V jednoho Boha věřiti budeš

První přikázání jako základ křesťanské víry a naděje
Stvořil člověka z lásky a z lásky ho vysvobodil z egyptského otroctví; miloval ho jako první a dává člověku svobodu, zda a jak na Jeho lásku odpoví. Připravil člověku směrnice, které mu zaručí život ve svobodě, ale zároveň nechává zcela na člověku, zda a nakolik Desatero přijme (Ex 19,5-8). Skrze Mojžíše nám odhalil své jméno („Jsem, který jsem“), abychom Ho mohli poznat a oslovovat. Náš Bůh je však žárlivě milující (Ex 20, 5). Podobně jako manželé touží potom, aby si byli navzájem zcela věrní a nedělili se o slíbenou manželskou úctu, lásku a věrnost s jinými, tak i Bůh touží po tom, abychom se Mu vydali celistvě a výhradně. Boží láska je bezpodmínečná a touží po plnohodnotném a jedinečném vztahu s každým z nás. To vše je vyjádřeno v prvním přikázání Desatera: „Budeš se klanět Hospodinu, svému Bohu, jemu budeš sloužit. Nesmíte chodit za jinými bohy“ (Dt 6,13-14). Vyjadřuje existenciální smysl lidského bytí a výsadu křesťanů: smíme poznávat Boha, který bydlí v nedostupném světle (1Tm 6,16).

Nárok na celistvost a Kristovo radikální měřítko
Zmíněnou výlučnost Boží lásky dovršuje s velkou naléhavostí sám Pán Ježíš a staví tento nárok s naprostou radikalitou, když nám připomíná: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; a kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden“ (Mt 10,37). Kristus nežádá jen jednu z mnoha přihrádek v našem životě, ale požaduje absolutní prvenství, které pro padlou lidskou přirozenost může znít až tvrdě. Pokud se totiž v našem srdci usadí jakákoliv pozemská jistota, lidský vztah nebo skrytá závislost, která má větší váhu než vztah k Němu, naše víra se začíná hroutit. Kristovo měřítko nás tak usvědčuje z toho, že polovičatost v následování neexistuje. Buď Ho přijmeme s celou svou bytostí, nebo se naše svoboda opět rozplyne v novodobém otroctví model. První přikázání jde mnohem hlouběji než nedělní vyznání Kréda slovy. Požaduje, aby Pán byl na prvním místě v každém okamžiku našeho života.

Cesta ke skutečnému štěstí a svatosti
To prvenství není jen kvůli tomu, že Bohu právoplatně náleží. Je to i v náš prospěch, protože nás přivádí k existenciálnímu štěstí a udržuje na cestě ke svatosti. Proto se právě toto přikázání nachází na prvním místě. Čím více Boha poznáme, tím více si Ho zamilujeme a budeme Mu chtít pomáhat neboli sloužit. Protože Bůh je původcem a naplněním svobody, jedná se navíc o jedinou cestu ke skutečné svobodě a nejvyšší stupeň štěstí, které je dosažitelné v tomto světě. Posláním a výsadou každého pokřtěného je dosáhnout tohoto stupně blaha v tomto světě a následně dokonalou blaženost v nebi, tj. stát se svatým. Překročení prvního přikázání má dalekosáhlé důsledky, které se netýkají jen nás samotných, ale i lidí kolem nás a generací, které přijdou po nás (Ex 20,5-6). Naopak zachování tohoto přikázání přináší blahoslavenství. „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jim patří nebeské království“ (Mt 5,3). Pokora nikdy nezapomíná, že všechny dobré dary přicházejí od Boha. Čisté srdce, jež dává schopnost vidět Boha (Mt 5,8), je výrazem nerozdělené lásky k Němu.

