Moc lásky

Caesar jim měl odpovědět: „Raději chci být první tady než druhý v Římě.“ Raději chtěl vládnout v malé vesnici a mít tam absolutní moc než být v Římě „jen“ jedním z mnoha. Tato slova odhalují jeho ctižádostivost a touhu po moci. Nebyl ochoten žít ve stínu někoho jiného. Představa, že by byl na „druhém místě“, pro něj byla nepřijatelná. Myslím, že se nezmýlím, když řeknu, že rozhodně nebyl jediným politikem v dějinách světa, který měl podobnou touhu. A když se na otázku touhy po moci podíváme z širšího pohledu, zjistíme, že přesahuje rámec politiky a týká se také běžného života v jakémkoli společenství, ať už jde o nějaký klub, hnutí, spolek, pracoviště nebo i vlastní rodinu. Také ve vztazích mezi sourozenci, manžely a příbuznými často rezonují nevyslovené otázky jako: Kdo je důležitější? Kdo rozhodne, co se bude dělat? Kdo má poslední slovo? Kdo je znevýhodněn a kdo z toho jen získává a těží? I v běžném rodinném životě se často objevuje rivalita a soupeření, i když se o tom tolik nahlas nemluví.

Píši tyto řádky vlastně o Duchu svatém, ale nemám v úmyslu vyzdvihovat tuto božskou osobu na úkor ostatních božských osob. Stávalo se totiž, že některé charismatické skupiny – jistě neúmyslně – chtěly zdůraznit úlohu Ducha svatého natolik, že jako by jeho působení „oddělovaly“ od Otce a Syna. To však není správné. Duch svatý je totiž Duchem Otce i Syna. Všechny tři božské osoby žijí v dokonalé harmonii vztahů, a tvoří tak nerozlučnou jednotu lásky, že ji nikdo a nic nedokáže narušit. Nelze si představit, že by jedna osoba jednala nezávisle na ostatních. Není mezi nimi žádné soupeření, žárlivost ani závist. Nejde o to, kdo je první, kdo druhý a kdo třetí. Ačkoli v teologii připisujeme určité úkoly konkrétním božským osobám – stvoření Otci, vykoupení Synu a posvěcování Duchu svatému –, ve skutečnosti každé Boží dílo koná celá Trojice společně. Když tedy působí Duch svatý, působí skrze něj vždy také Otec a Syn; když jedná Syn, činí tak v jednotě s Otcem a Duchem. Proto také Ježíš posílá učedníky křtít „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ a církev se modlí: „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému...“

Úcta k Duchu svatému a budování živého, osobního vztahu s ním nám pomáhají překonávat postoje soupeření a rivality i touhu po moci a ovládání druhých. Duch nás osvobozuje od takových postojů a tužeb, které nic trvalého nebudují, ale spíše všechno ničí. Pokud tedy pozoruji, že lidi kolem sebe vnímám spíše jako soupeře a ohrožení, pokud chci mít vždy poslední slovo, pokud si připisuji všechny zásluhy za nějaké podařené dílo nebo mi vadí týmová spolupráce, bude dobré položit si otázku: Jaký duch ve mně působí? Jaký duch mě pohání?

P. Peter Dušička SVD