Hlubší souvislosti poklesu porodnosti

Na povrchu
Politici a média k tématu přistupují z valné většiny velmi semknutě – skutečné příčiny je pracné hledat, proto se jak kamínky na mořském břehu jen omílají povrchní řešení: zlepšit dostupnost bydlení, vytvořit podmínky pro skloubení zaměstnanosti žen s mateřstvím, zakomponovat do rozpočtu motivační nástroje pro pořizování si dětí.

Na serveru seznamzpravy.cz se nechal slyšet demograf Tomáš Sobotka: „Uzbekistán má ukazatel plodnosti na úrovni 3,5 dětí na ženu. Donedávna se tam rodilo skoro milion dětí. Pan premiér je tím fascinován, zkoušel tento příklad uvádět. Ale to je falešný příklad. Je to jiné kulturní prostředí, patriarchální společnost, spousta žen nemá vysokoškolské vzdělání, nejsou na pracovním trhu, mají úplně jiné preference než ženy v Evropě.“ Aha. (Nechme stranou, zda nás víc poučil pan premiér, nebo pan demograf.)

A pod povrchem?
Pojďme si dát trochu práce s těmi příčinami. Osobně vidím zejména tyto tři – produktivitu, bezpečnost a udržitelnost. Jsou to svého druhu modly, které nás umrtvují, to jest odebírají nám schopnost skutečně žít a předávat život.

Produktivita nám sugeruje, že přivést na svět dítě je jen jakási samozřejmá věc, kterou lze zvládnout na vedlejší úvazek, aniž by tím byla omezena, natož z piedestalu svržena, její výsost kariéra. Také nám sugeruje, že nelze dítě nechat bez ustavičné pozornosti a zásobování vším příjemným a užitečným (jídlo, zážitky, aktivity, technologie, věci, komunikace atd.) – tím by bylo uraženo jeho veličenstvo dítě, kterému sluha rodič ve svém srdci vyhradil trůn.

Bezpečnost nás zapouzdřuje do inertního systému odlidštěné dokonalosti, v němž existují práva, povinnosti a peníze, aby se nemuselo děkovat a prosit, v němž je ostudou udělat chybu, aby se nemuselo omlouvat, nebo zranit se, aby se nemuselo plakat, z nějž jsou vytěsněny situace, ve kterých je potřeba projevit milosrdenství či solidaritu, nebo dokonce použít vlastní omezený úsudek, z nějž jsou vykázána témata, která ukazují, že existuje i život mimo tento systém – bolest, bída, rození, umírání, ztráta, zrada, křivda.

Udržitelnost blokuje naši schopnost připustit změnu a reagovat na ni, tedy brání přijímat realitu, že věci nemusí zůstat a nezůstávají, jak jsou, že ne vše závisí na nás, ale také, že ne vše nezávisí na nás, že čas je omezený a hlavně že je možné se vrátit a jít lepší cestou a že aktuální stav, situaci, trend, kurz lze změnit. Z takovéto udržitelnosti zároveň povstává chiméra, že velikost výběru možností je důležitější než schopnost a potřeba učinit volbu. A v neposlední řadě maříme cenný čas, budujeme-li udržitelnost na úkor potřebné a nevyhnutelné změny nebo uctíváme-li bůžka „starých dobrých časů“.

Tyto tři společenské modly současnosti dle mého názoru zcela logicky působí, že mladý člověk, který ve svém nitru rozpoznává touhu po založení rodiny, se za takovýchto podmínek cítí pro rodičovství zcela nedostatečným. Jeho sebevědomí je navíc umenšeno v míře, v jaké je sám obětí degenerace lidské sexuality rozbitím etických a biologických mantinelů (rozvody, umělé potraty, pornografie, homosexualita, transgenderimus, eutanazie). Anebo mladý člověk touhu po rodině vůbec nevnímá, protože se má/připadá si (momentálně) tak dobře, že si děti pořizovat prostě nepotřebuje.

Tyto tři modly hrubě odporují povaze dítěte
Dítěti škodí, je-li považováno za doplněk ke kariéře rodičů i není-li v srdci jeho rodičů nad ním láska manželů a láska k Bohu. Dítě se nemůže narodit, nepodstoupí-li matka bolest porodu a nepodělí-li se s ním rodiče o svůj domov a bezpečí. Dítě potřebuje volnost, možnost zkoušet nové, padat a vstávat, učit se, dítě přináší zásadní životní změnu. Jak vidno, návrhy politických řešení nejsou o ničem jiném, než o tom, aby se dítě nažralo (resp. děti rodily) a produktivita, bezpečnost a udržitelnost zůstaly celé: pracující matky, pohodlné bydleníčko a stabilní ekonomika.

K těmto třem modlám se ovšem nelze postavit zády jen svou vlastní silou. Je k tomu potřeba jednak zdravá komunita, která jedince podepře, a jednak – a to především! – Bůh a víra v něj. Čím dále od Boha, tím slaběji se ozývá poslání: „Ploďte a množte se a naplňte zemi“ (Gn 9,2). A tím slaběji je toto poslání uskutečňováno.

Lesnická metafora
Na závěr si dovolím použít přirovnání ze své lesnické profese. V našich podmínkách, které (dosud) považujeme za běžné, se les zpravidla obnovuje tzv. malým vývojovým cyklem, v němž se střídají věkově odlišené porosty cílových, produkčních dřevin. Generace střídá generaci. V tomto cyklu les při dobré péči poměrně bezpečně a udržitelně plní produkční funkci i funkce ostatní a zároveň se reprodukuje. Malý vývojový cyklus je to, co očekáváme, že se bude dít i s lidskou reprodukcí, protože tomu tak v našich podmínkách dosud víceméně bylo.

Existuje však i tzv. velký vývojový cyklus, kdy do života lesa zasáhne událost, která porosty zcela zničí (disturbance), a na uvolněné půdě musí postupně, pomalu proběhnout střídání různých rostlinných společenstev (sukcesní stadia) – od bylin a křovin přes dřeviny přípravného a přechodného lesa až po vrcholný les, který je opět tvořen cílovými, produkčními dřevinami. Znamená to, že lesní půda na nějakou dobu přestane poskytovat očekávanou produkci, je vystavena teplotní, vláhové i jiné nestabilitě a prochází velkými druhovými změnami v rostlinstvu – lidským zásahem je to relativně málo ovlivnitelné a chce to čas, než se les opět ustálí v malém vývojovém cyklu. Jsme-li svědky morálního a kulturního úpadku (dekadence), ekonomických a bezpečnostních turbulencí a masové migrace (postaru řečeno stěhování národů), máme zřejmě co do činění s velkým vývojovým cyklem.

Řekneme-li o narušeném lese, že si s tím příroda poradí, jistě můžeme o narušeném lidstvu říci, že si s námi Pán Bůh poradí.

Ing. Vojtěch Macek