Michaela Freiová

Zarazil mne článek Jana Fingerlanda ze 12. května, zaměřený na papeže Benedikta XVI. a jeho cestu do Jordánska a Izraele.

Tvrdí, že "podle některých názorů" Pius XII. mlčel k vyhlazování Židů, aniž by uvedl, že opačné názory se opírají o pádné historické argumenty: ze židovských historiků lze uvést např. Martina Gilberta a Davida Dalina. Sir Martin Gilbert, mj. oficiální životopisec Winstona Churchilla, při příležitosti vydání své knihy "Spravedliví" (The Righteous: The Unsung Heroes of the Holocaust, 2002) řekl, že oceňuje veřejnou žádost Jana Pavla II. o odpuštění zla, které někteří katolíci spáchali proti Židům. Zdůraznil ale, "že se tato věc nedá chápat jednostranně, jak je to dnes v módě. Jestliže se papež omluvil, tak by mu na druhé straně měl někdo poděkovat. Moje kniha je vlastně poděkováním za to, co Vatikán učinil pro záchranu židovských životů".

Modlitba za Židy není, jak Fingerland tvrdí, v "latinské verzi mše" (mešní texty jsou ve všech jazycích obsahově shodné), ale patří k velkopátečním přímluvám. Na žádost würzburského deníku Die Tagespost se k této věci vyjádřil rabi David Neusner (Florida), který poukázal na to, že ve standartní synagogální liturgii se Židé modlí za obrácení pohanů (tedy i nás křesťanů) třikrát denně. Napsal doslova: "Katolická modlitba vyjadřuje téhož velkorysého ducha, který charakterizuje bohoslužbu Izraele. . .. Je to eschatologická vize, opírá se o proroky a o jejich představu jediného, sjednoceného lidstva a v liberálnějším duchu zahrnuje celé lidstvo."

Fingerland cituje 2. vatikánský koncil, v této souvislosti má asi na mysli deklaraci Nostra aetate. Tato deklarace je cenný dokument, který v praxi napomohl zlepšením vztahů mezi katolíky a Židy, ale jeho naukové jádro nepředstavuje v oficiální katolické nauce zásadní zlom. Už Tridentský katechismus z roku 1562, podle něhož se kázalo a vyučovalo přes 300 let, říká:

"Ohlíží-li se kdo tedy po příčině, proč Syn Boží přehořké utrpení podstoupil, shledá, že nejhlavnější toho příčinou byly, mimo dědičnou skvrnu prvních rodičův, všecky hříchy a nepravosti, kterých se lidé od počátku světa až do tohoto dne dopustili, a potom ještě až do skonání světa dopustí. ... A tuto vinu zajisté všickni na sebe uvalují, kdo do hříchův častěji padají: neboť když hříchy naše Krista Pána k tomu přivedly, aby smrť kříže podstoupil, zajisté ti, kteří se válejí v hříších a nepravostech, opět, pokud na nich jest, v sobě Syna Božího znovu křižují a v posměch vydávají. A zajisté neřesť tato za těžší při nás se může pokládati, nežli byla u Židův, protože tito, jak Apoštol svědčí, kdyby ho byli poznali, nikdy by Pána slávy nebyli ukřižovali, my však vyznáváme, že ho známe, avšak skutky ho zapírajíce, násilnou ruku naň vznášíme." (Znění z roku 1867)

Na článku by se toho dalo kritizovat více, ale zmínila jsem jen tři body, o nichž je dostatek informací i v češtině. Povážlivé je, že autor o ně opírá svůj pesimistický názor na budoucnost židovsko-katolických vztahů. Z rozhovorů, které jsem v USA vedla s několika rabíny i židovskými laiky, mám na věc jiný pohled a předpokládám, že není ojedinělý.