Proč nás tolik baví sledovat úpadek světa?

Další kostel se zavírá, další průzkum ukazuje pokles počtu věřících. Porodnost klesá, manželství ubývá, lidé odcházejí z církve. Někde schválili zákon, nad kterým člověk kroutí hlavou. Nějaký kněz pronesl něco, co by snad bylo lepší neslyšet, nějaký biskup naopak neřekl něco, co podle nás říct měl. Do toho válka, politická krize, zneužívání v církvi a titulky oznamující konec západní civilizace. Samostatnou kapitolou jsou zprávy o počasí podobající se pasážím z apokalypsy. Člověk přečte jednu zprávu, potom druhou, třetí a po chvíli má poměrně jasno v tom, kam svět směřuje.

Křesťan nemusí být optimista
Nechci tím tvrdit, že bychom si měli problémů přestat všímat a místo toho se soustředit na hezké věci. Ten, kdo se za každou cenu ohání pozitivním myšlením, má podle mě silně zamlžené své třetí oko. Tak jednoduché to není. Křesťanství ostatně nikdy nebylo zvlášť optimistické v představě, že lidstvo bude postupně lepší a lepší. Evangelium nic takového neslibuje a křesťanský pohled na člověka počítá s tím, že jsme schopni velkého dobra stejně jako velkého zla. A právě proto nelze morální pokrok lidstva považovat za něco jednou provždy získaného. Benedikt XVI. ve Spe salvi upozorňuje právě na rozdíl mezi morálním a technickým pokrokem. Technické poznání se může hromadit. Každá generace nemusí znovu vynalézat kolo, protože může navázat na objevy těch předchozích. S morálkou to tak nefunguje. Nemůžeme svým dětem odkázat vlastní ctnost tak, jako jim můžeme odkázat knihovnu (prosím, tati) nebo dům. Každá generace se znovu rozhoduje, co udělá se svou svobodou. Nemáme proto žádnou záruku, že společnost, která něco pochopila, to za padesát let znovu neodmítne. Není nic nekřesťanského na tom vidět, že rodina prochází krizí, že pornografie ničí vztahy nebo že některé evropské kostely zejí prázdnotou. Stejně tak nemusíme předstírat, že uvnitř církve nejsou vážné problémy. Pokud dům hoří, je dobré si přiznat, že hoří. Poněkud jiná věc je sednout si naproti němu a začít se zájmem pozorovat plameny.

Příjemný pocit člověka, který měl pravdu
Pokud někdo roky tvrdí, že sexuální revoluce poškodila manželství, každá další statistika rozpadu rodin mu poskytne nový argument. Kdo upozorňuje na důsledky sekularizace, najde potvrzení v prázdných kostelech. A kdo dlouho varoval před určitým směřováním společnosti nebo církve, může při každém dalším problému říct: Vidíte?

Mít pravdu je příjemné. Dokonce i tehdy, když jde o věci, u kterých bychom si měli přát, abychom se mýlili. Špatná zpráva přestane být pouze špatnou zprávou a stane se také důkazem. Čím je situace horší, tím přesvědčivěji potvrzuje náš pohled na svět. A odtud už není daleko k rozdělení na ty, kteří stále ještě nechápou, co se děje, a na nás, kteří jsme prohlédli. Pokaždé když se přistihnu u podobného uvažování, vzpomenu si na farizea z Lukášova evangelia: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé.“ Jeho problém nebyl v tom, že by všechno, co o sobě říkal, bylo nepravdivé. Problém byl v tom, co s ním jeho vlastní správnost udělala.

Katolický doomscrolling
Doomscrolling obvykle vypadá nějak takto: válka, katastrofa, kriminalita, politický konflikt, ekonomická krize a znovu válka. Sociální sítě rychle zjistí, co v člověku vyvolává nejsilnější reakci, a začnou mu toho nabízet víc. My katolíci jsme si vytvořili vlastní variantu doomscrollingu.

Skandál. Špatná liturgie. Pohoršující výrok kněze. Spor biskupů. Další průzkum o poklesu religiozity. Zavřený kostel. Kontroverzní dokument. Něco z Německa. Statistiky porodnosti. Rozvody. Potraty. Gender. A nakonec video s titulkem, který slibuje, že neuvěříme tomu, co právě řekl nějaký kněz. Po půlhodině podobného obsahu není těžké nabýt dojmu, že církev stojí těsně před definitivním zhroucením a západní civilizace to má spočítané.

Jenže ve stejnou chvíli někdo vstoupil do semináře. Někdo se po dvaceti letech odhodlal jít ke zpovědi. Nějaká žena se rozhodla, že si své dítě nechá. Nějaké manželství překonalo krizi, která vypadala beznadějně. Někdo poprvé v životě otevřel evangelium. A někde sedí kněz ve zpovědnici a dělá přesně to, co dělal včera a co pravděpodobně bude dělat i zítra.

