Důvodem celibátu je jeho bezdůvodnost

Konference „Celibát a vztah“ přilákala do dolnorakouského cisterciáckého kláštera na 250 odborníků z různých oborů. Setkání organizoval institut Religiozita v psychiatrii a psychoterapii (Institut RPP - Religiosität in Psychiatrie und Psychotherapie), založený Raphaelem Bonellim, neurologem a psychiatrem a profesorem vídeňské Univerzity Sigmunda Freuda. „Celibát v dnešní době pohoršuje, ale je nutné tělem i duší upozorňovat na skutečnost, že** existuje nebe,“ zdůraznil ve svém přivítání opat Maximilian Heim.

Jeho spolubratr a teolog Karl J. Wallner upozornil, že právě pořádající klášter má možnost se k tématu vyjádřit – dvě stě z jeho osmi set obyvatel žije v celibátu. Známý dogmatik Otec Wallner ve svém příspěvku „Celibát a normalita“ uvedl, že diskuse o celibátu nemá rád a kromě Zanderovy satiry „Deset důvodů pro celibát“ o něm nepřečetl žádnou literaturu. Katolickou církev si bez tohoto programového rozhodnoutí nedovede představit, řekl cisterciácký mnich a dodal: Důvod celibátu spočívá pouze v jeho bezdůvodnosti. Přirozeným lidským povoláním je manželství. Od něj je však třeba odlišovat povolání ke Kristově životní formě, která se stává „nadpřirozeným“ povoláním.

Psychiatr Raphael Bonelli ve svém referátu rozlišil tři skupiny lidí. Vedle nevázaných (lidí, kteří žijí podle ducha doby) existují vázaní a lidé, žijící v celibátu. Také ti se zavázali, avšak na druhé straně jsou stejně svobodní jako nevázaní, což je určitý paradox. „Rozhodnutí k celibátu začíná v hlavě a odtud přechází do srdce,“ zdůraznil vídeňský profesor. „Pokud tomu tak není, nastává problém, protože dimenze zřeknutí je důležitá.“ Psychiatr také připomněl, že počet sebevražd ve skupině nevázaných je především ve stáří mnohem vyšší než v ostatních dvou kategoriích. Krátkodobě jsou nevázané životní modely veselejší, ale dlouhodobě se lépe vede vázaným formám. Lidé, kteří se rozhodli pro celibát, musí svůj vztah pěstovat v modlitbě. Zatímco manželé investují svůj cit do stavby rodinného hnízda, celibátník pečuje o duši – svou vlastní a mnohých svěřenců, čímž se může dostávat do značné intimity.

Bonelli ze své vlastní psychoterapeutické praxe potvrdil, že nejvíce sexuálními problémy trpí nevázaní. Lidé žijící v celibátu naproti tomu vykazují nejnižší procento problémů s vlastní sexualitou. Profesor psychiatrie vyzdvihl, že adepty na celibát by měly být pouze zdravé, nepokřivené osobnosti. Kritériem pro přijetí do semináře by se podle něj měla stát i schopnost k případnému uzavření manželství. Pokud budoucí kněz nikdy neměl zájem o nějakou ženu, neměl by být ke studiu připuštěn.

Teolog otec Johannes Lechner hovořil o spiritualitě celibátu a o čtyřech pilířích duchovního života, jimiž jsou modlitba, hodina pravdy, společenství a poslání. „Pokud jsou tyto pilíře v rovnováze, kněz nebo společenství mohou dobře fungovat. Chybí-li některý z těchto prvků, vychyluje se celek z rovnováhy,“ řekl člen Společenství sv. Jana.

Tiskový mluvčí vídeňského arcibiskupa Michael Prüller v patnácti tezích vyložil společné a rozdílné rysy manželství a celibátu. Pro bývalého zástupce šéfredaktora rakouského deníku Die Presse jsou obě tyto formy projevy zralého zacházení se sexualitou. „Obě vyžadují zařazení sexuality do vyšších souvislostí. V každém dobrém manželství by jeden z partnerů chtěl méně sexu a druhý zase více. Důležité je produktivní nakládání se zdrženlivostí,“ domnívá se otec osmi dětí Prüller.

Celibát i celoživotní křesťanské manželství mohou fungovat pouze tehdy, když se zúčastnění spolehnou na působení Boží milosti. V tomto smyslu mají obě tyto formy velmi mnoho společného – manželství je naplněno, rostou-li oba partneři ve vzájemné lásce; partnerem v celibátním vztahu je Kristus, uvedl Schönbornův mediální expert.