Druhé přikázání v každodenním životě víry: Od morální váhy slova k pasti jednosměrného monologu

Přísaha jako výraz vztahu k Bohu
Přísaha v sobě obsahuje hluboký vztah k Bohu, tj. že Boží přítomnosti a Jeho pravdě musí být vzdávána čest v každém slově. Ježíš vyložil druhé přikázání v horském kázání takto: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: ’Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu své přísahy.‘ Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte ... Ale vaše řeč ať je ano, ano, ne, ne. Co je nadto, je ze Zlého“ (Mt 5,33–34.37). Máme být rozvážní, když se odvoláváme na Boha. Naši úctu k Jeho jménu dosvědčujeme nebo tupíme každým naším tvrzením (KKC 2153).

Když přísaháme při Bohu větou „k tomu, ať mi pomáhá Bůh“ nebo na posvátné věci, jako je Bible, bereme Boha za svědka toho, co tvrdíme, a zároveň se Bůh stává pro druhého zárukou pravdivosti našeho tvrzení. Přísaha není zakázaná, ale je naopak úkonem ctnosti. V Bibli je psáno: „Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit, při jeho svatém jménu přísahat“ (Dt 6,13). Pán Ježíš činí přísahu vlastně zbytečnou, protože každé slovo křesťana má mít závažnost přísahy. Na druhou stranu můžeme zapřísaháním volat Boha či svaté na pomoc například modlitbou k sv. Michaelovi archandělovi nebo k sv. Antonínovi z Padovy. Je to úkon zbožnosti, kterou člověk roste ve víře a vyznává existenci nadpřirozeného světa.

Nešvar jednosměrné modlitby
Jednosměrná modlitba je nešvar, který se týká nás všech. Druhé přikázání se hluboce týká kvality našeho modlitebního života, jejího obsahu i našich postojů. Modlitba je na prvním místě boho-službou. V ní se otevíráme službě Boží nám a stavíme se do role služebníka. Často slýcháme, že k pravé modlitbě nelze dospět ani předsevzetím, ani nucením, nýbrž že musí vytrysknout z nitra sama, jako proud z pramene. Neděje-li se to, nevychází-li modlitba ze srdce, máme od ní raději upustit, protože jinak by byla neupřímná a nepřirozená. Ale modlitba křesťana není citovou záležitostí, nýbrž existenciální potřebou. Je to událost, která tvoří jeden ze základních pilířů víry. Bez kvalitní modlitby naše víra postupně slábne.

Naše modlitba může být jednosměrná, tj. že my mluvíme k Bohu, ale od Něho nečekáme odpověď. Sice povzneseme naši duši k Bohu, ale nedokážeme v Boží přítomnosti setrvat; dokážeme prosit Boha o pro nás výhodná dobra, ale nejsme schopni vyčkat na Boží odpověď; chceme komunikovat s Bohem, ale zapomínáme mnohdy na to, že modlitba je založená na neustálém Božím volání, na které my odpovídáme. Pak nemůže být řeč o vzájemném rozhovoru, o živém vztahu. Může se pak stát, že postupně jen zbydou prázdná slova, při kterých vlastně bereme Boží jméno nadarmo. V další fázi může naše víra zcela ochabnout, až zbude jen neviditelné, byť nadále nesmazatelné, znamení svátosti křtu.

Není mnoho věcí, kde si tak snadno něco namlouváme, jako právě zde. Jak trefně poznamenal jeden z nejvýznamnějších katolických intelektuálů 20. století Mons. prof. ThDr. Romano Guardini: „Člověk se celkem vzato nemodlí rád. Při modlitbě se ho snadno zmocňuje nuda, rozpaky (...) a všechno ostatní se mu potom zdá být přitažlivější a důležitější.“ (Guardini, 19) Tak jako jakákoliv jiná služba stojí námahu a není pokaždé naplněna tzv. přirozenou radostí, podobně je to i s modlitbou. K tomu jsme dostali od Boha rozum a vůli.

Disponovanost a upřímnost před Bohem
Disponovanost Bohu znamená, že se křesťan dává Bohu zcela k dispozici a snaží se upřímně hledat Jeho vůli. Patří to do druhého přikázání, neboť se stává, že člověk spíš očekává, že bude Bůh k dispozici jemu. Jeho svaté jméno pak můžeme snadno stavět do služby rádoby svatým cílům. Kromě toho Božího jména také zneužíváme, jestliže Boha uznáváme jenom ve svých soukromých záležitostech, ale už se neptáme, zda se Jeho vůle děje také ve světě, v politickém, sociálním a ostatním životě. Základní postoj křesťana se dá vyjádřit slovy Písma: „Zde jsem, mě pošli!“ (Iz 6,8) a „Vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že On má moc ochránit to, co mi svěřil“ (2 Tim 1,12).

