Svědčit o Bohu znamená nechat ho promlouvat

**Zatímco ve světě zájem o křesťanské hodnoty narůstá, u nás zdá se stále přetrvává názor o jejich zbytečnosti, ba přímo škodlivosti. Za mnohé jej v nedávném rozhovoru pro jistý týdeník formuloval jeden mladý český hudebník: křesťanství by zrušil a papeže poslal pracovat. Docela by mě zajímalo, jak dlouho by onen mladík stačil pracovnímu tempu Benedikta XVI. a jak by se mu asi líbilo žít v Evropě nezkultivované vírou našich předků.**

Co a jak říci lidem, kteří si v otázce Boha dodnes vystačí s několika frázemi komunistické propagandy? Kteří mají velké oči, ale přitom tak zoufale malé: touží po tom mít hodně či ještě lépe všechno (ovšem všechno s malým v), a nejsou s to prohlédnout a pochopit, že se jim tady nabízí neskonale víc: Všechno s velkým V, Bůh sám.

Nedělejte si starosti, jak a čím byste se hájili nebo co byste měli říci (Lk 12,11), radí nám Písmo. To ovšem není pobídka k tomu, abychom rezignovali na vzdělávání ve víře či v umění vést kultivovaný dialog. Rozum a schopnost komunikace jsou Boží dary, které je třeba využívat a rozvíjet. Samy o sobě však nestačí. Budeme-li spoléhat jen na sebe, pak nám náš intelekt, naše rétorické schopnosti a sebepropracovanější komunikační metody nebudou k ničemu.

Nemáme totiž sdělovat sami sebe, máme skrze sebe nechat promlouvat Boha. A to v první řadě znamená naslouchat mu. Chceme-li vést dialog s druhými, musíme nejprve my sami vstoupit do dialogu s Bohem. Chceme-li pomáhat druhým, aby se Bohu otevřeli, musíme mu nejprve my sami otevřít svá srdce. Se zlepšováním světa musíme začít u sebe.

Prototypem takového Božího svědka je Panna Maria. Nic v ní nezastírá ani nezahaluje jedinečnou moc a slávu Boží. Je vnímanost sama, je naslouchání a čekání ve víře. A podobně nespočetný zástup Božích svatých. Trefně to vyjádřil G. K. Chesterton, který na otázku londýnského deníku The Times: Co podstatného by se v dnešním světě mělo změnit? odpověděl: "Vážení! Já."