Odporuje si Církev v otázce náboženské svobody?

Na tuto otázku odpovídal kardinál Renato Martino při prezentaci "Zprávy o náboženské svobodě ve světě", kterou vydala Církev v nouzi. Připomněl, že součástí sociálního učení Církve je "distinkce mezi náboženstvím a politikou: princip náboženské svobody je výdobytkem křesťanství".

Přitom pojem náboženské svobody odmítl Pius IX. v Sylabu a předtím Řehoř XVI. v encyklice Mirari vos z roku 1832. O sto let později ji výslovně **uznal 2. Vatikánský koncil v deklaraci Dignitatis humanae personae.

Kardinál to vysvětlil tím, že dokumenty 19. století odmítaly spíše jistý filosofický koncept náboženské svobody, který tehdy převládal: ten zahrnoval relativismus, synkretismus a náboženskou lhostejnost, neuznával rozdíl mezi pravdou a omylem.

V deklaraci Dignitatis humanae naopak koncil výslovně stanoví, že na mravní úrovni má člověk povinnost hledat pravdu a následovat ji. "Pravda a omyl nejsou na stejné rovině - filosoficky ani teologicky," řekl kardinál. Koncilová deklarace považuje náboženskou svobodu za "přirozené právo, založené na důstojnosti lidské osoby, za právo nebýt v náboženských věcech podroben vnějšímu donucování".

Kardinál zdůraznil, že všichni lidé musejí uznávat poznanou pravdu a řídit podle ní své životy. "Ale lidé nejsou schopni tento závazek splnit, pokud nemají psychologickou svobodu a současně ochranu před vnějším nátlakem." "Tato ochrana se vztahuje i na ty, kdo nesplňují požadavek hledání pravdy; jejich praxi nelze bránit, pokud neporušuje spravedlivý veřejný pořádek."