Podpora rodiny v době demografického poklesu a krize výchovy

Přednáška kardinála Ennia Antonelliho, předsedy Papežské rady pro rodinu

Rodina a vývoj

Děkuji panu Petru Nečasovi, místopředsedovi vlády a ministru práce a sociálních věcí České republiky, za tuto konferenci s názvem Rodičovská péče o děti a politika zaměstnanosti.

Ze zájmu politiky o toto téma vyplývá, že uznává společenskou a veřejnou úlohu rodiny a současně vnímá důležitost organizace práce ve prospěch rodiny.

Soulad mezi požadavky pracovními a rodinnými je pro dobro lidí i společnosti nezbytný. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii, Amartya Sen, zdůraznil, že rozvoj země a její blaho nespočívá pouze v objemu bohatství (hrubý domácí produkt, HDP), ale také a především v kvalitě života, ve vztazích, v prostoru pro svobodu. Z mnohých sociologických průzkumů vyplývá, že rodiny velkou měrou přispívají k dosažení celistvého rozvoje člověka. Na nedávném světovém setkání rodin v Mexiku v této souvislosti například zaznělo několik zajímavých údajů. I když šlo o země velmi rozdílné (Kanada, USA, Guatemala, Chile), údaje v procentech shodně vypovídaly o přínosu rodiny pro občanskou společnost. Výsledkem bylo, že muž a žena spojeni v pevném a trvalém manželství přinášejí každé zemi mnohem větší sociální prospěch než nesezdaná soužití nebo svobodné matky. Děti, které se v takovémto manželství rodí, budou s větší pravděpodobností dobře vychovávány, budou mít pravidelnou školní docházku, lepší studijní výsledky, jistější a větší profesní úspěch, bude u nich menší pravděpodobnost kriminality, nižší spotřeba cigaret, alkoholu a drog. Manželství vytváří předpoklad pro menší dětskou úmrtnost, lepší fyzické zdraví a psychickou rovnováhu jak u dětí, tak u rodičů, méně depresí u žen, menší počet sebevražd, vyšší průměrnou délku života (zvláště u mužů), vyšší produktivitu práce, vyšší ekonomické zisky, větší počet vlastníků domu, u žen a dětí menší pravděpodobnost chudoby, menší sociální výdaje pro stát.

Na základě těchto výzkumů se zdá být empiricky ověřené a ověřitelné, že rodiny účinně přispívají k vytváření ekonomických dober a tzv. vztahových dober (relational goods). Rodiny přispívají k celkovému rozvoji země, ve které žijí. Je proto veřejným zájmem, aby rodina byla založena na manželství a aby byla zdravá.

Demografický pokles a krize výchovy

Z výše uvedeného se jeví jako překvapivé, že ekonomika a politika, v duchu značně rozšířeného moderního předsudku, považuje kvalitu rodinných vztahů v rámci svých cílů za nerelevantní.

Pracovní místo je utvářeno podle potřeb jednotlivce (pracovní doba, místo, dosažitelnost). Práce v domácnosti není považována za zvlášť produktivní (alespoň pokud ji nevykonává chůva nebo pomocnice v domácnosti). Žena, která opouští zaměstnání, aby se věnovala péči o děti, směřuje k osobnímu i rodinnému zchudnutí. Daňové odvody často manželské páry postihují, neberou v úvahu počet dětí.

Nechybějí ani ideologie, které spatřují realizaci ženy v profesním životě a zaměstnání a popírají důležitou úlohu ženy coby matky. V posledních desetiletích se postupně prosazuje anarchistická, relativistická, individualistická, utilitaristická, konzumní společnost, která rodině v žádném případě neprospívá. Někde se dokonce považuje rodina za přežitek minulosti, který se možná objeví zase někdy v budoucnosti.

V takovémto kontextu se zmiňuje demografický pokles, který sužuje celou Evropu. Index porodnosti klesl na 1,56 (v Itálii dokonce na 1,2), hluboko pod úroveň koeficientu výměny generací, který je 2,1. Dochází proto k celkovému stárnutí a poklesu populace, což se negativně odráží ve společnosti, v ekonomice a v kultuře.

