Papežova promluva k českým a moravským biskupům

Pane kardinále, ctihodní bratři!

Jedna z neintenzivnějších chvil církevního společenství a bratrského sdílení biskupské služby je návštěva "Ad limina apostolorum". Při této příležitosti se může každý zastavit před Pánem, aby se spolu s ostatními spolubratry zamyslel nad svým společenstvím v perspektivě vnitřního vztahu, který spojuje místní církve s všeobecnou církví. Spolu s Petrovým nástupcem chcete vydat svědectví naprosté věrnosti Kristu a velkomyslné ochoty vůči věřícím stádce, které vám bylo svěřeno. Buďte vítáni, milovaní, v tomto římském sídle, které je také v duchovním smyslu opěrným bodem pro katolíky ze všech končin světa.

**V setkáních s každým z vás jsem měl příležitost poznat velmi živou církev, která cítí své povolání být kvasem sekularizované společnosti, jež se ale zároveň a často s nostalgií zajímá o osvobozující, i když náročné poselství evangelia. Zdůrazňovali jste rostoucí počet svých spoluobčanů, kteří o sobě prohlašují, že nepatří** do žádné církve. Zároveň ale zaznamenáváte zájem občanské společnosti o činnost katolické církve a její programy. Myslím, že hmotná a kulturní zpustošení dřívějšího režimu zanechala ve vašich spoluobčanech, kteří nyní nabyli plnou svobodu, tísnivý pocit, že musí dohonit ztracený čas, a tak se vrhají dopředu, a nevěnují dostatečnou pozornost důležitosti duchovních hodnot, jež jsou páteří, a které dodávají soudržnost občanským i hmotným vymoženostem. Právě tady se otevírá rozsáhlé pole pro poslání křesťanského společenství. Jako malé hořčičné zrnko, když jednou vzejde, se stává velkým keřem poskytujícím útočiště nebeskému ptactvu, tak i vaše církve mohou poskytovat vlídné přijetí těm, kteří hledají platné důvody pro svůj život a pro svá existenciální rozhodnutí. Vaše společenství, velmi jednotná a horlivá, ale i vnímavá pro témata milosrdné lásky, poskytují již nyní solidní svědectví, které přitahuje nemálo osob i ze světa kultury. Je to znamení naděje pro formaci zralých laiků, kteří na sebe dokážou vzít svoji odpovědnost v církvi.

Vím, drazí bratři, že se snažíte doprovázet s otcovskou láskou své kněze i komunity zasvěcených osob. Jsou to dary, které Kristus, Dobrý Pastýř, poskytuje skrze vaši službu českému národu. Líčili jste mi s pochopením situaci kléru a řeholníků a představovali jste mi je jako aktivní, pracovité a ukázněné osoby žijící v jednotě. S vámi vyjadřuji hlubokou vděčnost Pánu za tuto skutečnost pro církev tak významnou. Tento obraz, který skýtá důvody k útěše, však nesmí dát zapomenout na jiné aspekty, které vzbuzují pochopitelné starosti. Především nedostatek kněží: je to údaj, který vás právem vede k tomu, abyste věnovali zvláštní péči pastoraci duchovních povolání. Také z tohoto hlediska nasazení pro výchovu solidních křesťanských rodin se ukazuje zvláště důležité pro život církve, protože na rodině závisí možnost spoléhat na nové, zdravé a velkomyslné generace, jakož i ukazovat jim krásu života zcela zasvěceného Kristu a bratřím. Plným právem jste tedy stanovili za přednostní bod svého úsilí péči o rodiny jak ty, které se teprve utvářejí, tak ty, které již vytvořené možná prodělávají těžkosti. Rodina, jež je na přirozené úrovni buňkou společnosti, na nadpřirozené je základní školou křesťanské výchovy. Právem ji 2. vatikánský koncil prezentoval jako "domácí církev" a poznamenal, že v ní "mají být rodiče slovem i příkladem, prvními hlasateli víry pro své děti a v každém z nich mají podporovat jeho vlastní povolání, zvlášť pozorně však duchovní povolání" (Lumen gentium, 11).

V souvislosti s tímto bodem programu vašeho pastorálního nasazení jste zaměřovali svou pozornost na "rozšířenou rodinu", jíž je farnost, neboť jste si vědomi, že v tomto prostředí věřící zakouší církev jako mystické Tělo Krista a učí se žít společenský rozměr víry. Z tohoto hlediska je velmi důležité zapojení laiků do farní činnosti a jejich uvedení do zdravého a bohatého liturgického života. Křesťanské společenství je skutečností osob se svými pravidly, živým tělem, které v Ježíši působí ve světě, aby vydávalo svědectví o síle evangelia. Jde tedy o společenství bratří a sester, kteří nemají za cíl moc nebo sobecké zájmy, nýbrž žijí v radosti lásky Boha, jenž je Láska sama.

V tomto kontextu by pro stát nemělo být obtížné uznat v církvi druhou stranu, která nijak nepoškozuje jeho funkce ve službě občanů. Církev totiž rozvíjí svou činnost v náboženské oblasti, aby umožňovala věřícím vyjadřovat svou víru, aniž by zasahovala do kompetence občanských autorit. Svým apoštolským úsilím a pak svým příspěvkem v oblasti charity, zdravotnictví a školství podporuje pokrok společnosti v atmosféře velké náboženské svobody. Jak je známo, církev nevyhledává výsady, nýbrž chce pouze vykonávat své poslání. Je-li jí přiznáno toto právo, má z toho ve skutečnosti prospěch celá společnost.

Ctihodní bratři, to jsou některé reflexe, o něž jsem se chtěl s vámi podělit při tomto prvním setkání. Jsem vám duchovně blízko při výkonu vaší pastorální služby a zvláště vás vybízím, abyste s důvěrou pokračovali v ekumenickém dialogu. Vím, že je intenzivní, jako je také intenzivní dialog se všemi spoluobčany na poli kultury o základních hodnotách, jimiž se řídí každé občanské soužití.

Kéž Pán, na přímluvu své Neposkvrněné Matky, podporuje svou milostí vaše pastorální úsilí. Já je doprovázím svým srdečným apoštolským požehnáním, které uděluji vám, vašim kněžím, zasvěceným osobám a všem věřícím laikům, kteří patří do stádce, jež vám svěřila Boží Prozřetelnost.

Ve Vatikánu, 18.11.2005