Důvěra v přítomnost a boj s nezdravou zvědavostí
„Správný postoj křesťana spočívá v tom, že se, pokud jde o jeho budoucnost, odevzdá s důvěrou do rukou Prozřetelnosti a vyhýbá se ve vztahu k budoucnosti každé nezdravé zvědavosti. Nepředvídavost může být nedostatkem odpovědnosti.“ (KKC 2115) Zvídavost je ctnost, která je důležitá pro naši spásu. Zvědavost je neřest, která se snaží odhalit to, co nás čeká a co nám nebylo ještě odhaleno. Katechetická formulace prvního přikázání zní: „V jednoho Boha věřiti budeš.“ Vyjadřuje, že Bohu důvěřujeme a svěřujeme Mu svou budoucnost. Navíc tato důvěra implikuje, že žijeme v Boží přítomnosti. Přílišná zvědavost poukazuje na to, že žijeme budoucností. Život v budoucnosti nám brání setrvat v přítomnosti, která je Božím časem. V boji proti zvědavosti potřebujeme ctnost trpělivosti a čistotu srdce, které můžeme cvičit v malých událostech svého života: nebudeme se pídit po věcech, do kterých nám nic není nebo které objektivně nepotřebujeme vědět. Pak i v zásadních otázkách budeme schopni odmítat všechny způsoby věštění, astrologie, praktiky magie a čarodějnictví, byť by směřovaly k uzdravení.

Celistvost identity v přikázání lásky
„První přikázání zahrnuje víru, naději a lásku. Neboť vyslovíme-li slovo Bůh, uznáváme tím bytost stálou a neměnnou, která zůstává stále táž, věrná a dokonale spravedlivá. Z toho vyplývá povinnost přijímat Jeho slova, věřit Mu a mít v Něho naprostou důvěru. On je všemohoucí, milostivý, ochotný a nakloněný dělat dobro. Kdo by v Něho nekladl své naděje? Kdo by Ho mohl nemilovat, když nazírá poklady jeho dobroty a něhy, kterými nás zahrnuje? Proto Bůh v Písmu začíná a neměnně končí svá přikázání formulí ’Já jsem Pán‘.“ (KKC 2086) Důvěra v Boha není pyšné a opovážlivé spoléhání na to, že Bůh mě ze všeho zachrání. Sv. Ignác z Loyoly krásně shrnuje starobylou katolickou nauku o spolupůsobení Boha (milost) a člověka (přirozenost) výzvou: „Modli se, jako by všecko záleželo jen na Bohu, ale přičiňuj se, jako by záleželo jen na tobě.“

Křesťanská naděje: kotva života v dobách bouří
Peklo je místem beznaděje, a proto v Dantově Božské komedii je brána do pekla „ozdobená“ nápisem: „Zanechte vší naděje, kdo sem vcházíte.“ První přikázání Desatera nám připomíná, že v Bohu je veškerá naše naděje. Je naší kotvou, která zajistí loďku našeho života v bezpečí v dobách bouří. Naděje patří spolu s vírou a láskou do trojice božských (teologálních) ctností, které nám byly dány při křtu jako milost, nezasloužený Boží dar. Ten je však potřeba s Boží pomocí dál rozvíjet. Když do něj pronikneme svým poznáním a zvídavostí, začne v síle Ducha sv. působit v našem životě.

V zásadě se jedná o mohutnost, se kterou my pokřtění spolupracujeme, abychom měli oči neustále upřené na Ježíše, od Něhož naše víra pochází a který ji vede k dokonalosti (Žid 12,2). Naděje nás zároveň uschopňuje zvolat Maranatha neboli: „Pane, přijď!“ Toto nadějeplné zvolání zaznělo již z úst první generace křesťanů, která očekávala brzký druhý příchod Ježíše, což až dodnes zůstává tou nejvýznamnější událostí, ke které směřují celé dějiny spásy. Pojem času u Pána je totiž jiný než u nás, pro Něho může být jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den (2 Pt 3,8).

