Pokušení obojakosti a hříchy proti lásce

Nejde tu jen o závazek k monoteismu, ale o věrném setrvávání ve smlouvě. Zprostředkovaná zkušenost Exodu, tj. vyjití Izraele z egyptského otroctví, a každá osobní zkušenost s Exodem nám dává zakusit Boží důvěryhodnost a s tím související změnu našeho smýšlení. To nás pak vede ke změně našeho jednání. Bůh svůj lid nevysvobodil z Egypta, aby si ho sám podmanil jiným způsobem, nýbrž Mu jde o to, aby Boží lid setrval ve svobodě.

Klam zdánlivých výhod padlé přirozenosti
Ale člověk je díky své padlé přirozenosti obojaký. Jeho obojakost je sice v přímém rozporu s vnitřní čistotou, ale v tomto životě přináší nejednu výhodu. Kdybych byl věrný všem zásadám křesťanského života, tak se nikdy nebudu mít tak dobře jako jiní, bude mi unikat hromada světských zážitků a budu navíc považován za blázna. Bohem vyčítaná obojakost se každého týká jinak. Musíme si sami najít, v čem spočívá, ale také to, co a jak by se doopravdy v našem životě projevilo, kdybychom plně důvěřovali v Boha. Pokud člověk podlehne myšlence obojakosti, pak přestane být svobodný a znovu dobrovolně přijme otroctví.

Rozmanité podoby současných model
Jak vypadají ti jiní bozi, kterým navzdory své obojakosti nechceme sloužit? Nazýváme je modlami, které jsou dílem lidských rukou. O modloslužbu se jedná, když člověk uctívá tvora místo Boha a klaní se mu, ať se jedná o bůžky, nebo o démony, jako je tomu u satanismu, nebo o moc, rozkoš, rasu, předky, stát či peníze (KKC 2113). Pán Ježíš nám jasně říká, že nemůžeme sloužit Bohu i mamonu (Mt 6,24).

Modly více či méně nahrazují ústřední místo, které v lidském srdci patří výhradně Bohu. Intenzita jejich vlivu se mimo jiné odvíjí od množství času, který svým modlám věnujeme, a od hloubky důvěry, kterou do nich vkládáme. Modly mají obvykle v té či oné oblasti větší důležitost v našem životě než samotný Bůh a stávají se falešným předmětem naší naděje. Mohou mít nejrůznější podoby. Skutečně se může jednat o hmotné předměty ze stříbra či zlata. Může se také jednat o lidi, které nekriticky obdivujeme, následujeme a kterým nasloucháme více než Bohu. Modlou je pro řadu lidí jejich zaměstnání, kariéra nebo pozice ve společenství, v rodině a kdekoliv jinde.

Naše dobrá pověst před lidmi se nám může snadno stát modlou, stejně jako touha, abychom byli s úctou přijímáni svým okolím. Můžeme také přehnaně lpět na svém zdraví a vkládat veškerou naši naději do vědy a zdravotnictví, což nás pak zcela rozhodí, když nám lékaři nedokážou pomoci. Je to jen namátkový výčet banálních příkladů toho, co se nám může stát modlou, opíráme-li se o ni jako o berličku nebo stavíme-li na ní svůj vjem štěstí v životě, přičemž dobře víme, že nám tyto věci nikdy nepřinesou trvalé štěstí, které nabízí jedině Bůh. Jen si to upřímně přiznat.

Usvědčení z hříchů proti lásce
První přikázání nás také velmi jasně usvědčuje z hříchů proti lásce. Vždyť největší a první Ježíšovo přikázání zní: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“ (Mt 22,37). Křesťan sice ve křtu k této Boží lásce dobrovolně přitakal, avšak jediný způsob, jak zaručit, aby dynamika Boží lásky v člověku i skrze něj trvale pulzovala, je dvojí. V první řadě musíme na Boží lásku odpovídat nezištně a nade všechno ostatní, tedy milovat Boha pro Něho samotného a kvůli Němu. Druhou, neoddělitelnou podmínkou je pak věrné zachovávání Jeho přikázání (Jan 14,21).

Přímým opakem tohoto postoje je zapření Boha. Zapřít Boha znamená v hloubce zapírat Jeho lásku k nám, což je podstata každého hříchu proti lásce k Bohu. Tak jako svatý Petr zapřel Ježíše, tak se to může stát i nám, když se stydíme za to, že jsme katolíci. Tento rozchod s láskou se v našich životech projevuje mnoha dalšími způsoby (KKC 2094). Často začíná plíživou lhostejností, nevděčností, vlažností v duchovním životě, omrzelostí či duchovní leností, což může vyvrcholit až v pyšnou nenávist vůči Bohu. K hříchu proti lásce dochází také tehdy, když utíkáme z reality svého vlastního bytí. To znamená, že nedokážeme v pokoře uznat svou lidskou nicotnost a nechceme si přiznat pravdu o sobě – totiž že existujeme pouze skrze Boha a bez Něho sami nemůžeme činit vůbec nic (Jan 15,4–5).

