Moralizování a údiv

Je to třiatřicet let, co si Vladimír Neu­wirth do svého deníku Vcházení do Evropy zapsal: Moralizování spočívá v stálém rozčilování nad životem a jednáním druhých. Pravý náboženský duch spočívá v údivu, že Bůh odpustil mně. Jádrem naší postní cesty k Velikonocům − někteří ji nazývají dobou světlého smutku, spasitelnou, prodchnutou světlem shůry, Zmrtvýchvstáním − je obrácení a uvěření Evangeliu. Je to stále nové obrácení a uvěření.** Asi bychom se bránili, možná zlobili, kdyby nás někdo obvinil, že jsme proti Kristu. Nejsme. Bráníme ho, hájíme křesťanské hodnoty, působíme tímto směrem na okolí. Jak to tedy, že neustále upadám? Ateismem křesťana není popírání, ale zapomínání na Boha. To se nepozorovaně mění v lhostejnost a podivnou beztvarost mého prožívání. Zdánlivě záchytným bodem je pak spoléhání se na sebe sama. Úplná soběstačnost začíná a houstne tam, kde Boha sice oslovuji, ale neodevzdávám se do jeho rukou. Tam, kde se Pánem zaštiťuji, ale vlastně u Něj svou záchranu tolik nehledám.

Zvlášť pozoruhodné je nakonec to, jak si vlastní nesvatost dokážu přetvořit ve svaté požadavky na druhé. Proč toho druhým tolik vyčítám? Co mě opravňuje k odsuzování jejich postojů? Jsou má silná slova na tu či onu konkrétní adresu potřebnou pomocí, nebo jedovatou střelou, na jejímž zacílení si dám opravdu dobře záležet? Zaslouží si vlažní a neslaní křesťané tak velkou urážku (podle Písma by měli být přece vyplivnuti a jsou k ničemu)? Nepřijímám i já bez dalších zdlouhavých otázek zákonitosti tohoto světa? (Okouzlující je např. přejmenování razantní sebeprezentace na mediální obratnost.)

Můj údiv vyvolává evangelista Lukáš. V jednom jeho vyprávění má marnotratný syn všeho dost a vrací se domů. Otec mu vychází vstříc a hned se o něj nádherně stará. Starší syn se rozzlobí. Straní se, nevraží. Otcova laskavost k tomu hříšníkovi je přece ne­ospravedlnitelná a nepochopitelná! Ale dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev a zase žije, byl ztracen a je zase nalezen (Lk 15,31−32, evangelium soboty II. postního týdne). Nejsme to my, kdo vytváří to, co je dobré − to by byl čirý moralismus −, ale pravda, která nám vychází vstříc. On sám je Pravda, Pravda osobně. Čistota je dialogická událost. Začíná tak, že On nám vychází vstříc, On, který je Pravda a Láska, nás bere za ruku a proniká naše bytí (Benedikt XVI., 30. srpna 2009). Pane, kéž se tak děje. Potřebujeme tě.

Pavel Mareš