Jak začal líný Honza pracovat, ale rychle s tím zase seknul

Za devatero horami
Žil byl v jedné chaloupce líný Honza. Celý den se jen válel na peci a čekal, až mu maminka něco upeče. Jednoho dne se maminka opravdu rozzuřila a prohlásila, že bez práce nejsou koláče. Zabralo to a Honza začal chodit do mlýna. Celý den se lopotil s pytli obilí. Na konci měsíce byl nepříjemně překvapen, že dostal jen polovinu toho, co mlynář zaplatil. Rychtář poskytl obratem vysvětlení. Z výplaty mu strhli daň a příspěvek na sociální a zdravotní pojištění. „To ale není polovina,“ oponoval zmatený Honza. „No není,“ odpověděl rychtář, protože mlynář za tebe odvádí ještě další příspěvky. „Ty je sice nevidíš, ale musí se zaplatit,“ přidal se pán mlýna. „Proč to tak je?“ ptal se Honza. „To je jednoduché, abys každý měsíc neviděl, kolik z toho, co mlynář skutečně platí za tvé služby, skončí všude jinde než v tvé kapse. Drobný trik a jak to pomůže.“

Samá přirážka
Honza pokrčil smutně rameny. Co se dá dělat, řekl si. Za utržené peníze si šel koupit boty a oblečení. Při každém nákupu mu trhovec připočetl 21 % k ceně. „Co je zase tohle?“ divil se Honza. „To je královská daň z nadhodnoty,“ opakovali unisono prodavači. Aby ho uklidnili, řekli mu, že když si koupí chleba, bude přirážka o něco nižší.

Honza dřel každý den u mlynáře. Z té poloviny, co mu dávali, si chtěl našetřit na vlastní pekárnu. Po dlouhé době měl dost peněz, aby to mohl zkusit a investoval do pece na chléb a malého krámku. Než mohl vůbec rozdělat první oheň, strávil dlouhé dny vyřizováním různých papírů, jejichž počet se zdál nekonečný, stejně jako fronta různých kontrolorů.

Odměna za utrpení
Po dlouhých měsících usilovné dřiny začala pekárna vykazovat zisk. Za vykonané úsilí si chtěl Honza vyplatit nějaké peníze sám sobě. Přemýšlel o tom, že by si vyplatil mzdu, ale z té musí polovinu odvést vrchnosti. Tak si řekl, že si vyplatí část zisku. V tom okamžiku se ve dveřích zjevili dráb a výběrčí. „Milý Honzo, to sice můžeš, ale napřed nám dáš pětinu zisku, přesně 21 %, a z toho, co si vyplatíš, ti sebereme dalších 15 %. Každý úspěch a dřinu je nutné řádně potrestat,“ usmál se výběrčí. „Nebo ti sem můžeme poslat kontrolu na seznamy alergenů,“ dodal dráb. „Jo, a ještě je tu daň z toho, že vlastníš ten krámek.“

Hurá do města
Honza setřásl chmury a vyrazil na nákup. Na trhu si koupil, opět s přirážkou 21 %, nový hit. Říká se mu mobil, ale vypadá jako jablko. Ještě než ho stačil rozbalit, znovu se objevili dráb a výběrčí, aby mu sdělili, že musí zaplatit povinný měsíční poplatek. „Za co, proboha za co?“ „Klid,“ řekl dráb. „Královi šašci dělají každý den takové představení, ve kterém lidem říkají, co si mají o králi a jeho daních myslet. To představení lze zhlédnout právě na mobilu. Je logické, že když ho můžeš sledovat, musíš platit.“

„Ale já se nechci a nebudu dívat na královy šašky,“ odvětil Honza, který si byl jistý, že je v takovém případě z obliga. Ozval se hurónský smích. „Honzo, Honzo, Honzo! Když něco můžeš dělat, tak za to budeš platit, i když to nebudeš dělat. Šašci potřebují, jak tomu říkají, stabilitu a dlouhodobý výhled.“ To jenom pekař se musí každý den strachovat, kolik toho prodá, pomyslel si trpce Honza.

Smutný konec
Honza přišel domů, svalil se na pec a s vyčítavým pohledem se obrátil na maminku. Pak zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Kontrolní otázka
Po konci přednesu rozdávají odborníci dobrovolníci dětem papír, na kterém musí odpovědět svými slovy na jednu otázku, byť složitější: Milé děti, uveďte alespoň jeden jediný důvod, proč by Honza měl vůbec vstát z pece, a když vstane, proč by měl šetřit, a když něco našetří, proč by se měl pokoušet něco dělat?

Expertní záměr
Odborníci ministerstva odpočinku a asociálních věcí si od ankety mezi dětmi slibují, že ukáže, jak velký je ve skutečnosti mezi dětmi zájem o práci pro krále, mezi jeho šašky nebo všude jinde, jenom ne v pekárně.

David Tolar

Pohled sociální nauky církve: Důstojnost práce a limity zaopatřovacího státu
Křesťanská sociální etika nahlíží na vztah k práci a sociálním transferům prizmatem lidské důstojnosti, subsidiarity, solidarity a společného dobra.

Práce jako povinnost a spoluúčast na stvoření v křesťanské tradici není práce? pouhým zdrojem obživy, ale integrální součástí lidské důstojnosti a rozvoje osobnosti (Gn 2,15). Encyklika Jana Pavla II. Laborem exercens (1981) připomíná, že práceschopný člověk má morální povinnost pracovat pro sebe, svou rodinu i celou společnost. Vyhýbání se práci při dostatku sil je etickým selháním, jak vyjadřuje i apoštol Pavel: „Kdo nechce pracovat, ať nejí“ (2 Sol 3,10).

Princip subsidiarity: proti paternalismu státu sociální nauka církve hájí ochranu zranitelných, zároveň však varuje před přebujelým paternalismem. Jan Pavel II. v encyklice Centesimus annus (1991, čl. 48) podrobuje kritice „zaopatřovací stát“, který přímými zásahy zbavuje jednotlivce osobní odpovědnosti. Takový systém plodí byrokratizaci, plýtvání a z občanů činí pasivní klienty. Sociální pomoc má být přechodnou podporou k obnovení soběstačnosti, nikoli trvalou alternativou k práci.

Společné dobro a solidarita nesmí popírat spravedlnost. Nastavení systému, které demotivuje pracovité a odměňuje pasivitu, poškozuje společné dobro (bonum commune). Z etického hlediska selhává jak jedinec zneužívající cizí pomoc, tak stát, jehož sociální architektura dusí lidskou iniciativu a přirozený smysl pro odpovědnost.