Druhé přikázání jako zrcadlo naší řeči a integrity

Dar jména a řád důvěrnosti
Právo pojmenovat něco nebo někoho je výrazem moci. Bůh tímto obřadem dal člověku účast na Své moci nade vším, co je. Poté Bůh Adamovi stvořil ženu, jeho druhou polovinu, která mu ve své odlišnosti měla odhalit jeho vlastní identitu. On ji neměl ovládat, ale dva měli být jeden člověk a měli si navzájem sloužit. „Svou“ ženu si přivlastnil a pojmenoval ihned po tom, co Bůh předpověděl: „Budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout“ (Gn 3,16); a tak Adam svou ženu svévolně pojmenoval Eva (Gn 3,20).

Od té doby každý z nás nese jméno, které jsme si nemohli vybrat. Když rodiče pojmenovávají dítě, nedělají to provizorně, ale definitivně. Nečekají na to, až se dítě bude schopno rozhodnout samo. Ptá-li se nás někdo, kdo jsme, řekneme mu své jméno, a tím se mu představujeme. Proto lidé trpí, když je jejich jméno zesměšňováno. Jméno není jen slovo složené z písmen, ale představuje obraz dotyčného, do kterého je zahrnuta jeho minulost, současnost i budoucnost.

Tajemství Božího jména
Jaké má Bůh jméno? Bůh odhalil Mojžíšovi své lidským rozumem nepochopitelné jméno Jsem (Ex 3,14). Toto jméno vypovídá o Boží identitě. Bůh je všudypřítomný a přesahuje vše, co je. On je podstatou samotného bytí. Neexistuje žádné slovo, které by dokázalo vyjádřit či popsat Jeho identitu. Toto jméno v hebrejském jazyce (JHWH) má kořen slovesa být a překládá se také jako „Jsem jsoucí“.

Bůh svěřuje své svaté jméno těm, kdo v Něho věří. „Zjevuje se jim ve Svém osobním tajemství. Dar jména náleží do řádu důvěrnosti a intimity“ (KKC 2143). Tato výsada je zároveň spojena s velkým pokušením zneužít neboli zmocnit se Božího jména ve svůj prospěch. Ostych vůči Božímu jménu se u Židů časem tak vystupňoval, že je vůbec nevyslovovali a opisovali různými způsoby, aby nebrali Boží jméno nadarmo. Pro ně bylo šokující, že Pán Ježíš používá „Já jsem“ mnohokrát. On ale nemůže mluvit jinak, neboť přichází od Otce a hovoří z přímé zkušenosti s Otcem. On je Synem, který jedná v nejtěsnějším společenství s Otcem, musí prohlašovat, že On sám je jedinou cestou, která vede k Otci (Jn 14,6). Poněvadž pochází od Otce, nekonečného zdroje života, je v Něm jedinečný dar Božského života přítomen v původní a nevyčerpatelné hojnosti.

Od bázni k důvěrnému vztahu
Bůh nám skrze Ježíše zjevil Své tajemné a zcela prosté jméno v naší řeči: Otec. Toto jméno vyjadřuje Jeho vztah k nám, abychom Ho mohli oslovovat a zakusit s Ním plnohodnotné a niterné společenství – vztah důvěry, na který má nárok dítě ve vztahu se svým rodičem. Nejsme otroci, ale děti, které volají: „Abba, Otče!“ (Řím 8,15; Gal 4,6). Naše výsada nazývat Boha Otcem nese v sobě veškerou novost evangelia.

Pravý vztah dítěte s rodičem nesmí být dominován strachem, ale bázní neboli úžasem; nevyznačuje se slepou poslušností dítěte, ale důvěrou a úctou; neomezuje se na přísnost a spravedlnost, ale zahrnuje zejména lásku, přijetí, něhu, milosrdenství a bezpečí; je to vztah naslouchání, rozmlouvání a dialogické poslušnosti. Máme tu výsadu nazývat Boha „Otče“. To ale nemá být jen slovo, které mechanicky opakujeme. Je to pro nás jedinečná příležitost denně vnitřně zakoušet to, co Ježíš – niternou sounáležitost a blízkost, kterou s Ním prožíval. Říci „Abba“ je něco velice důvěrného a jímavého, a proto první slovo modlitby Páně vyslovujeme s velkou něhou a úctou, kterou cítíme od nebeského Otce i směrem k Němu.

Tuto hlubokou úctu k Božímu jménu, a tím i k samotnému Bohu, pak přirozeně vkládáme do každé své modlitby a vyjadřujeme ji upřímnou chválou, jejímž temným opakem je hřích rouhání. Naše úcta se projevuje i tehdy, když se k Bohu obracíme jako k nejvyšší Pravdě při odpovědné přísaze – jejím zneužitím je naopak křivá přísaha. Dokonce i při zapřísahání vědomě svědčíme o Boží síle a moci Jeho jména. Jméno Otce je zkrátka svaté, a proto z našich úst v modlitbě i každodenním životě má plynout vždy jen uctivé požehnání, nikoli kletba. Rouhání, křivá přísaha a kletba jsou tedy krajními podobami braní Božího jména nadarmo.

