O přímluvě svatých, jejich patronátu a hranicích lidové zbožnosti

Nedávno jsem se marně pokoušela odstranit skvrnu z manželovy košile. Vyzkoušela jsem snad všechno, co domácí arzenál nabízel, ale skvrna odolávala s takovou vytrvalostí, až mě napadlo, zda bych se neměla obrátit na některého ze svatých. Jenže na kterého? Kdo má v nebi na starosti neodstranitelné skvrny? Jediná, která mě napadla, byla svatá Veronika. Jenže při vzpomínce na její roušku mi došlo, že právě s odstraňováním otisků z látky neměla zrovna nejlepší zkušenost.

Představa nebeského zástupu specialistů, z nichž každý odpovídá za určitou oblast lidského života, může působit poněkud úsměvně. A nejen to. Pokud věříme v jediného všemohoucího Boha, proč bychom se měli obracet na svaté? Není jednodušší, a především teologicky správnější, prosit přímo jeho? A jestliže už prosíme o přímluvu svaté, záleží vůbec na tom, kterého z nich si vybereme?

Proč prosit svaté, když máme Krista?
Jednou z nejčastějších námitek proti vzývání svatých je odkaz na slova apoštola Pavla: „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš“ (1 Tim 2,5). Pokud je Kristus jediným prostředníkem mezi Bohem a člověkem, neznamená přímluva svatých zbytečné, nebo dokonce nepřípustné vytváření dalších prostředníků? Odpověď na tuto otázku vychází z rozlišení mezi Kristovým jedinečným prostřednictvím a přímluvou jednotlivých členů jeho mystického těla. Kristus je jediným prostředníkem spásy, protože pouze jeho vtělení, smrt a zmrtvýchvstání smiřují člověka s Bohem. Žádný světec nemůže tuto úlohu převzít ani doplnit, jako by Kristovu dílu něco scházelo.

To ovšem neznamená, že by se křesťané nemohli přimlouvat jeden za druhého. Ostatně sám apoštol Pavel bezprostředně před zmíněným výrokem vybízí, aby se konaly „prosby, modlitby, přímluvy a díkuvzdání za všechny lidi“ (1 Tim 2,1). Apoštol Jakub zase píše, že „velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého“ (Jak 5,16). Jestliže tedy prosíme přítele, aby se za nás modlil, nepopíráme tím Kristovo jediné prostřednictví. Naopak uznáváme, že Kristus nás sjednotil v jedno tělo, jehož jednotlivé údy si mohou navzájem pomáhat.

Proč by však tato vzájemná pomoc měla končit smrtí?
Zde vstupuje do hry katolické učení o společenství svatých. K církvi patří také ti, kteří již dosáhli nebeské slávy, i ti, kteří jsou v očistci. Smrt nepřerušuje jejich příslušnost ke Kristu, a proto ani jednotu jeho mystického těla. Druhý vatikánský koncil v konstituci Lumen gentium připomíná, že ti, kdo jsou již v nebi, nepřestávají se za nás přimlouvat u Otce (srov. LG 49–50).

Svatí tedy nejsou prostředníky stojícími mezi námi a Kristem, jako bychom se bez nich ke Kristu nemohli dostat. Jsou našimi bratry a sestrami, kteří již dosáhli cíle, k němuž sami směřujeme. A právě proto, že jsou dokonale spojeni s Kristem, mohou se za nás přimlouvat.

Mají svatí v nebi rozdělené úkoly?
Tím jsme ovšem vyřešili pouze první část problému. Připustíme-li, že se za nás svatí mohou přimlouvat, proč se obracíme na každého z nich s jinou záležitostí? Proč prosit svatého Josefa o pomoc v rodinných záležitostech, svatého Jana Marii Vianneye za kněze nebo svatého Antonína při hledání ztracených věcí? Nemohl by se za nás kterýkoli z nich přimlouvat stejně dobře? Odpověď vyžaduje rozlišovat mezi samotnou přímluvou svatých a jejich patronátem.

Patronát světce zpravidla souvisí s jeho pozemským životem, mučednictvím, zvláštními ctnostmi nebo s historickou tradicí jeho úcty. Svatý Florián, jehož mučednictví je spojeno s vodou, se postupně stal ochráncem před požáry a patronem hasičů. Svatý Jan Maria Vianney je patronem farářů především proto, že jeho vlastní život představoval mimořádné svědectví kněžské služby. Svatá Cecílie je uctívána jako patronka hudebníků na základě tradice spojené s jejím životopisem a liturgickou úctou. V případě svatého Antonína Paduánského se patronát nad ztracenými věcmi pojí s vyprávěním o ztraceném rukopisu, který se mu měl na jeho přímluvu vrátit. Tyto příklady ukazují, že patronát nevzniká vždy stejným způsobem. Někdy vyvstává přímo z životního poslání světce, jindy z události zachované v tradici, místní úcty nebo zkušenosti věřících. Některé patronáty byly také výslovně potvrzeny církevní autoritou.

Bylo by však chybou představovat si, že Bůh každému světci přidělil určitou oblast, nad níž vykonává samostatnou pravomoc. Svatý Florián nemá výlučnou kompetenci v otázkách požárů, stejně jako svatý Antonín nedisponuje zvláštní mocí nad ztracenými předměty. Všichni svatí jsou účastni jediného Kristova života a jejich přímluva čerpá svou účinnost výhradně z Boží milosti.