Vedle demografického poklesu je tu skutečnost, kterou papež Benedikt XVI. nazývá krizí výchovy, nedostatečnou formací ke správnému užívání svobody. Odtud pocházejí hořké plody v podobě úpadku etiky a sociálního rozkladu.

Z důvodů demografického poklesu a krize se v Evropě opět věnuje pozornost rodině. Přibývají průzkumy a doporučení ze strany evropských institucí, které vyzývají k pro-rodinné politice, k vytváření sítě služeb péče o děti, k podpoře výchovy a péče o děti, k ochraně mateřství před zaměstnaneckou diskriminací, ke sladění profesního a rodinného života a k prevenci skutečnosti, že novorozené děti jsou odkládány.

Péče o rodiny v Evropě však ještě není prioritou. Finanční podpora rodiny tvoří pouze třináctinu sociálních výdajů a 2,1 % HDP (v Itálii ještě méně, 1,2 %). Kromě toho v EU chybí organizace specificky zaměřená na rodinnou politiku.

Doufejme, že během předsednictví České republiky a díky této konferenci bude možné podniknout další kroky správným směrem.

České předsednictví přichází s velmi pozitivní iniciativou znovu otevřít diskusi o politice EU, která upřednostňuje péči o děti do tří let v zařízeních kolektivního charakteru před individuální výchovou doma ze strany rodičů; k individuální výchově nabádá zkušenost i vědecký výzkum, a to ve prospěch dětí a v důsledku toho i celé společnosti. Politika, která respektuje práva dětí a rodin, by měla rodičům alespoň umožnit, aby se v oblasti výchovy mohli účinně a svobodně rozhodnout s tím, že jim budou poskytnuty dostatečné finanční prostředky.

Věřím, že snaha o sladění péče o dítě do tří let s profesí rodičů bude prvním signálem pro urychlení reformy práce podle potřeb rodiny. Věřím, že bude signálem pro budování společnosti, která bude rodině přátelská. Proto jsem téma konference zasadil do širšího kontextu.

Proč je zdravá rodina důležitým zdrojem pro společnost

Vedle logiky trhu a kalkulované výměny, která míří k vlastnímu zájmu a v tomto duchu navazuje s druhými účelové vztahy, rodina sama o sobě žije a přináší do společnosti logiku obdarování a společenství. V této logice sleduje vlastní prospěch současně s prospěchem druhých, ne proti němu nebo bez něho; žije v duchu lásky, která je sjednocující energií (sv. Tomáš Akvinský). Má v úctě jinakost, svobodu a rozdílnost. V rodině vstupují v soulad základní antropologické rozdílnosti obou pohlaví (muž-žena) a generací (rodiče-děti), dokonce se stávají darem a vzájemným obohacením; prospěch jednotlivce je v souladu s prospěchem všech, svoboda se solidaritou.

V této logice lásky-daru se rodina stará o budoucnost společnosti především tím, že dává život dětem. Z ekonomických a sociálních důvodů je bohužel počet narozených dětí menší, než by si manželé přáli. (V Itálii si manželé přejí mít v průměru 2-3 děti, zatímco ve skutečnosti mají pouze 1-2 děti.)

V duchu lásky jako daru pěstuje rodina ve všech svých členech, zvláště v dětech, osobní a společenské ctnosti. Jsou to: důvěra v druhé, v život a v Boha; úcta k sobě samým; vědomí o důstojnosti každého člověka, a tedy úcta, spravedlnost, loajálnost, služba, pracovitost, péče o nejslabší, odpuštění urážek, vzájemnost, ochota k dialogu, upřímnost, věrnost, spolupráce, solidarita. V ovzduší lásky, o které rodina každodenně vypovídá a kterou zakouší, si děti postupně osvojují etické hodnoty a normy, asimilují je coby životní požadavky, nezůstávají pro ně teorií a nevnímají je jako diktát z vnějšku. Rodina je proto první a nenahraditelnou školou společenského chování (Jan Pavel II., Familiaris consortio, č. 43).