Řád lidské řeči
Druhé přikázání se týká řeči člověka jakožto důležitého komunikačního prostředku mezi Bohem a člověkem a mezi lidmi navzájem. Kdo je skutečně svobodný, nepotřebuje znevažovat Boží jméno; naopak Mu bez obav přiznáme úctu, která Mu náleží. On je všemohoucí a my jsme oproti Němu nicotní, což nám však neubírá na důstojnosti. To je realita našeho života. Boží jméno je svaté a druhé přikázání dává řád našemu mluvení o svatých věcech (KKC 2143).

Braní Božího jména nadarmo, i když nechtěně nebo bez úmyslu urážet Boha, vypovídá o našem vztahu k Bohu. Nevhodné používání Božího jména jako slovo bezmyšlenkovité úlevy nebo přímo nadávky poukazuje na to, že se tato neúcta dostala hluboko do podvědomí. Pak se snadno na svou obhajobu oháníme tím, že jsme tím výrokem nic nemysleli. Jako kdybychom nevěděli, že i samotné vyslovení Božích jmen je modlitbou. Miluji-li někoho, je jeho jméno pro mě vzácné a prostředkem vyjádření mého vztahu k dotyčnému. Vyslovení jeho jména otevírá v našem nitru prostor, který pro dotyčného ve svém srdci mám, celé spektrum prožitků a vjemů spojené s touto osobou. O to více by to mělo platit pro Boha. Pro nás katolíky to také platí pro Pannu Marii a svaté, které milujeme, neboť nám ukazují cestu skrze Ježíše k Otci. Přední český morální teolog Mons. Doc. ThDr. Jiří Skoblík (+2020) napsal, že zlozvyk braní Božího jména nadarmo neznají zbožní lidé, neboť v nitru jim tomu brání jakási blokáda.

Anatomie hříchu proti druhému přikázání
Stane se, že se člověk na Boha zlobí. Je to přirozené a upřímně to vyjadřuje náš niterný vztah k Němu. Rouhání je však úplně jiná kategorie. Zatímco hněv či výčitky, jako je známe z biblických žalmů nebo z knihy Jób, pramení z bolesti a touhy po odpovědi, rouhání Boha vědomě hanobí, popírá Jeho lásku a vztah s Ním záměrně ničí.

Náhlý hněv či vnitřní výčitky často postrádají plné vědomí a jasný souhlas, protože jde o bezprostřední emocionální reakci na bolest nebo zklamání. Proto jsou v prvopočátku lehkým hříchem. Ukazuje nám to i biblický Jób: v hluboké bolesti sice mluvil k Bohu věcně a upřímně, ale v afektu ztratil dokonalou důvěru a patřičnou úctu. Začal obhajovat vlastní spravedlnost na úkor Boží moudrosti, což byla jeho lidská vina, ze které nakonec činil pokání. Rouhání je však úplně jiná kategorie – je to těžký hřích, při kterém se člověk vědomě, chladně a záměrně staví do trvalého postoje nepřátelství vůči Bohu.

Nejedná se přitom jen o přímé řeči proti Bohu, ale také proti Jeho Církvi, která je Tělem Kristovým. Je však potřeba důsledně rozlišovat lidské chování konkrétních osob v Církvi od svatosti Církve jako takové. Významný teolog a filozof, otec Enrico Zoffoli, Ph.D., napsal, že nemáme „zakrývat viny špatných křesťanů, nehodných kněží i zbabělých, netečných, neslušných a arogantních pastýřů. Hloupý a neužitečný by byl záměr bránit jejich důvody, obhajovat jejich odpovědnost, snižovat důsledky jejich omylů, odvolávat se na historické souvislosti a kontexty jednotlivých situací, aby se všechno vysvětlilo a všechno schválilo.“ Tím bychom totiž znesvěcovali Boží jméno a jméno Církve.

Na co se často zapomíná, že vlastním a nejhrubším porušením druhého zákona je zneužívání moci, zneužívání darů a možností, které máme od Boha, k našemu osobnímu prospěchu a v Jeho jménu na úkor těch, kteří si sami nemohou pomoci. V každodenním životě se může například jednat o tyto jevy: vynucování si své vůle modlitbou, jako by Bůh byl automat na naše přání, nebo vnucování své představy Boží vůle druhým; patří sem také nesoulad mezi vnější zbožnosti (např. účast na mši sv.) a naším veřejným vystupováním (politik, který obhajuje umělé potraty) či vnitřními pohnutkami; odsouzeníhodné je též zneužívání zbožnosti a Boha pro politický zisk a v neposlední řadě zneužívání Božího jména nebo Církve ke spáchání zločinu, k zamaskování zločineckých metod, zotročování, mučení, popravování (KKC 2148–9).

Řeč jako zrcadlo srdce
Druhé přikázání nás tak vrací k samé podstatě naší integrity. Boží jméno není magická formule k našemu vlastnímu prospěchu, ani bezvýznamná slovní vata pro chvíle hněvu či úlevy. Je to dar absolutní důvěrnosti. Naše řeč – ať už se obrací k nebeskému Otci v tichém klanění, zápasí s ním v těžkých životních zkouškách po vzoru Jóba nebo mluví o lidských selháních uvnitř Církve – musí vždy zůstat ukotvena v pravdě a úctě. Teprve když očistíme své mluvení od bezmyšlenkovitých zlozvyků, vědomé pýchy i falešné obhajoby neobhajitelného, dokážeme plně vstoupit do onoho hlubokého vztahu, v němž smíme s dětskou důvěrou volat: „Abba, Otče!“

P. Tomas van Zavrel