Další velké nebezpečí nastává, když dovolíme, aby bezbožnost vstoupila do konkrétních oblastí našeho každodenního života (KKC 2097). Jsou to oblasti (například politika, sex, závislosti, peníze), ve kterých jsme Boha vytěsnili. V takových chvílích odvracíme svůj pohled od Boha, propadáme touze po soběstačnosti, sebestředné sebelásce a/nebo otroctví hříchu; de facto modloslužbě světu. Tento úpadek lásky se projevuje také nedbalostí vůči našim křestním a biřmovacím závazkům, případně vůči manželským, kněžským či řeholním slibům. Sliby, které jsme Bohu slavnostně a obřadně učinili, jsou totiž zásadními úkony naší zbožnosti, a proto je potřeba je pravidelně v srdci obnovovat. Jistotu a pevnou půdu pod nohama přitom pro toto obnovování nalézáme v tom, že i přes naše lidské slabosti Bůh sám zůstává navždy věrný (2Tim 2,13).

Smysl zákazu zpodobňování a role posvátného umění
Zákaz zobrazovat Boha zpodobněním něčemu pozemskému a klanět se něčemu takovému (Dt 5,8–10) je také součástí prvního přikázání. Bůh všechno přesahuje a lidské zobrazení ve své omezenosti nedokáže pojmout Boha. Kromě toho se často vědomě či podvědomě snažíme okleštit náš vjem Boha. Zakazuje se zpodobnění Boha něčím stvořeným, protože Bůh tím ve skutečnosti není. Například Bůh stvořil slunce a vodu, ale přesahuje vše v nejvyšší míře. Bůh není sluncem, ale slunce může například symbolizovat Kristovu lásku. Bůh není voda, ale voda může být symbolem pramenu živé vody, kterou nám dává Ježíš. Je však jednoduché se klanět předmětu tak, jak se to dělá v jiných náboženstvích. Katolíkům bývá někdy vyčítáno, že se klaní obrazům či sochám. Opak je pravdou: vzdáváme úctu svatým, kteří jsou jimi ztvárněni, a skrze takové umění se umocňuje naše láska a úcta k Boha, kterému jedinému patří klanění. Klaníme se Nejsvětější svátosti oltářní, která zpřístupňuje vzkříšeného Krista podle Jeho vlastních slov (Mt 26,26), ale úklona před oltářem je projev úcty předmětu, který symbolizuje Krista, nárožní kámen (Mt 21,42).

Hlubší rovina tohoto zákazu nás varuje, abychom si nedělali o Bohu hotovou představu, protože Bůh je všeobjímající a vždy se vymyká naší představě (Zj 22,13), která by ho chtěla ovládnout či vymezit. Padlá přirozenost člověka si touží vytvořit okem neviditelnou podobu Boha v našich myšlenkách a představách, ale mnohdy odlišnou od toho, jakým On skutečně je. Bůh nám dal Písmo svaté rozvinuté v Katechismu, abychom Ho poznávali, a proto se máme stále vzdělávat a hledat odlesky pravé Boží tváře v tomto světě. Nemáme zůstávat na povrchu, ale máme být připraveni zajet na hlubinu a spustit sítě k lovu (Lk 5,4). V tomto smyslu židovský myslitel Martin Buber přeložil Boží jméno Jahve nikoliv obvyklým „Jsem, který jsem“, nýbrž v hebrejštině bližším dynamickým vyjádřením: „Budeš mě vnímat v každé situaci jinak, nikdy nejsem stejný.“

Hledání Boží vůle a každodenní dřina odevzdanosti
V modlitbě Otče náš prosíme: „Přijď království Tvé, buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi.“ Nedůvěru v Boha prokazujeme i různými způsoby, kterými řešíme životní problémy. Jak intenzivně hledáme Boží vůli v každodenním životě? Kolik času dáváme Bohu na to, aby nám zjevil správná řešení pro naše plány, problémy a starosti? Hledáme spíše Boží vůli, nebo se necháme vést vlastní intuicí a životní zkušeností? Připravujeme se s Bohem na den, do kterého vstupujeme? Reflektujeme s Ním den, který jsme prožili? Je tím prvním, ke kterému se utíkáme, když prožíváme úzkost, nejistotu, strach, ale i radost a úspěch? Je Bůh skutečně na prvním místě v našem životě? Ježíš přece říká: „Ne každý, kdo mi říká ’Pane, Pane‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce v nebesích.“ (Mt 7,21)

Bohu přece jde o to, abychom si nepřidělávali starosti o naši budoucnost, vždyť Bůh sám se stará. „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno.“ (Mt 6,33) Věříme, že Bohu můžeme odevzdat své starosti a žít bezstarostný život? Takový život prosím nezaměňovat za pohodlný život. Naopak: spočívá v každodenní dřině odevzdávat Bohu vše, co jsem a co mám, neustále hledat Jeho vůli, často vykročit do neznáma, neustále ladit svou lidskou vůli s Jeho vůlí, jak to dělal Ježíš, a nelpět na výsledku. Ježíšovo „pojďte ke Mně všichni, kdo se lopotíte“ pokračuje „učte se ode mne“. Jedná se o proces čím dál intenzivnějšího soužití s Bohem. Jemu vytvářím čím dál větší prostor ve svém srdci, já se musím menšit, aby On mohl růst. Možná hlavní poselství tohoto přikázání je připomenutí, že člověk sám byl stvořen k Božímu obrazu a k Jeho podobě (Gn 1,26). Neexistuje na světě věrnější obraz a věrohodnější podoba Boha než v člověku, který žije podle Božích přikázání.

P. Tomas van Zavrel