Živá tradice v rukou mladých lidí

Na podzim se v Římě sejdou biskupové na synodě o nové evangelizaci. V říjnu církev zahájí Rok víry.

Ve Žďáru nad Sázavu dnes vyvrcholilo 5. celostátní setkání mládeže. Jedná se o události, které spojuje mimořádně aktuální téma: víra. Otázka víry člověka v lásku Ježíše Krista se totiž z mnoha důvodů stává jednou z nejpalčivějších.**

Žijeme ve světě, ve kterém mnozí lidé nechápou, proč věřit, a proto žijí takovým způsobem, jako by víru v Boha ke svému štěstí nepotřebovali.

Mnozí by se rádi k víře dopracovali, ale tvrdí, že nám, věřícím lidem, nerozumí. Říkají, že často hovoříme nesrozumitelným církevnickým jazykem.

Pochopitelně existují i tací, kteří investují veškeré své síly do různých způsobů šíření antikultury a netolerance vůči křesťanům.

Ať se u konkrétního člověka jedná o ten či onen postoj k víře, odpovědí nemůže být nic jiného, než autentický život křesťanů a schopnost tvůrčím způsobem předávat svou víru.

Avšak právě v tomto bodě se dostáváme k nejnáročnější otázce současného křesťanství: jak prožívat víru dnes. Francouzský filosof Jean Guitton o tom napsal: „Dříve dítě odříkávalo odpovědi katechismu; dnes musí porozumět tomu, co říká. Dříve se poslouchala autorita, aniž by se žádalo vysvětlení; dnes je třeba informovat, poučovat lidské svědomí. Dříve bylo náboženství často zvykem; čím dál více se musí stávat světlem.“

Dnes si víra nevystačí se zažitým, tradičním a jistým. Nelze se spoléhat na to, že bude automaticky předávána z generace na generaci.

Papež Benedikt XVI. na toto téma napsal mnoho podnětného a zavazujícího ve své knize Světlo světa. Tvrdí, že Kristus je často představován zastaralými formulemi, které už nepromlouvají do našeho života a leckdy nám nejsou srozumitelné. Konstatuje, že často trpíme schizofrenií: žijeme modernost a vedle ní si podržujeme určitou archaickou vrstvu (Benedikt XVI., Světlo světa, s. 61-68).

Nová evangelizace – jak srozumitelným způsobem předávat evangelium, a otázka inkulturace – jak proměňovat modernitu evangeliem, bude v příštích měsících v církvi z různých stran diskutována. Ve skutečnosti žije křesťanství těmito tématy od svého počátku, ale v posledních desetiletích, která jsou charakterizována rychlými a závratnými změnami, se stávají těmi klíčovými. Již Pavel VI. v roce 1975 v Evangelii nuntiandi hovořil o dramatu, kterým je rozštěpení mezi evangeliem a všeobecně žitou kulturou (čl. 20).

Aby bylo možné hovořit o skutečné inkulturaci, a nikoli o výprodeji či sekularizaci křesťanství (změna obsahu), aby byla překonána neplodná nostalgie po minulém (ulpění na formě), je třeba s velikou pozorností odlišovat skutečný obsah tradice od nánosů minulosti. Tradice je živou pamětí církve, která není uzavřená v ideologii ani statická a neměnná ve svých projevech. Kristovo tajemství se v dějinách neustále vtěluje. Teologická škola kardinála Špidlíka hovoří o tom, že žitá víra je tvořivou silou, která se tříbí uprostřed komunity křesťanů. Křesťan má dar církve, ve které si ověřuje svou osobní zkušenost. Paměť církve mu dává možnost poznat, jestli to, co prožívá, pochází od Krista nebo ne. To je mimo jiné i důvod, proč církev u svatých neuzákoňuje metodu či formu, ale potvrzuje svatý život. Žitá víra je silou, která může v člověku odblokovat tvořivost v mnoha oblastech. Prostorem pro její uplatnění se stává nejprve komunita křesťanů, která je přirozenou příležitostí pro kreativitu, a pochopitelně též dobrá rodina. Přítomnost mezi bratřími a sestrami a sdílení darů zároveň tříbí projevy a objasňuje role každého jednotlivce. Život podle evangelia vede k proměně kultury, ke zhodnocení všeho dobrého a k vytváření kultury nové. Inkulturace je plodnou silou žitého evangelia. Patří k ní odvaha „otevřít se bohatosti soudobé kultury, ale zároveň i nabídnout kritéria rozlišování toho, co je pravá kultura a co antikultura“ (Benedikt XVI., Setkání s faráři a s kleriky římské diecéze dne 26. 2. 2009).