A o většině těchto věcí se nikdy nedozvíme.

Sledovat je jednodušší než dělat
Ještě jeden důvod může vysvětlovat, proč nás zprávy o úpadku tolik přitahují. Jejich sledování po nás vlastně nic nechce. Přečíst pět článků o rozpadu rodiny je podstatně jednodušší než se trpělivě věnovat vlastní rodině. Můžeme dlouze diskutovat o krizi kněžských povolání, aniž bychom se někdy pomodlili za konkrétního kněze. Můžeme sdílet statistiky o mladých, kteří opouštějí církev, aniž bychom se některého z nich zeptali, proč vlastně odešel. Můžeme se děsit demografického vývoje Evropy a současně vnímat každé omezení, které přináší vlastní děti, jako zásah do života, který jsme si naplánovali. A především můžeme celé hodiny sledovat úpadek kultury, aniž bychom sami něco kulturně hodnotného vytvořili.

Člověk přitom snadno získá pocit, že se angažuje. Je informovaný. Ví, co se děje. Zná příčiny. Čte správné komentátory a dokáže problém velmi přesně pojmenovat. Jenže přesná diagnóza sama o sobě pacienta nevyléčí. Naděje se projeví tím, že i za špatných okolností ještě považujeme za smysluplné něco dobrého dělat.

A co když mají pesimisté pravdu?
Pořád ale zbývá jedna námitka. Co když to s námi opravdu jde z kopce? Co když skutečně žijeme v období kulturního úpadku? Co když bude za několik desetiletí v Evropě méně křesťanů, méně rodin, méně dětí a méně kněží? Co když některé instituce, které dnes považujeme za samozřejmé, nepřežijí? Co když se církev v našich zemích skutečně stane malou menšinou? Může se to stát. Něco z toho se už ostatně děje. Jenže zatímco optimista očekává dobrý výsledek, křesťan žádnou záruku příznivého historického vývoje nedostal. Základem naděje nemůže být žádný politický projekt, společenský systém ani naše představa budoucnosti. Základem je Bůh. Kdyby příští průzkum ukázal prudký nárůst návštěvnosti kostelů, máme větší důvod věřit v Krista? A pokud naopak ukáže další propad, máme menší?

Co dělal Benedikt, když padal Řím
Svatý Benedikt z Nursie žil v době, kterou bychom dnes pravděpodobně označili za velmi dobrou živnou půdu pro doomscrolling. Starý politický řád se rozpadal, Itálií procházely války, instituce slábly a svět, který lidé znali po staletí, mizel. Benedikt ten proces nezastavil. Nezachránil římskou říši a neměl žádný plán na obnovu západní civilizace. Odešel do Subiaca a začal žít jinak. Z tohoto rozhodnutí nakonec vyrostlo něco, jehož význam Benedikt sám těžko mohl dohlédnout. Kláštery se v dalších staletích staly místy modlitby, práce, vzdělanosti a kultury. Zatímco jedna podoba Evropy mizela, uvnitř té nové pomáhaly uchovávat a vytvářet něco, z čeho pak Evropa dlouho žila.

Mám ráda ten kontrast právě proto, že svatý Benedikt nemohl vědět, jak to dopadne. Nezakládal Monte Cassino s vědomím, že právě „zachraňuje západní civilizaci“. Dělal to, co v dané chvíli pokládal před Bohem za správné. Když viděl svět zmítaný krizí, nezaložil newsletter o pádu Říma. Založil klášter.

Nemusíme zavírat oči před tím, co se kolem nás děje. Má smysl znát stav církve, společnosti i kultury a někdy je nutné o něm mluvit velmi otevřeně. Nakonec i tento článek je dalším textem o problému současného světa. Jen by byla škoda zůstat u jeho popisování. Má smysl uzavírat manželství v době, kdy se manželství rozpadají. Přijímat děti v zemi, kde se jich rodí málo. Učit je modlit se, i když nevíme, zda budou za dvacet let věřit. Zakládat školy, komunity a kláštery. Psát dobré knihy. Pečovat o staré lidi. Podporovat kněze. Chodit ke zpovědi. Něco stavět, i když netušíme, jak dlouho to vydrží.

Ne proto, že máme jistotu, že tím obrátíme běh dějin. Takovou jistotu neměl ani Benedikt. Nezajímá mě tolik, zda je pravda, že západní civilizace upadá, nebo ne. Mnohem víc mě zajímá, co při tom případném úpadku budeme dělat my.

Magdaléna Misterková