Václavova moudrost evangelia

Meze historického pohledu
Co bylo v jeho životě klíčové? Co utvářelo jeho ušlechtilé, velkodušné srdce? Abychom neztratili ze zřetele reálného Václava, obracíme se právem na vyjádření historiků. Ti ovšem sledují jen některé dílčí linie Václavova života. Většinou se zamýšlejí nad vladařskými a politickými počiny našeho světce a snaží se ho vysvětlit ve společenských a kulturních souvislostech 10. století. Z fragmentárních poznatků z pramenů a archeologických nálezů vznikají projekce badatelů, které nejsou prosty ideologických nánosů. Církev té doby podle úsudků učenců stála na straně mocných a pomáhala jim prosazovat jejich politické zájmy. Do mocenských bojů vstupovali duchovní-kněží jako tehdy téměř jediní, kteří byli gramotní a učení. Sféry mocenských vlivů souvisely s různými typy liturgie a jejich jazyka – slovanského či latinského. Takovým historickým hypotézám lze dát částečně za pravdu. Vždyť i evangelia a jeho služebníků lze zneužít k čistě pozemským zájmům. Ani dnes přece nebývá ojedinělé, když se postavení v církvi a jeho moc zneužívá k dílčím politickým zájmům nebo když při vlivech na utváření liturgického života není jediným motivem spása duší.

Pravda legend
Svatého Václava si dodnes připomínáme proto, že ztělesňoval evangelium. Legendární zpracování jeho života nejsou falzifikací reality, jak se někteří pozitivističtí historikové domnívají. Tradiční legendy jsou mnohdy pravdě blíž než hypotézy současných specialistů. Proč? Protože vystihují tu nejzásadnější pravdu o světci, v našem případě o knížeti Václavovi: byl mužem evangelia. Odíval se do Krista, osvojoval si jeho smýšlení tak, že s ním dokonale srostl. Jeho mučednická smrt toho byla stvrzující pečetí.

Václav, proniknutý Kristovým duchem – Duchem Svatým – přesahoval politická a společenská napětí a boje. To nám objasňuje dnešní vstupní modlitba a první čtení z knihy Moudrosti. Mešní modlitba vyzývá k následování Václavova vzoru v moudrosti, spravedlnosti, statečnosti a přemáhání zla dobrem – což je důsledek umírněnosti. Máme tu klasické čtyři kardinální – základní – ctnosti, které si má osvojit nejen každý vladař, ale každý člověk, protože jeho posláním je vládnout sám sobě. Moudrost jako vladařská ctnost je opěvována také v knize Moudrosti (6,9–21). V současném českém překladu Katechismu katolické církve se výrazem „moudrost“ překládá právě první kardinální ctnost (čl. 1806). To je ovšem nepřesné, protože latinskému výrazu prudentia (řec. fronésis) v češtině spíš odpovídá „prozíravost“. Zatímco „moudrost“ (lat. sapientia, řec. sofia) tvoří spíš svorník všech ctností a poskytuje jim společný nadhled, „prozíravost“ dává praktickou schopnost volit správné prostředky k dosahování cíle. Současně se vyznačuje jistou střízlivostí a správným uplatňováním pravidel a míry. Něco, bez čeho se neobejde správný vladař, odpovědný za životy mnohých.

