Andělé

Kdo to jsou duchové bytosti a jaké mají úkoly? Andělé, archandělé, mocnosti a panstva "u trůnu" a bohužel i padlí andělé? Proč padli? Proč Bohu řekli "nebudu sloužit"?

Duchové bytosti

Andělé jsou pouze duchovní stvoření (nemají tělo). Anděl je Bohem stvořená rozumová podstata, která je samostatná a čistě duchovní. Není to tedy Bůh sám, jsou odlišní od hmotných a nerozumových podstat a mají vládu nad svým jednáním — mají svobodnou vůli, a nejsou nijak zaměřeni k formování těla. Jsou dokonalejší než lidé.

O andělech IV. lateránský koncil učí: "Bůh svojí všemohoucí mocí od počátku času z ničeho učinil obojí tvorstvo — duchové i hmotné, andělské i pozemské a nakonec i lidské, jakožto složené z duše i těla."

Svobodná vůle a odpovědnost

Andělé poznávají pomocí vrozených idejí přirozeně Boha, jiné anděly i lidi, i budoucí věci, které jsou nutným účinkem nějaké příčiny. Andělé mají svobodnou vůli, jak plyne z Písma svatého, kde se mluví o trestu těch, kteří zhřešili a odměně těch, kteří vytrvali. Zásluha i trest nutně předpokládají svobodu.

Tridentský katechismus říká o andělech: "**Kromě toho z ničeho stvořil duchovní přirozenost, nespočetné anděly, kteří Bohu slouží a jsou v jeho službách. Ty Bůh darem své podivuhodné milosti a moci povýšil a ozdobil. Ale i když byli všichni obdařeni oněmi nebeskými dary, mnozí — ti, co od Boha, svého původce a stvořitele odpadli** — přesto byli ze svých nejvyšších míst svrženi a uvrženi do nejtemnějšího žaláře světa, aby tam věčně pykali trest za svou pýchu." Andělé nebyli tedy stvořeni v nadpřirozené blaženosti (v nebi u Boha), ale byli pozvednuti k nadpřirozenému stavu a ozdobeni milostí posvěcující a nebe u Boha si měli teprve zasloužit jakýmkoliv záslužným skutkem.

Čas zkoušky

Všem andělům byla udělena milost, všem byl dopřán čas cesty a zkoušky. Mnozí z nich zůstali Bohu věrní, a ti si zasloužili oblažující patření. Podle sv. Tomáše nebyl čas zkoušky dlouhý: "Musí se říct, že anděl po prvním úkonu lásky, kterým si zasloužil blaženost, byl hned blažený."

Jiní andělé vlastní vinou zhřešili a byli určeni k věčným trestům. IV. Lateránský koncil říká: "Ďábel a jiní démoni byli Bohem co do přirozenosti stvořeni dobří, ale sami sebou se stali zlými." Jak mohli andělé s přirozenými dary a milostí zhřešit, vykládá sv. Tomáš: "Hřešit není nic jiného, než odchýlit se od správnosti skutku, který má mít... Žádná jiná vůle než Boží není správná ve svých skutcích, pokud není řízena Boží vůlí, ke které náleží poslední cíl. Jedině v Boží vůli nemůže být hříchu, ale v každé vůli tvora hřích být může — podle podmínek jeho přirozenosti."

Pýcha a nezřízené touhy

Teologové se ptají, jakého hříchu se andělé dopustili. Obecně se tvrdí, že šlo o pýchu, protože ta — jak dosvědčuje Písmo — je počátkem každého hříchu (Sir 10,12nn; Tob 4,13): "Ať není pýcha v tvém myšlení, nebo v tvém slově jí nedovol panovat; v ní totiž začíná každá zkáza... protože počátkem každého hříchu je pýcha." V padlých andělech mohl být jen takový hřích, který odpovídá jejich duchovní přirozenosti. Na duchovní přirozenost nepůsobí smyslová dobra, která jsou vlastní tělu. Ďábel tedy zhřešil nezřízenou touhou po duchovním dobru, což není nic jiného než pýcha. Ďábel zhřešil nezřízenou touhou po podobnosti s Bohem. Nechtěl být Bohu podobný skrze rovnost, protože to není možné a to on věděl svým přirozeným poznáním; ale chtěl mu být podobný skrze podobnost a to způsobem nezřízeným: "Ale v tom chtěl být podobný Bohu, že jako poslední cíl blaženosti žádal to, k čemu mohl přijít silou své přirozenosti, odvraceje svou žádost od blaženosti nadpřirozené, která je z milosti Boží. Nebo, jestli žádal jakožto poslední cíl onu podobnost s Bohem, která se dává z milosti, ale on ji chtěl mít skrze sílu své přirozenosti, ne z pomoci Boží podle Božího ustanovení" (sv. Tomáš Akvinský).

