18.11.2026, RC Monitor 21/2026
Historický zápas o Jméno v liturgii
Nejsvětější jméno Ježíš bylo katolíky zbožně vzýváno již od počátku Církve, ale v liturgických slaveních se začalo uctívat až od 14. století. Při liturgické reformě po druhém vatikánském koncilu se svátek zrušil, ale díky rozhodnutí sv. papeže Jana Pavla II. je dnes nezávazná památka Nejsvětějšího jména Ježíš (3. ledna) zařazena do vánoční doby, kdy se čte biblický úryvek z proroka Izajáše (Iz 9,5). Pojmenováním Božího syna se definitivně naplnilo také proroctví Ezechiela, ve kterém se Bůh slitovává nad Svým svatým jménem, které Boží lid znesvěcoval, kamkoliv přišel. Prorokuje, že Bůh sám posvětí své veliké jméno (Ez 36,24–28).
Jedinečnost a trojí síla Ježíšova jména
Jedinečné je Ježíšovo jméno, neboť je nad každé jiné jméno (Flp 2,9). Josefovi Bůh praví, že Maria porodí syna a „dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů“ (Mt 1,21). Proto sv. apoštol Petr hlásá, že „v nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni“ (Sk 4,12). V Písni písní je ženichovo jméno přirovnáno k oleji: „Příjemně voní tvé oleje, nejčistší olej – tvé jméno“ (Pís 1,3). A sv. Bernardin Sienský dodává, že olej je světlo, pokrm i lék, a proto jméno Ježíš osvěcuje ducha, neboť tímto jménem vyvedl svět z temnot modlářství ke světlu víry. Neustále v nás oživuje světlo víry a povzbuzuje nás tím, že nám připomíná vše, co Ježíš pro naši záchranu udělal. Je pokrm pro duši, protože nám dává sílu a odvahu pro život na naší pozemské pouti se všemi protivenstvími. Je lékem duše, neboť odpouští všechny naše viny, léčí všechny naše neduhy, vykupuje náš život ze záhuby a věnčí láskou a slitováním. Posiluje nás proti pokušením ďábla.
Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.
Projev Boží moci v Novém zákoně
Ježíšovo jméno není jen jedinečné, ale skrze Jeho jméno se projevuje Boží moc. Zlí duchové se jeho jména bojí a Ježíšovi učedníci v jeho jménu konají zázraky; vždyť Otec jim dá všechno, oč ho prosí v Ježíšově jménu (KKC 434). V Novém zákoně se křesťané sami označují jako ti, kdo vzývají jméno Páně; jméno Pán už není aplikováno na Jahveho, ale na Ježíše. Ve jménu Pána Ježíše apoštol Petr uzdravuje chromého od narození (Sk 3,6) a žasnoucím kolemstojícím hlásá evangelium (Sk 3,12). Tento příběh nám ukazuje, že to není jen ve vyslovení Ježíšova jména, co uzdravuje, ale především víra, že v Jeho jménu je moc.
V tom je jádro kérygmatu: Bůh je Láska, která dala svého Syna, aby byl ukřižován, vykoupil lidstvo a každého člověka zvlášť z otroctví hříchu a smrti, byl vzkříšen, abychom mohli být spaseni, a vstoupil na nebesa, abychom měli věčný život v blaženosti. Ježíšovo jméno představuje Immanuela-Boha, který je s námi (Mt 1,23), který touží mít s každým jedinečný vztah a touží, aby se Jeho Duch vyléval skrze nás na celý tento svět a přinesl Boží život druhým. Ježíšovo jméno představuje každý Boží zázrak, který jsme kdy viděli, každou zodpovězenou modlitbu, každý okamžik v Jeho přítomnosti, pokaždé když nás pevně držel v náruči na dně našeho života. Takže když se modlíme v Jeho jménu, rozhoří se v nás víra, která je potvrzena věrností Boží po celé dějiny spásy.
