Naše malé poklady

Například: majitel stojí před svým veteránem – autem. Vtom mu rozbije sklo u auta malý kluk. Přikráčí poradce, doporučí nejlevnější povinné ručení a kluk se smíchem, že si hrál s kamením, vesele odskáče. Za cenami povinného ručení se jako pointa ukáže kluk, který za autem tančí vítězný tanec pachatele škody. Nebo: dvě malé děti papají, mažou se kečupem a špagetami. Komentář o nich mluví jako o rozkošných tvorech, kteří se klidně můžou mazat, špinit oblečení a ničit všechno kolem, protože rodiče mají úžasný prostředek na skvrny. A do třetice: holčička slaví narozeniny a z pokoje udělá při té příležitosti kůlničku na dříví. Přijde maminka, nenapomene, jen se usměje, luskne prsty a přivolá logo té správné pojišťovny.

Často se dnes mezi lidmi mluví o tom, jak jsou dnes děti jinak vychovávané, úplně jinak, než tomu bylo dřív, a výsledek je takový, že jsou ve své valné většině nevychované. Hledá se viník. První na řadě jsou rodiče. Obecně se dnes hledí na práva a komfort dětí, ale na ostatní účastníky výchovného procesu se nehledí vůbec. A tak bych se rodičů zastala. Jak vychovávat děti, když je nesmíš ani plácnout, jak vychovávat své ratolesti, když existuje tolik příruček, tolik psychologů, potažmo psychiatrů a jiných výchovných poradců, kteří ostřížím zrakem sledují chování rodičů a kam nemůžou dohlédnout, tam asi nejspíš probíhá domácí násilí. (Tím neříkám, že domácí násilí neexistuje.) Chci jen říct takovou banální a obecně zřejmou věc, že výchova dětí je postavená na hlavu. V cukrárně jsem byla svědkem, jak chlapeček bil pěstičkami svoji maminku (tedy, kam dosáhl), protože mu nechtěla koupit dort. A ona si to nechala líbit. Proč, všichni víme. Co z toho vyplývá: rodiče nesmějí děti bít, ale děti rodiče bít mohou?

Jsou to všechno fakta nabíledni, o kterých se ale mlčí. Proč? Kdo vymýšlí ta převrácená pravidla pro lidské chování? Jak mají rodiče vychovávat děti ke kázni, ohleduplnosti, uctivosti, normálnímu slušnému chování, když děti svět (nejen reklam) přesvědčuje o něčem zcela opačném? Nebo je slušné chování zanedbatelná věc? Ohleduplnost, uctivost, kázeň a řád něco překonaného?

Náš Pán často mluvil o dětech. Hlavně je dával za příklad. „Nebudete-li jako děti...“ (Mt 18,3). Jaké děti měl Bůh na mysli? Tušíme dobře, že asi těžko rozjívené, nafoukané, pitvořící se, rozmazlené nezbedy.

Divíme se, že dnes mladí nechtějí děti. Možná jeden z důvodů (netvrdím, že jediný) jsou nepřiměřené nároky na jejich výchovu. Rodiče si musí s dětmi hrát, bavit je, naslouchat jim, nesmějí dopustit, aby se nudily, všechno jim platit, sledovat značkové oblečení a různé jiné mobilové módy, aby jejich děti nebyly šikanované, soutěžit o nejlepší místo ve třídě, v oddíle... A pokud jejich dítě není zrovna studijní typ, co si počít? Naše dítě – a dělník? To bychom jako rodiče úplně selhali. Musí mít přece vysokou! Nebudu připomínat, že ještě nedávno to bylo docela opačně. Kdo nebyl dělnického původu...

Neznám řešení. Snad jen, abychom se zase postavili na nohy. Abychom vrátili věci na své dávné, vyzkoušené místo. Oni naši blízcí předci a mnoho pokolení před nimi nebyli zase všichni hlupáci.

PS: Dalšími viníky jsou učitelé. Chtělo by se zvolat: Rodiče a učitelé, spojte se! Pokud máte děti rádi, spojte se! Ale to už by byl další díl laického seriálu o současné, vědeckými daty zatížené výchově našich nejdražších pokladů – dětí.

Věra Eliášková