Staří otcové učili, že prvním hříchem ďábla byla závist, kterou počal, když viděl štěstí člověka — zhřešil tedy až po stvoření prarodičů: "Tak tedy ďábel ... když záviděl člověku, odpadl od Božího zákona..." (sv. Irenej).

Hierarchie andělů

Z Písma svatého je zřejmé, že je andělů velké množství. Jak jsou však andělé uspořádáni, to už tak jasné není. Písmo na různých místech nazývá anděly různě, a z toho otcové vyvodili, že jsou různé řády duchů; tak se vzpomínají serafové (Iz 6,2), cherubové (Gn 3,24; Ez 10,3), trůny, panstva, knížectva (vlády) a mocnosti (Kol 1,16), síly (Ef 1,20-21), archandělé (1 Sol 4,15), a andělé (Řím 8,38)... Dále tato různá jména znamenají různou hodnost a různé úkoly. Podobně církevní otcové připisovali andělům různá jména a různé úkoly. Někteří se ale přiznávají, že neví, čím se mezi sebou liší. Tak sv. Augustin píše: "Jak se mezi sebou liší ta čtyři slova, kterými nazývá apoštol celou nebeskou společnost (Kol 1,16), ať řeknou, kteří mohou, jestli též mohou dokázat, co říkají. Ale já vyznávám, že to nevím."

Dionýsius Areopagita (5. století) v pojednání O nebeské hierarchii učí, že andělé jsou rozděleni do třech hierarchií po třech kůrech, takže vypočítává devět andělských kůrů. Není to učení víry, ale teologická spekulace.

Andělé strážní

Pro nás je z celé nauky o andělech v běžném životě nejdůležitější vědět k čemu jsou nám prospěšní andělé — tedy ti, kteří jsou poslaní pro nás (andělé strážní) a jak bychom se k nim měli chovat my.

Anděl strážný od nás odvrací vnější tresty (neštěstí, nehody), anebo, když do nich upadneme, nám z nich pomáhá ven a to buď tak, že od nás odvrací škodlivé věci, anebo nám vnuká myšlenky, s jejichž pomocí můžeme hrozící zlo přemoci. Také nás někdy povzbuzuje ve světských zaměstnáních, především tehdy, když nějak slouží ke spáse, jak se ukazuje na příběhu Tobiáše (Tob 12,3nn). Brání démonům, aby nám neškodili, anebo aby nás aspoň tak těžce nesváděli (Tob 8,3). Vnukají nám svaté myšlenky, které nás povzbuzují k dobru, a také nás odvracejí od zla skrze rady a napomenutí, což mohou dělat bezprostředně skrze fantazii tak, že v ní vzbuzují smyslové fantasmata, která jsou předkládána rozumu k poznání. Přednášejí Bohu naše modlitby nebo naše dobré skutky. Ne že by je Bůh neznal — vždyť sám v sobě je poznává všechno — ale aby oni přidávali své prosby k našim, aby tak naše prosby více zmohly. Někdy nám ukládají výchovné tresty — je to skutek milosrdenství, který slouží k naší spáse. Tresty pokutové jsou nám obecně ukládány démony. Také v okamžiku smrti nás zvlášť povzbuzují proti posledním pokušením a posledním útokům ďábla a přivádějí naše duše do nebe nebo do očistce (Lk 16,22).

Útočiště v pochybnostech a úzkostech

Sv. Bernard říká: "Jakou by měla tato slova žalmu: "svým andělům vydal o tobě příkaz..." vyvolávat úctu, vzbuzovat oddanost, jakou důvěru by ti měla dodávat! Úctu k jejich přítomnosti, oddanost za laskavou péči a důvěru v jejich ochranu." Jestliže je anděl strážný stále s námi, a protože je duch čistý a svatý, měli bychom odstraňovat všechno, co by ho mohlo rmoutit... Má moc přispěchat nám na pomoc a zároveň je nám velmi věrně oddaný. Proto bychom se k němu měli utíkat v pochybnostech a úzkostech... Je pro nás jako dobrodinec, přítel a bratr, a bude potom účastný stejného dědictví v nebi; máme mu být tedy oddaní, myslet na něj a poslouchat jeho vnuknutí...