Odstranit náboženské symboly znamená ignorovat historii a kulturu

Biskup z Mar del Plata v Argentině, Antonio Marino, kritizoval návrh zákona, který usiluje o odstranění náboženských symbolů v Buenos Aires, a vysvětlil, že by to znamenalo ignorovat historickou a kulturní identitu země a pokusit se postavit národ na základy „odlišné od těch dosavadních“.

Ve sloupku otištěném v deníku La Capital a převzatým argentinskou agenturou AICA biskup kritizoval autorku návrhu dr. Mariu José Lubertino, dovolávající se domnělého „práva nevěřit“.

Připomněl rovněž, že „existují i ​​jiné případy, kdy je postupováno obdobně. Například je zpochybňováno zobrazení kříže na znaku hlavního města Buenos Aires nebo byl podán návrh na odstranění ostatků generála San Martin z prostor katedrály“.

**„Vezmeme-li vážně návrh na odstranění náboženských symbolů z civilních institucí a veřejných prostranství, přivede nás to velmi daleko. Zdá se, že jednotné a systematické uplatňování tohoto principu podněcované menšinou, předpokládá, že uspořádání společnosti může ignorovat její minulost i historickou a kulturní identitu. Tím bychom předstírali, že stavíme národ na nové základy odlišné od těch stávajících,“** upozornil.

Řekl také, že „by bylo nutné změnit preambuli ústavy, kde se dovoláváme Boha jako ,zdroje veškeré pravdy a spravedlnosti´. Bylo by také nutno vypustit článek 2 naší ústavy, podle něhož je katolická církev považována za instituci veřejného práva“.

Arcibiskup dále uvedl, že „podle stejné argumentace, která vidí náboženské symboly jako hrozbu pro demokracii a svobodu, bychom měli změnit názvy mnoha měst, krajů a ulic, které připomínají křesťanskou a katolickou víru“.

„Měli bychom přejmenovat provincie Santa Fe, San Juan, San Luis, Santa Cruz, Misiones, Santiago del Estero? Změníme názvy měst Jesús Maria, Exaltación de la Cruz, Concepción (Tucumán), Concepción del Uruguay (ER), Pilar, San Miguel de Tucumán, Santa Rosa (LP), San Salvador de Jujuy? Seznam by byl tak dlouhý!“ uvedl.

Zmínil se také o „pozůstatcích biblického jazyka, které byly vtištěny do románských jazyků a do španělštiny, kterou mluvíme. Trvalo by příliš dlouho vyjmenovávat jednotlivé příklady, proto alespoň jeden: Odkud se vzalo to, že mluvíme o ,talentu´ určité osoby? Takový zákon, pokud by se prosazoval a prováděl systematicky a důsledně, by vedl k popření historie a kultury Západu.“

Poté, co biskup zdůraznil, že „křesťanství je duchovní silou, která vedla k rozlišení oblastí moci duchovní a moci politické - ,Dávejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží´-,“ vysvětlil, že „správně pochopený státní sekularismus vychází z křesťanské víry. Odlišnou věcí však je sekularismus, který se snaží odstranit Boha z veřejného života a odsunout ho pouze do svědomí lidí a do kostelů“.

Na závěr arcibiskup Marino zpochybnil, že lze mluvit o „právu nevěřit“ a zeptal se: „Je někdo pronásledován za to, že nevěří? Neměli bychom mluvit o právu věřit? Nebo snad kvůli obraně práv menšin musíme útočit na přesvědčení většiny? A dále, musí se naše vlast zříci své minulosti a své historické a kulturní identity?“