Charakteristické vlastnosti ctnosti naděje
Ctnost naděje má své hluboké a jedinečné vlastnosti, které proměňují celé lidské bytí. Proto nás první přikázání chrání před hříchem proti naději. V první řadě udržuje nás křesťany v duchovní mladosti. Mladý je totiž ten, kdo má velkou budoucnost před sebou a malou minulost za sebou – a křesťan má před sebou celou věčnost. Naděje s sebou přináší také hlubokou radost a vnitřní pokoj. I když člověk prožívá určité napětí z obavy, aby tyto Boží dary neztratil, již nyní se v něm částečně uskutečňuje naplňování naděje. Království Boží je v nás, kteří jsme byli znovuzrozeni zmrtvýchvstáním Ježíše k živé naději (1 Pt 1,3). Zároveň nám ctnost naděje pomáhá určit náš dvojí vztah k tomuto světu. Křesťan není ze světa. Naopak na svět pohlíží s odstupem, pokud ho brzdí v pravém naplnění života a brání mu dosáhnout posledního cíle, kterým je spása. Na druhé straně má křesťan žít plně ve světě, má se světem spolupracovat, pokud mu slouží jako prostředek k získání věčného cíle, což vyjadřují i novozákonní podobenství o dělnících na vinici, o hřivnách nebo motiv běhu na závodišti u svatého Pavla. Ten navíc věřící napomíná, aby nezanedbávali své pozemské povinnosti. Pravá naděje vždy vychází z víry a dále se rozvíjí, přičemž jejími přirozenými plody jsou prosebná modlitba, trpělivost, láska, touha po Bohu a touha se Mu líbit. Tuto naději pak musíme aktivně vzbuzovat zejména v hodině své smrti, ale i při častých pokušeních během života a zvláště při přímých útocích proti naději a ostatním ctnostem.

Být člověkem naděje, a ne pouhým optimistou
Křesťan je tedy člověk naděje a tento nezasloužený dar dostal, aby nebyl pouhým optimistou s momentální dobrou náladou, ale člověkem zakořeněným v pokojné důvěře v Boží prozřetelnost. Z toho pramení jeho přesvědčení, že Bůh má vše pevně ve svých rukou a také, že nám nikdy nesvěří úkol, který bychom nedokázali splnit. Naopak, Bůh s každou zkouškou připraví i východisko a dá nám dostatek síly, abychom v ní obstáli (1Kor 10,13). Tato jistota, že Kristus je v nás nadějí na věčnou spásu (Kol 1,27), nám dává trvalý pokoj a radost v srdci. Svoboda a naděje zkrátka jdou pospolu, a kde není naděje, nemůže být ani skutečná svoboda.

První přikázání varuje před hříchy proti naději, kdy člověk přestává doufat, že v Ježíši nalezne záchranu. Člověk se pak stává beznadějným, například tehdy, když se vůbec nesnaží o věčnou spásu, protože ji považuje za nemožnou nebo ji pokládá za nudnou či pro sebe nežádoucí. K tomuto stavu dochází i tehdy, když lidé trpí přílišnou malomyslností a strachem ze zavržení, což může být způsobeno melancholickou povahou, patologickými vlivy nebo přímým pokušením. Jindy člověk kvůli svým četným hříchům a neřestem upírá Bohu Jeho velké milosrdenství nebo u Boha hledá naději výhradně pro pozemská dobra, jako jsou zdraví a úspěchy, čímž klade svou naději do zcela nepravého cíle. Beznaděj se projevuje také přesvědčením, že Bůh určitý hřích nemůže odpustit, přičemž člověk pak nedokáže odpustit sám sobě ani druhému, nebo když si myslí, že ho Bůh trestá tím, že ho v životě potkávají protivenství. Tím vším člověk fakticky zpochybňuje základní Boží vlastnosti, jako jsou dobrota, spravedlnost, milosrdenství a všemohoucnost (KKC 2091).

Na opačném pólu pak stojí hřích opovážlivosti (KKC 2092). Ten se projevuje buď pošetilou sebedůvěrou, že člověk dosáhne nadpřirozeného cíle vlastními silami, nebo přílišným a falešným doufáním v Boží milosrdenství, kdy člověk vědomě žije v přímém rozporu s Božími přikázáními a vůbec nelituje svých činů.

P. Tomas van Zavrel