatý Antonínek na moravském Slovácku sešlo několik tisíc lidí. Přestože celou noc předtím lilo, věřící všech generací zaplnili prostranství na rozhraní Jihomoravského a Zlínského kraje. Místní farář František Král, který Duku pozval, mu při setkání poděkoval za dlouhá léta služby na stolci svatého Vojtěcha i za to, že byl vždy konzistentní v názorech a postojích. Sám kardinál ve svém kázání vyzýval, aby se lidé nebáli: „Budu-li se bát, nikdy nebudu mít radost, zničí mě úzkost a stres... Ale když je Bůh se mnou, kdo je proti mně? V tom je budoucnost naší země.“ Mluvil také o důležitosti rodiny a o tom, že obrana rodiny je obranou země. Ne všichni účastníci však jeho návštěvu přijímali bez výhrad; někteří dávali najevo nesouhlas s jeho dřívější podporou prezidenta Miloše Zemana či s tím, že v Arcibiskupském paláci umožnil křest knihy Spiknutí. I to patřilo k muži, který se nevyhýbal veřejným sporům.

Kardinál Duka patřil také k pozorným čtenářům RC Monitoru a velmi si pochvaloval některé vydavatelské počiny, např. knihu Jak katolická církev budovala západní civilizaci nebo Architekti kultury smrti, jejíž dotisk si přál a také těsně před smrtí finančně podpořil. Církevní život pro něj nebyl prostorem bez sporů, ale místem, kde má být spor veden poctivě, s vědomím společné příslušnosti k církvi a odpovědnosti za pravdu. Pro naši redakci proto není výročí jeho odchodu k Pánu jen připomínkou významné osobnosti české církve, ale také člověka, který byl po léta jedním z našich pozorných čtenářů a partnerů v rozhovorech.

Rok po smrti kardinála Dominika Duky proto nevzpomínáme jen na jednu z nejvýraznějších postav české církve posledních desetiletí. Připomínáme si člověka, který zakusil, že věrnost není samozřejmost a že pravda může mít svou cenu. Jeho život nebyl bez chyb – a právě proto může být jeho svědectví tak lidské. Máme tendenci zaměňovat pokoj za mlčení a toleranci za lhostejnost k pravdě. Stopou pana kardinála Dominika Duky zůstává jeho In Spiritu Veritatis. Pán ví, proč a kdy si každého z nás povolá. Ale někteří lidé nám pak docela dlouho chybí. Ať odpočívá v pokoji. A děkujeme, pane kardinále.

Zdeňka Rybová