Pozoruhodnou odpověď na naši původní otázku nabízí také scholastická teologie. Svatý Tomáš Akvinský se v Theologické summě zabývá tím, zda je vhodné obracet modlitby ke svatým (II–II, q. 83, a. 11). Vysvětluje, že modlitba může být adresována někomu dvojím způsobem: buď jako tomu, kdo prosbu sám splní, nebo jako tomu, kdo se přimluví za její splnění. V prvním smyslu se modlíme pouze k Bohu, protože jen on je původcem milosti a dobra, o něž prosíme. Ve druhém smyslu se můžeme obracet také na svaté.

Ještě zajímavější je otázka, kterou nalezneme v Dodatku k Theologické summě (Supplementum, q. 72, a. 2): Máme se obracet spíše na některé svaté než na jiné? Na první pohled by se mohlo zdát, že čím větší svatosti někdo dosáhl, tím účinnější musí být jeho přímluva. Logicky bychom pak měli své prosby směřovat především k největším světcům, a nikoli k těm, které tradice spojuje s určitou konkrétní potřebou.

V odpovědi se však zdůrazňuje, že důvěra v přímluvu určitého světce může vycházet z více okolností. Vedle jeho svatosti může hrát roli také zvláštní vztah, který k němu věřící chová, jeho patronát nebo zkušenost s vyslyšenými prosbami. Důležitá je zde skutečnost, že Bůh může chtít prokazovat svou dobrotu také prostřednictvím přímluvy konkrétních světců. Rozmanitost jejich úcty tak není nutně výrazem lidské svévole, ale může být jedním ze způsobů, jak se v životě církve projevuje bohatství Boží milosti. To však neznamená, že by svatí disponovali vlastní, na Bohu nezávislou mocí nebo že by určitá modlitba automaticky vedla k požadovanému výsledku.

Patronát je především výrazem zvláštního duchovního vztahu, který může mezi věřícími a konkrétním světcem vzniknout.

Patron není jen přímluvce, ale také vzor
V diskusích o přímluvě svatých někdy přehlížíme ještě jeden podstatný rozměr jejich patronátu. Svatí jsou především vzory křesťanského života. Když se kněz obrací na svatého Jana Marii Vianneye, nejde jen o to, aby mu tento světec vyprosil potřebné milosti. Jeho život mu zároveň připomíná, jak má vypadat věrná kněžská služba, obětavost, láska ke svátostem a péče o svěřené duše.

Podobně může svatý Josef připomínat otcům odpovědnost za rodinu, svatá Monika rodičům vytrvalost v modlitbě za děti a svatý Tomáš Akvinský studentům a učencům, že hledání pravdy vyžaduje nejen intelektuální úsilí, ale také pokoru. Úcta ke konkrétním patronům proto může být také školou následování Krista. Když prosíme světce o přímluvu, měli bychom být současně ochotni učit se z jeho života.

Kdy se z úcty ke svatým stává pověra?
Jestliže někdo věří, že určitá modlitba ke konkrétnímu patronovi musí za všech okolností přinést požadovaný výsledek, přestává rozumět podstatě křesťanské přímluvy. Rozdíl mezi křesťanskou úctou a pověrou spočívá v tom, co od takové modlitby očekáváme a komu připisujeme moc ji vyslyšet. Prosíme-li svatého Antonína, aby se za nás přimluvil u Boha, jedná se o legitimní projev katolické zbožnosti. Domníváme-li se však, že vyslovení určité formule automaticky zajistí nalezení ztraceného předmětu, přibližujeme se magickému chápání náboženství. Podobně není správné představovat si, že se k Bohu dostaneme snáze přes určitého světce, protože Bůh sám je příliš vzdálený, přísný nebo neochotný naslouchat našim prosbám.

Nebeské společenství, nikoli nebeská byrokracie
Má tedy smysl prosit konkrétního světce o přímluvu v určité záležitosti? Ano. Nikoli však proto, že by každý světec spravoval zvláštní úsek nebeské působnosti. Smysl patronátu spočívá především ve společenství, které přesahuje hranice pozemského života. Bůh nás nestvořil jako izolované jednotlivce a ani naše spása není osamělou cestou. Patříme do církve, jejíž jednota smrtí nezaniká. Svatí, kteří již dosáhli blaženého patření na Boha, nejsou od našich starostí odtrženi. Jejich láska nebyla smrtí zrušena, ale byla dovršena. Proto se mohou přimlouvat za ty, kteří dosud putují k témuž cíli.

Když se tedy obracíme ke svatému Josefovi, svatému Antonínovi nebo svaté Monice, nemusíme mít obavu, že tím ubíráme něco z úcty náležející samotnému Bohu. Pokud jejich přímluvu správně chápeme, vede nás právě k němu. Ostatně ani zde na zemi nepovažujeme za zbytečné prosit o modlitbu člověka, jehož víře důvěřujeme. Proč bychom měli tuto možnost upírat těm, jejichž víra již dosáhla svého naplnění?

Svatý Antonín tedy nemá v nebi na starosti zvláštní oddělení ztrát a nálezů. Má však něco mnohem podstatnějšího: účast na Kristově životě a lásce. A právě proto má smysl prosit jej o přímluvu, ať už hledáme ztracené klíče, nebo cestu zpět k Bohu.

Magdaléna Misterková
Foto - Hans Memling: Svatá Veronika s rouškou (cca 1470)