Na druhé straně Ježíš v Horském kázání vybízí, aby naše modlitba nebyla okázalá ani upovídaná (Mt 6, 5–8). Každý jsme jedinečný, a tak i tato slova pro každého znamenají něco jiného. Kdo vstoupí na ulici a začne ohlašovat kerygma, nemůže být osočován z okázalosti, když ho k tomu povolal Pán. Veřejné vystoupení není totožné s okázalostí. Tak jako dlouhá přímluvná modlitba není totožná s upovídaností. Duch nás vede a využívá si dary každého, přičemž každý si hlídá své slabosti, aby v něm skutečně proudil Duch Boží a nemluvil či nejednal on sám ze/za sebe.

Naslouchání Božímu slovu skrze rozjímání Písma sv. a kvalitní zpytování svědomí nám pomůže dospět ke správnému vztahu k Bohu: On je Otec a já se držím Jeho ruky. Takto stojíme společně a každý sám za sebe při liturgii. Naše společná modlitba má Boha uctívat a zároveň být svědectvím víry před lidmi. Nic nemůže tak ohrozit víru – především mladých lidí – jako ledabylé, bezduché přemílání modlitebních formulí bez procítěné vnitřní účasti a úcty k Bohu.

Upřímnost modlitby také patří do druhého přikázání. Ježíš nás vyzývá, abychom jen tak planě nezvolávali „Pane, Pane“ (Lk 6,46) nebo „ano půjdu“ (Mt 21, 28–32), přitom Boží vůli nekonali nebo nehledali. I v tom je prvek brání Božího jména nadarmo. Ježíš nás Svým životem učí žít v neustálé Boží přítomnosti. Praví: „Já a Otec jedno jsme“ (J 10,30). Jedná se o životní postoj, který se stává existenciální modlitbou. Jen ten, kdo se snaží být zaměřen na Boha a Jeho vůli, stává se schopný takové modlitby. Pro něho spočívá celoživotní smysl života v tom, že touží (1) Boha poznat, (2) si Boha zamilovat, (3) Bohu sloužit a (4) setrvat v Boží přítomnosti navěky, resp. dojít do nebe.

Ten, kdo přijal a naplňuje tento smysl života, se na základě svého svobodného rozhodnutí stal bezvýhradným Božím dítětem, vnitřně přijal tuto důstojnost, která ho naplňuje úžasem a bázní před nebeským Otcem. Vzhlíží k Otci podobně, jako malé dítě vzhlíží ke svému rodiči, neboť se u něho cítí v bezpečí. Naopak, kdo je přesvědčen o své soběstačnosti, žije v domnění, že Boha nepotřebuje. Ale i ten, kdo se sice nepovažuje za dokonalého, ale bázeň před Hospodinem moc neprožívá, se sice dokáže modlit, ale jeho modlitba se může snadno stát jen formální záležitostí. Tím bere Boží jméno nadarmo. Projevuje se to například v tom, že nám při modlitbě utíkají myšlenky. Tento jev, který se děje asi všem, můžeme vnímat kladně: myšlenky nás opouštějí, aby bylo více prostoru pro Boha. Když se je ale snažíme jaksi zachycovat, pak se nedokážeme do Boží přítomnosti ponořit a jsme podvědomě nebo vědomě zaobíráni našimi vlastními záležitostmi.

Zápas s lidskou přirozeností
Roztržitost, nesoustředěnost, únava, nezájem, vyprahlost, ale také harmonie, pokoj, radost, horlivost, zápal, nadšení... to vše patří k modlitbě, pokud tam jsme přítomni celistvě a skutečně. Naše padlá přirozenost a boj s ní o setrvání v Boží přítomnosti je integrální součástí existenciální modlitby.

Jak to vyjadřuje známý autor duchovní literatury, benediktinský mnich Anselm Grün: „Setkání v modlitbě není jen něco okamžitého, nedochází k němu, jenom když se vědomě postavím před Boha. Má se stát trvalým, základním postojem člověka. (...) Celý život má být poznamenán setkáním s Bohem. Žiji ustavičně před Ním, před Jeho očima, a On na mne hledí s láskou a blahovůlí. Setkání s Bohem poznamenává celý můj život, mou práci a můj odpočinek, mé myšlení a cítění, mé mluvení a mlčení. Nikdy nežiji bez vztahu, nýbrž vždy ve vztahu ke svému Bohu. Přitom nemusím vždy výslovně myslet na Boha. Setkání je mnohem spíš pozadí, na kterém žiji, je jako ovzduší, ve kterém se pohybuji. Tak to vyjádřil Pavel v řeči na Areopagu: V Něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme (Sk 17,28).“

Snaha o uchování tohoto posvátného postoje patří do Druhého přikázání. Bereme totiž Boží jméno nadarmo v tom smyslu, že bereme nadarmo (jako samozřejmost) náš vztah k Bohu. Milosrdný Bůh nehledí tolik na dokonalé výsledky, jako spíše na naši upřímnou snahu vycházející z touhy našeho srdce a přesvědčení našeho rozumu. Jde Mu o integritu naší víry.

P. Tomas van Zavrel
Foto: Fra Angelico - Kázání na hoře (1442)