Víra jako hořčičné zrnko a intimita vztahu k Otci
Účinnost přímluvné modlitby (Mk 9,23) souvisí s naší vírou, ale ne v tom smyslu, že by ji někdo měl malou. Ježíš přece říká, že malá víra jako hořčičné zrnko dělá velké divy (Mt 17,20). Spíš jde o to, abychom naši víru nestavěli na sobě, ale na nárožním kameni, který stavitelé zavrhli, a nenesli vlastní ovoce, ale plody Božího království (Mt 21,42–43). Jde tedy o to si přivlastnit životní postoj „On musí růst, já však se menšit“ (Jn 3,30). Aby byla naše přímluvná modlitba účinná (Jn 16,26–27), musí být postavena na našem upřímném a věrném vztahu k nebeskému Otci, na kterého se přímo obracíme ve jménu Ježíše Krista v Duchu svatém. Niterný vztah s Otcem však získáme niterným vztahem se Synem, neboť On je cestou k Otci, a kdo zná Ježíše, zná nebeského Otce (Jn 10,30; 14,9–12). Žádat věci Boží „ve jménu Ježíše“, aniž bychom pochopili, kým Ježíš skutečně je a co představuje, není nic jiného než mávnutí kouzelným proutkem nad našimi problémy. Ježíš za nás zemřel na kříži, abychom my mohli mít stejně intimní vztah k Otci jako On; abychom byli naplnění Jeho Duchem Svatým a v této moci vyslovovali Boží jméno.
Pán touží po tom, aby Jeho jméno bylo posvěcováno skrze náš život. Buďme připraveni ke službě: „Koho pošlu? Kdo nám půjde?“ „Zde jsem, pošli mě!“ (Iz 6,8). Můžeme se modlit za kohokoliv – ve jménu Ježíše – a vidět je uzdravené, obnovené a vysvobozené. Berme tedy Boží jméno do úst tak, aby každý jazyk mohl vyznat, že Ježíš Kristus je Pán (Flp 2,10–11). Pak budeme připraveni i na konec časů, kdy „slunce se obrátí v temnotu a měsíc v krev, než přijde den Páně, ten velký den. A každý, kdo bude tehdy vzývat jméno Páně, bude zachráněn“ (Sk 2,20–21; Řím 10,13).
Ježíšova modlitba a vnitřní dialog
Modlitba je svědectvím života vyjádřená slovy. Stáváme se jí tím, čím jsme byli stvořeni: Božími dětmi. Jsme těmi, ve kterých díky křtu a žitému křesťanství živý Bůh nejen přebývá a přetéká do tohoto světa, ale probíhá s Ním živý a neustálý vnitřní dialog.
Jeden způsob, jak vyjádřit tento neutuchající vztah, je tzv. „Ježíšova modlitba“, která spočívá v opakovaném vzývání Ježíšova Jména. Je inspirována modlitbou slepého Bartimaia (Mk 10,46–52). Řada křesťanů si ji oblíbila pro její jednoduchost a nenáročnost v praxi. Ježíšova modlitba je sice mechanická. Nejde o to, přemýšlet o každém slově, ale nechat se vést samotným Ježíšem k nejhlubšímu tajemství rozjímání. V zásadě se skládá ze slov: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným“. Hebrejské jméno Ježíš v překladu znamená „Bůh zachraňuje“, „Bůh je spása“. Dovoláváme se tedy Boha, který je naše osobní záchrana a spása. Ostatní slova modlitby je možné libovolně pozměnit, nebo dokonce vynechat.
Poznání řeči stvoření v denní praxi
Ježíšova modlitba je v příběhu jednoho poutníka rozvinuta v knize Upřímná vyprávění poutníka. Neustálé opakování této modlitby nepřineslo poutníkovi vnitřní pokoj, o který usiloval, „pouze“ čím dál hlubší přebývání v Boží přítomnosti: „Když jsem se při tom začal modlit srdcem, vše, co mě obklopovalo, mi připadalo okouzlující (...), vše jako by mi říkalo, že existuje pro člověka, dosvědčuje Boží lásku k člověku. A vše se modlí, opěvuje Boží slávu. Pochopil jsem z toho, čemu se říká ’poznání řeči stvoření‘, a objevil jsem způsob, kterým je možné rozmlouvat s Božími tvory... Jindy jsem cítil vroucí lásku k Ježíši Kristu a ke všemu Božímu stvoření. (...) a když jsem putoval po různých místech, nechodil jsem už tak jako dříve, v bídě. Vzývání jména Ježíše Krista mě na cestě obveselovalo a všichni lidé byli ke mně lepší, zdálo se, jako by mě milovali... Když mě někdo urazí, jen si připomenu, jak oblažující je Ježíšova modlitba, urážka a zlost hned přejde a všechno zapomenu. Ježíšova modlitba nám pomáhá nacházet Krista v každém člověku a každého člověka v Kristu.“
Očištěná řeč jako cesta k opravdovému setkání
Zkoumání Druhého přikázání nás přivádí k zásadnímu zjištění: hříchem braní Božího jména nadarmo není jen vědomé rouhání či kletba, ale také každé formální, mechanické a bezduché slovo, kterým se k Bohu obracíme. Když z modlitby vytrácíme vědomí Boží přítomnosti a stavíme své vlastní zájmy nad Jeho moudrost, zneužíváme dar posvátné komunikace. Pán Ježíš nás v Horském kázání nevede k formalismu, nýbrž k naprosté transparentnosti srdce, kde „ano“ znamená skutečné vnitřní ano a modlitba se stává vzájemným, živým rozhovorem. Znamená to opustit iluzi vlastní soběstačnosti a s hlubokým úžasem i bázní dovolit Duchu svatému, aby skrze uctívání a vzývání svatých jmen proměnil celou naši existenci v posvátný prostor setkání s Otcem.
