Chápeme, co nám udělal?

V homilii papež při této příležitosti řekl: „Nechat si Pánem posloužit je nezbytnou podmínkou pro to, abychom sloužili tak, jak sloužil on... Tím, že omývá naše tělo, Ježíš očišťuje naše duše... Poučme se tedy od Ježíše z této vzájemné služby. Nežádá nás, abychom mu to omývání opláceli, ale abychom jeho dar sdíleli mezi sebou: ’I vy si navzájem umývejte nohy‘ (Jan 13,14).“ Nakonec papež řekl: „Zelený čtvrtek je tedy dnem vroucí vděčnosti a opravdového bratrství. Ať je dnešní večerní eucharistická adorace ve všech farnostech a společenstvích příležitostí k rozjímání nad Ježíšovým gestem, kdy poklekl, a k prosbě o sílu napodobovat jeho službu se stejnou láskou.“

Rád vzpomínám na dobu, kdy i v naší farnosti býval tento obřad běžnou součástí liturgie Zeleného čtvrtku. P. Josef Říha, který ji dlouhá léta věrně a obětavě vedl, pravidelně oslovoval dvanáct mužů a na Zelený čtvrtek vždy nám farníkům po Ježíšově vzoru umyl nohy. Někdy jsem byl také vybrán, a když se to stalo, vždy se mne to hluboce dotklo. Neuvědomoval jsem si ale, že obřad umývání je také možné vynechat. Přišlo mi to automatické, byl to zkrátka obvyklý způsob slavení, na který jsme byli všichni zvyklí. Jenže s odchodem P. Říhy jsme ve farnosti pochopili, že ne všichni kněží kladou na (ne)zařazení obřadu umývání stejný důraz. Chápu to, není to povinné, obřady jsou platné i tak. Ale přijde mi to škoda. Myslím totiž, že umývání nohou má zásadní význam pro chápání služby v církvi, jak naznačují slova papeže Lva.

Přijde mi, že slova evangelia k tomu přímo vybízejí, aby to bylo opakováno pokaždé, pravidelně, i ve 21. století. Poslání sloužit je totiž nadčasové. „Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy“ (Jan 13:12–15). Jistě, i jen samotné čtení tohoto příběhu má svůj nemalý význam. Je to Kristův příklad, o kterém se dá rozjímat nebo na něj třeba i delší dobu působivě kázat. Ale větší ztotožnění s Kristovým poselstvím by mohlo být praktické, přetavené ve skutek. Věřící lépe pochopí, co výzva ke službě znamená, když kněz před jejich očima dvanácti mužům nohy sám umyje.

Nemíním nikoho soudit, spíše se chci podělit o pohled na rozměr velikonoční liturgie, který by neměl být opomíjen. Letos mě navíc během liturgie napadlo, snad to bylo vnuknutí, co dělat, když ve farnosti Ježíšův příklad v praxi nevidíme. Umývání nohou není svátostí, není tedy omezeno na služebné kněžství. A domácí církev je také církev. Po příchodu z kostela domů jsem tedy v průběhu večeře vstal a přinesl si vodu a ručník. Doma byla manželka a z našich již dospělých dětí pouze nejmladší dcera. Obě rychle pochopily a nastalo ticho. Dcera se nejdřív trochu zdráhala, podobně jako v evangeliu apoštol Petr, ale potom si i ona nechala nohy umýt, podobně jako Petr. Bylo to hluboké pro mne i pro manželku a dceru.

Ve farnosti je dobré umývat nohy jen mužům, v souladu s biblickým příběhem. Ale na jiných místech by tato výzva ke službě mohla být širší, zahrnovat muže i ženy. Napadlo mne tak, že své rodině, tedy svým nejbližším, bychom mohli my manželé a otcové rodin umýt nohy na Zelený čtvrtek u večeře vždy, bez ohledu na to, co zrovna prožíváme ve farnosti. Ježíšova otázka: „Chápete, co jsem vám udělal?“ je totiž řečena každému z nás, kteří jsme povoláni v roli otce sloužit – ať už jde o otce rodiny farní, diecézní i rodiny přirozené.

Myšlenku napsat tento dopis jsem dostal během mše sv. na svátek sv. Kateřiny Sienské, když kněz v homilii připomínal, že tato svatá patronka Evropy napsala mnoho dopisů mocným lidem – vladařům, papežům, biskupům a kněžím a často je varovala před Božím hněvem, pokud nebudou dělat to, co dělat mají. Píšu ho však na svátek sv. Josefa Dělníka, který zejména nás muže učí, že nemáme mnoho mluvit, ale máme mnoho dělat.

Martin Kvapilík