Rodina nemůže být považována pouze za soukromou záležitost, ani za pouhý součet jednotlivců, žijících ve stejném domě, ale za jedinečné pouto vztahů a vzájemnosti mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi, specifickým společenským subjektem a veřejným zájmem.

Hospodářská politika přátelská rodině

Rodiče mají neodvozené a původní nenahraditelné a nezcizitelné právo a povinnost (Familiaris consortio, č. 36) vychovávat vlastní děti. Na druhé straně mají děti právo mít matku a otce a být jimi vychovávány; ke svému růstu potřebují rodičovskou něhu stejně jako výživu.

Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 říká, že rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu (čl. 16,3). Znamená to, že musí být chráněna ve své vlastní identitě a musí jí být umožněno, aby zodpovědně plnila své prokreační a výchovné poslání.

Před dnešní pro-rodinnou politikou, která by konkrétně zrealizovala tato práva, se otvírají nesnadné cesty mající obrovský společenský význam. Musíme samozřejmě připomenout, že politika má neomezené možnosti, ale musí postupovat ve správném směru.

Vzhledem k rostoucí flexibilitě zaměstnání se rozšiřují projektové práce. Je proto třeba, aby byla za tyto práce zaměstnancům zajištěna minimální životní mzda, abychom se tak vyvarovali situace, kdy se flexibilita stává zátěží.

Aby dvojice mohla vstoupit do manželství a aby manželé nemuseli žít daleko od sebe, je třeba umožnit přesun zaměstnání z jednoho města do druhého bez toho, že by docházelo k ekonomické újmě.

Aby se pracovní doba co nejvíce přizpůsobovala časovým požadavkům rodiny, je třeba podpořit podniky, které zaměstnancům nabízejí osobní schéma pracovního vztahu: například klouzavá pracovní doba, větší důraz na kontrolu výsledků než na odpracované hodiny, možnost práce na částečný úvazek, interakce mezi zaměstnáním a prací v domácnosti.

Aby rodiče, a zvláště matka, měli možnost se svobodně rozhodnout pro domácí výchovu dětí, nesmí to pro ně znamenat ekonomické znevýhodnění. Je třeba uznat jejich důstojnost a užitečnost práce v domácnosti, a také ji adekvátně odměnit. Proč postihovat matku, která se věnuje dětem? (V Itálii 33 % zaměstnaných žen odchází ze zaměstnání, aby se věnovaly dětem.) Proč rodina, která se rozhodne mít děti, má být chudší?

Je také třeba prosazovat větší spravedlnost v odvodu daní, aby porodnost stoupala. Při stanovení daně by měl být brán v úvahu nejen celkový příjem rodiny, ale také počet vyživovaných osob (počet dětí; eventuální přítomnost postiženého člena rodiny). Proč ten, kdo se rozhodne mít vetší počet dětí, je vnímán stejně jako manželé, kteří děti nemají, jako ten, kdo si našetří nebo kdo se věnuje více zábavě? V budoucnu bude důchod bezdětných manželů subvencován prací dětí páru s dětmi.

Je třeba také poskytnout rodinám náležitou síť výchovy (jesle, školy atd.), umožnit spolupráci veřejných institucí, soukromého sektoru, spolupráci samotných rodin. Zvláště je třeba umožnit všem, i chudým, pokud si to přejí, aby se mohli rozhodnout bez finančního zatížení pro nestátní školu. Proč v některých zemích, jako například v Itálii, je pouze bohatým umožněno, aby si vybrali tu školu, která nejvíce odpovídá výchovným směrům v rodině?

Politika, která půjde dopředu po této cestě, přispěje k založení společnosti, která bude vůči rodině přátelská, a proto bude více soudržná a rozvinutá. Mým přáním je, aby se rodina v Evropě stala prioritou a aby byla uznána jako předmět občanské společnosti s vlastními právy a povinnostmi.

Budoucnost Evropy začíná v rodině.