Poznámka k týdnu - Za Otomarem Krejčou

Minulý týden zemřel Otomar Krejča, velký český režisér známý i v zahraničí. Jeho postava ztělesňuje osud českého umění v době normalizace. Poté, co úspěšně působil v Národním divadle, odtud počátkem šedesátých let odešel na protest proti propuštění svého spolupracovníka, dr. Karla Krause. Založil Divadlo za branou, které hned na začátku zasáhlo do českého kulturního dění uvedením Maškar z Ostende a Kočky na kolejích.** Ještě po roce 1968 zde provedl několik mimořádných inscenací: mám v živé paměti jeho Lorenzaccia od Alfreda de Mussete, kde dokázal promluvit k tehdejší situaci, ne však lacinou aktualizací, ale důrazy v samotném textu hry.

Za normalizace Krejča prakticky zmizel z naší scény a působil v zahraničí: nesmírně lituji, že jsem nemohla vidět jeho inscenaci Aischylových Prosebnic, provedenou na scéně antického divadla. Jeho herci Tomášová, Tříska neměli možnost seriozního uplatnění, a tak Tříska emigroval a Marii Tomášovou, Krejčovu manželku, jsme řadu let vídali jen v recitačních večerech Lyry Pragensis. Kolik pečlivé přípravy vložili Tomášová, Friedel a další do těchto komorních večerů pro pár desítek osob!

Mluví-li se dnes o šedé zóně mezi oficiálním disentem a kolaboranty, je to strašně nespravedlivé. Jistěže byli mnozí, kteří se pouze stáhli do soukromí a nějaké nenáročné práce. Ale byli jiní, kdo vynaložili přímo nadlidské úsilí, aby v nedýchatelné normalizační atmosféře vytvořili skutečné hodnoty na poli umění, vědy, lékařství a dalších oborů; aby ta léta nebyla úplně nadarmo, abychom úplně neztratili naději.

Hluboce a vděčně se skláním před úsilím Otomara Krejči, tohoto poctivého dělníka na kamenité vinici české kultury druhé poloviny 20. století.

Requiescat in pace!

Michaela Freiová