Fiat mihi secundum verbum tuum

Člověk vyšel z Božích rukou do života ve svobodě a lásce. Ve svobodě Božích dětí, které jsou povolány kráčet v Boží vůli, a v lásce, která nachází naplnění v životě pro druhé. Záhy však sešel z cesty. Jako by nebyl schopen nahlédnout, že Boží vůle není svazující, ale povznáší ke svobodě par excellence, a jako by se bál, že v životě pro druhé ztratí sebe.**

Člověk byl prostě příliš malý na takovýto dar. Malý pochopením, představivostí, důvěrou. Aniž by nahlédl, že dostal všechno, už se začal ohlížet, zda nebyl o něco ošizen. Přehlédl, že byl povolán k účasti na Božím životě, a chtěl být jako Bůh. A v této omezené, pokroucené optice se rady přítele staly nařízeními despoty a sebeobětující láska chomoutem. Uši máme, a neslyšíme, oči máme, a šálí nás zrak.

Je s podivem, kolik pestrých, roztodivných představ o Bohu stvořila lidská omezenost. Na tomto poli jako by lidská fantazie neznala mezí. Kolik nápaditosti a tvořivosti dokáže člověk uplatnit, aby nemusel pohlédnout pravdě do očí. Aby si z hlíny přízemních představ a zjednodušujících pouček uplácal boha ke svému obrazu. Ale Bůh je vždy jiný. Nedá se vměstnat do ulity lidských představ a přání. Byť se nám přiblížil, nakolik jen je to možné stal se jedním z nás , zůstává neuchopitelný. Ano, Bůh se stal člověkem. To ale neznamená, že by pro něj začala platit lidská měřítka. My se totiž musíme stát Bohem, jak říkávali Otcové, a začít Boha, a také sebe a celé stvoření, poměřovat jeho měřítky.

Maria to pochopila: nalézt sebe sama znamená ztratit se v Bohu. Nechat Boha vstoupit do svého života, do sebe sama. Tak budeme jako Bůh, zcela svobodní v pravdě a lásce, v nejvznešenější službě životu. Pane, ať se mi stane podle tvého slova.

Dagmar Kopecká