P. Tomas van Zavrel
Foto: Jan Policer / Člověk a Víra
11.11.2026, RC Monitor 21/2026
Nechci ze sebe dělat škarohlída, ale mám takový svíravý pocit, že se opět poněkud prohloubí a protáhne ona pomyslná propast, která rozděluje společnost. Tentokráte kvůli televizním poplatkům. Nepopírám, že některé názory mohou mít vliv na naši spásu, ale myslím si, že zrovna názor na to, zda platit, či neplatit koncesionářské poplatky mezi ně neplatí. Tedy alespoň potud, pokud zůstaneme pouze u názoru s tím, že ostatní mohou mít názor opačný.
02.11.2026, RC Monitor 20/2026
Rok uplynul od chvíle, kdy nás 4. listopadu 2025 opustil pan kardinál Dominik Duka. Pro mnohé z nás byl pastýřem, který dvanáct let stál v čele pražské arcidiecéze a vedl českou církev v době, kdy se učila žít ve svobodě i v nových společenských podmínkách. Pro ty, kdo ho znali blíž, byl především bratrem – dominikánem, knězem a člověkem, jehož život byl od mládí protkán věrností Pravdě, Kristu. Když se za ním ohlížíme, nevidíme jen úřady, které zastával. Šel po cestě věrnosti, která neskončila ani ve vězení.
08.10.2026, CREDO CZ
Ve dnech 13. a 14. listopadu 2026 se v Olomouci uskuteční již VII. ročník Konference o evangelizaci. Přivítá stovky věřících, laických pracovníků i duchovních z celé České republiky, kteří touží hledat cestu, jak přirozeně, s radostí, respektem a nadějí sdílet víru v dnešním světě.
04.11.2026, syrzdarma.cz
Ministerstvo odpočinku a asociálních opatření připravilo pohádku o líném Honzovi, kterou budou najatí dobrovolníci číst dětem na prvním stupni základních škol. Pohádka je maximálně výchovná, tvrdí ministerstvo. Po každém přečtení dostanou děti za úkol odpovědět na jednoduchou otázku, která se bude celostátně vyhodnocovat. Blum, blum, blum, pohádka začíná.
26.10.2026, RC Monitor 20/2026
Čas od času se rád každý duchovní správce pochlubí svými farníky, jak jsou aktivní, zbožní, duchovně na výši atd. Ne, určitě to není špatně, ale přiznejme si, že ne všichni jsou tací. Také máme jistě ve farnostech „šedý průměr“ takzvaně vezoucích se. Prostě každý jsme originál, ale všichni máme jedno společné – chceme se dostat do nebe, a proto přistupujeme ke svátostem, modlíme se, postíme se, občas vezmeme koště nebo hadr do ruky a vymeteme pavučiny v kostele a zameteme listí či sníh před kostelem, doneseme květiny ze zahrádky na výzdobu.
13.10.2026, Vatican News
Papež Lev XIV. se po nedělní modlitbě Anděl Páně 11. října 2026 obrátil na poutníky na Svatopetrském náměstí se dvěma naléhavými tématy. Tím prvním byla válka na Ukrajině a její dopad na nejchudší obyvatele světa. Římský biskup připomněl, že konflikt nezasahuje jen ty, kdo žijí v jeho bezprostřední blízkosti, ale také lidi závislé na dodávkách obilí, pro něž se každodenní chléb stal předmětem vyjednávání. Vyzval proto všechny zúčastněné strany, aby zajistily bezpečnou plavbu Černým mořem pro obilní transporty. „Každodenní chléb milionů lidí se nesmí stát válečným rukojmím,“ zdůraznil papež. Na náměstí přitom přivítal poutníky z mukačevské řeckokatolické eparchie, tedy z regionu, který dopady války pociťuje přímo.
Články e-mailem
Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky
Čtrnáctideník Monitor
Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.