Zrání, které nelze urychlit
Kde je moudrost dnes? Možná ji současná mladá generace má ve svém slovníku, snad aspoň pasivním, že tomu slovu nějak rozumí. Ale to k utváření zdařilého života nestačí. Někdo prohlásí: je třeba mladé lidi učit hodnotám, které za těmi slovy stojí. I když učení křesťanským hodnotám se hojně proklamuje, ani to nestačí. Hodnoty budou snad součástí vědění našich žáků a studentů. Ale aby mohly hýbat jejich životy a společností, potřebují se stávat ctnostmi. Ctnosti jsou hodnoty žité, osvojené a vkořeněné do životních postojů. V tom spatřujeme obrovský úkol současných učitelů a vychovatelů: aby vštěpovali nastupující generaci ctnosti; ctnosti osobní, přirozeně lidské, občanské, a navíc ctnosti křesťanské, jejichž pevnými pilíři je víra, naděje a láska. Ale i k uplatňování těchto tzv. božských ctností je třeba lidské prozíravosti, abychom se neutopili ve víru denních starostí, nabídek, lákadel a šancí a prosazovali sami před sebou a před světem, že jsme stvořeni k vyššímu cíli. To byla cesta Václavova. Na ní se snoubila s vladařskou spravedlností, s níž dával každému a všemu, co mu patří, neohrožená statečnost a současně umírněnost. Statečnost není bezbřehé uvolnění agresivity, ale síla ve službě spravedlnosti a Božím zájmům. Umírněnost se zase projevovala u Václava například v tom, že se podle úsudku historiků nehrnul překotně do rychlé „integrace“ moci. Jeho bratr Boleslav je následně hodnocen jak úspěšnější ve scelování moci. Václav naopak šel cestou, kterou mu ukazoval rytmus Boží vůle. Věděl, že jedinec i společnost zraje v tempu, které nelze urychlit proti Božímu vedení. Revoluce je násilná, protibožská, ďábelská. Václav raději dal svůj život podle evangelia, než by se zprotivil Božím zákonům.

Nepodcenili jsme učení víře?
Václav žil z Božího slova. Byl ve své době nadprůměrně vzdělaný. Sám tak ukazoval, co přináší křesťanská víra všem. Křesťanství bylo jedním současným německým biblistou (M. Becker) označeno jako Bildungsreligion – náboženství založené na vzdělávání a přinášející vzdělání. Křesťanství od počátku přináší kulturu slova, kulturu myšlení a utváření ušlechtilých forem lidského soužití. I tuto stránku života v Kristu představuje dnešní světec, kníže Václav.

On je tradičně vzýván jako „dědic“ české země. Můžeme ho tak právem nazývat, protože on sám se stal dědicem Kristova evangelia. Apoštol Petr nám připomněl: „zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé“ (1 Petr 1,3–4). Dědictví je něco, co spojuje generace v jednom rodu. Zde je řeč o dědictví víry. Možná bylo v posledních generacích v našich rodinách podceňováno. Snad vznikla mylná domněnka, že víra prostě přejde do další generace „automaticky“. Ale víra je živý dar, je to život sám. A tomu je třeba se učit a učit druhé. Snad jsme podceňovali toto učení. Vedle učení cizím jazykům, ekonomické gramotnosti, zpěvu, hudbě, kreslení, sportu či řemeslu, jsme neučili víře. Víře, která má mít trvalé místo v denní modlitbě, bázni Boží, úctě ke Kristu, odpovědném životu podle přikázání, potřebě odpouštět a učit se sloužit.

Nepoměřujme vzdělání budoucností
Známý rakouský filozof a esejista varuje před vágní přípravou nové generace na budoucnost, kterou neznáme. Doslova praví: „Nikdo na světě neví, co budoucnost přinese, je proto naprosto nezodpovědné učinit z této neznalosti měřítko a cílové zaměření forem a obsahu výuky. To vede pouze k šarlatánství a falešným prorokům. Nejde o to zjišťovat, jaké vzdělání potřebujeme pro 21. století, nýbrž poskytovat vzdělání nezbytné k pochopení toho, proč se svět dostal do té podoby, v jaké je. Podstatné na vzdělávání je schopnost předávat dál minulé výdobytky. V jejich centru, a tady nepomůže žádné horování pro budoucnost, stojí výsledky práce minulosti. ... Možná bychom ale měli alespoň zkusmo vůbec radikálně převrátit poměr mezi budoucností a vzděláním. Co takhle vzdělání nepoměřovat budoucností, nýbrž budoucnost vzděláním? ... Vzdělání nevyžaduje dovednosti: vyžaduje sebeuvědomění.“1

Nevyjadřuje tento současný myslitel to, co je obsahem živé křesťanské tradice? Kristovo evangelium nám bylo svěřeno jako celek moudrosti. Toto starobylé Boží slovo nás nesvazuje, nýbrž nám dává svobodu. V této svobodě víme, že nemusíme k této Boží moudrosti přidávat nic, než jedno: svědectví vlastního život. Tak žil Václav. V době nesnadné, nebezpečné a nejisté si zvolil Kristovo evangelium a Krista samého jako slovo života, jako životní program a jako naději, která ho nezklamala.

P. Jaroslav Brož