Inkulturace a evangelizace vždy souvisí s mladými lidmi. Církevní společenství potřebuje mladé lidi a jejich tvůrčí schopnosti, jejich nadšení pro víru a pro nové, nevyzkoušené. Jakmile se poselství evangelia setká s intelekty, srdci a charaktery mladých lidí, síla evangelia v nich probudí schopnost vytvářet novou kulturu, proměňovat svět kolem sebe. Proto je třeba, aby se mladým lidem trpělivě naslouchalo, aby byli citlivě doprovázeni a stali se tak protagonisty evangelizace (srov. Jan Pavel II., Ecclesia in Europa, 61-62). Papež nedávno připomněl, že pozornost ke světu mladých je zvláštní odpovědností celé církve (srov. Benedikt XVI., Poselství k oslavě Světového dne míru 1. 1. 2012).

Jan Pavel II. na téma inkulturace a evangelizace napsal a svým životem uskutečnil mnoho inspirativního. Jeho nejzdařilejším programem jsou Světové dny mládeže, o kterých Benedikt XVI. hovoří v superlativech a tvrdí, že jsou „lékem proti únavě víry, prožitkem nové evangelizace a novým, omlazeným způsobem křesťanské existence“ (Promluva k římské kurii, 22. 12. 2011).

Celostátní setkání mládeže, které dnes vyvrcholilo ve Žďáru nad Sázavou, je národní oslavou Světového dne mládeže a jistým způsobem o něm platí výše uvedená slova. Tento typ setkání svou metodologií a vnitřní strukturou umožňuje místní církvi prožít zcela konkrétní zkušenost inkulturace a zakusit specifický rozměr nové evangelizace. K tomuto konstatování vedou přinejmenším tři konkrétní rozměry setkání.

Především se nejedná jen o několikadenní akci, ale o dlouhodobý proces. Setkání připravuje přes 700 mladých lidí – dobrovolníků. Jsou to oni, kdo se za setkání modlí, zdarma se pro jeho konání namáhají. Příprava se tak stává obdobím duchovní, lidské i profesní formace, jehož výsledkem je ve svém důsledku radost z nezištného daru, radost ze služby druhým a často i objevení nejrůznějších schopností a Božích darů.

Druhým rozměrem, který se v různé intenzitě dotýká všech účastníků, je oblast vztahů. Biskup Domenico Sigalini, hlavní duchovní rádce italské Katolické akce a dlouholetý zodpovědný za pastoraci mládeže při Italské biskupské konferenci, tvrdí, že „pastorace mládeže nespočívá v činnosti, ale v živém křesťanském společenství“ (Domenico Sigalini, Giovani di oggi. La Scuola, Brescia 2007, s. 102 ). Současná vyhraněně individualistická doba a intenzivně mobilní styl života studentů na jedné straně a skutečnost, že naše farnosti jsou často malé a neposkytují ani psychologicky nutný základ pro vytvoření skupiny mladých, na straně druhé vznik skutečných společenství jen ztěžují. Vytváření vztahů, budování malých společenství založených na evangeliu, patří mezi základní úkoly každého křesťana a zvláště angažovaných laiků a kněží. Že se ve skutečnosti jedná o velice jemný, dokonce choulostivý úkol, není třeba dokazovat. Celostátní setkání mládeže, o kterém hovoříme, svou strukturou umožňuje navázat nové vztahy, seznámit se s lidmi z nejrůznějších koutů republiky, a vytváří tedy předpoklady pro vznik společenství. Samozřejmě, že někdy v rámci farnosti, ale častěji a pochopitelně na rovině nadfarnostní a mimofarnostní. Mezi plody takovýchto setkání tedy patří podpora vzniku neformálních skupin mladých lidí z nějaké oblasti, z různých částí velkého města, různých fakult apod.

Třetím rozměrem celostátního setkání mládeže je skutečnost, že program vytvářejí sami mladí lidé. Tito dobrovolníci se za citlivé přítomnosti kněží a zkušených laiků snaží během přípravných setkání prožívat svou víru a hledat způsoby, jak ji tlumočit svým vrstevníkům vhodným a srozumitelným způsobem, a to za použití výrazových prostředků, které jsou mládeži vlastní. Ve své podstatě je jim umožněno intenzivním způsobem vložit svou víru do veškerého prostoru svého vyjadřování, od hudby po sport, od studia po práci, od liturgie a modlitby po práci pro média, a prožívají, že víra má prostupovat celou osobou člověka i jeho vnějšími vztahy (Sigalini, tamtéž). Výsledkem tohoto procesu je skutečná inkulturace a praktická evangelizace.

Předávat víru, promýšlet cesty nové evangelizace dnes, hledat vhodné způsoby inkulturace v soudobé konzumní a virtuální mentalitě patří k velikým výzvám pro všechny křesťany. Pochopitelně se nejedná o úkol prostý nejrůznějších úskalí. Avšak bez odvahy ke stále novému vyjadřování obsahu víry by se naše křesťanství stalo pouhým spiritualismem, a proto k ustrnutí odsouzeným rozměrem našeho bytí. Že v tomto dynamickém procesu církev potřebuje přítomnost mladých lidí, je posledními papeži nejen zdůrazňováno, ale i podporováno.

V tomto směru lze vnímat význam právě ukončeného 5. celostátního setkání mládeže.