Moralizování a údiv

13.03.2010,

Je to třiatřicet let, co si Vladimír Neuwirth do svého deníku Vcházení do Evropy zapsal: Moralizování spočívá v stálém rozčilování nad životem a jednáním druhých. Pravý náboženský duch spočívá v údivu, že Bůh odpustil mně. Jádrem naší postní cesty k Velikonocům − někteří ji nazývají dobou světlého smutku, spasitelnou, prodchnutou světlem shůry, Zmrtvýchvstáním − je obrácení a uvěření Evangeliu. Je to stále nové obrácení a uvěření.** Asi bychom se bránili, možná zlobili, kdyby nás někdo obvinil, že jsme proti Kristu. Nejsme. Bráníme ho, hájíme křesťanské hodnoty, působíme tímto směrem na okolí. Jak to tedy, že neustále upadám? Ateismem křesťana není popírání, ale zapomínání na Boha. To se nepozorovaně mění v lhostejnost a podivnou beztvarost mého prožívání. Zdánlivě záchytným bodem je pak spoléhání se na sebe sama. Úplná soběstačnost začíná a houstne tam, kde Boha sice oslovuji, ale neodevzdávám se do jeho rukou. Tam, kde se Pánem zaštiťuji, ale vlastně u Něj svou záchranu tolik nehledám.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Zvlášť pozoruhodné je nakonec to, jak si vlastní nesvatost dokážu přetvořit ve svaté požadavky na druhé. Proč toho druhým tolik vyčítám? Co mě opravňuje k odsuzování jejich postojů? Jsou má silná slova na tu či onu konkrétní adresu potřebnou pomocí, nebo jedovatou střelou, na jejímž zacílení si dám opravdu dobře záležet? Zaslouží si vlažní a neslaní křesťané tak velkou urážku (podle Písma by měli být přece vyplivnuti a jsou k ničemu)? Nepřijímám i já bez dalších zdlouhavých otázek zákonitosti tohoto světa? (Okouzlující je např. přejmenování razantní sebeprezentace na mediální obratnost.)

Můj údiv vyvolává evangelista Lukáš. V jednom jeho vyprávění má marnotratný syn všeho dost a vrací se domů. Otec mu vychází vstříc a hned se o něj nádherně stará. Starší syn se rozzlobí. Straní se, nevraží. Otcova laskavost k tomu hříšníkovi je přece neospravedlnitelná a nepochopitelná! Ale dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev a zase žije, byl ztracen a je zase nalezen (Lk 15,31−32, evangelium soboty II. postního týdne). Nejsme to my, kdo vytváří to, co je dobré − to by byl čirý moralismus −, ale pravda, která nám vychází vstříc. On sám je Pravda, Pravda osobně. Čistota je dialogická událost. Začíná tak, že On nám vychází vstříc, On, který je Pravda a Láska, nás bere za ruku a proniká naše bytí (Benedikt XVI., 30. srpna 2009). Pane, kéž se tak děje. Potřebujeme tě.

Pavel Mareš

Další články

Praktický průvodce k vytvoření rytmu modlitby: Pozvánka k životu, jehož středem je Bůh

15.07.2026, Spiritual Direction

Vzhledem k tomu, že už více než deset let pracuji jako pastorační pracovnice s mládeží na plný úvazek, dalo by se předpokládat, že mám disciplinovaný a bohatý modlitební život – ale vždy tomu tak nebylo. Po mnoho let jsem se modlila, kde jsem chtěla a jak jsem chtěla a kdykoli se mi zachtělo. Trvalo mi dlouho, než jsem si našla rytmus modlitby, který by mě skutečně nesl. Ráda bych vám ukázala, jak si takový rytmus vytvořit, aniž byste opakovali mnoho chyb, které jsem udělala já.

Celibát - boj o srdce, které patří všem

13.07.2026, RC Monitor 13/2026

V dnešní civilizaci, nasycené hédonismem, relativismem a epidemií sociálních sítí či pornografie, která degraduje ženy na pouhé objekty, je celibát kněze prorockým znamením. Pro mě celibát neznamená prázdnotu, ale naplnění duchovního otcovství, které vyvěrá z mého kněžského svěcení. Bůh mě nepovolal k tomu, aby nechal mé srdce zkamenět. Nepatřím k těm, o kterých básník Charles Péguy napsal: „Myslí si, že milují Boha, protože nemilují nikoho.“ Naopak. Celibát není jen statickým darem, ale především pokladem mého života, který musím vědomě bránit. „Neuveď nás v pokušení,“ se v modlitbě Otčenáš jistě každý den modlíte i vy. Pro mě to znamená spolupracovat s Bohem a bděle se stavět pokušením, abych dokázal milovat čistou a univerzální láskou.

Papež Lev XIV.: Lékař by nikdy neměl rozhodovat o životě nenarozeného dítěte

10.07.2026, ACI Prensa

Papež Lev XIV. v pondělí dne 22. června 2026 ve Vatikánu hájil důstojnost lidského života v každé jeho fázi a varoval před riziky medicíny podřízené technickým nebo utilitárním kritériím. „Žádný lékař by si nikdy neměl dovolit na základě laboratorních algoritmů rozhodovat o životě lidského embrya či starší osoby,“ prohlásil během audience před členy Nadace Jérôme Lejeunea.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.