Chceme hlavu toho mnicha

Minulý týden přišel mladý muž ke dveřím Seventy-Two, útulku pro přistěhovalce v mexickém Tenosique, aby doručil zprávu od místní odnože Zetas, nejkrutější skupiny organizovaného zločinu v Mexiku. „Chceme hlavu toho mnicha, který má tohle všechno na starosti,“ řekl muž. „Dnes si pro ně pro všechny do útulku přijdeme.“**

Muž, kterému zločinci usilují o život, je františkánský mnich jménem Tomás González Castillo. Zetas chtějí mnichovu hlavu především proto, že poblíž guatemalské hranice provozuje útulek pro migranty, poskytuje prosté ubytování, stravu a také po několik dní bezpečné útočiště stovkám mladých Středoameričanů, kteří se snaží dostat do Spojených států. Většinou tito mladí muži a ženy přijíždějí na sever na střechách nákladních vagonů a stávají se oběťmi přepadení, znásilnění a vydírání.

Bratr Tomás začal usilovat o vymýcení těchto zločinů a volal k zodpovědnosti zločinecké gangy a často i mexickou policii, které tyto skutky páchají. Seventy-Two (sedmdesát dva) nese svůj název podle počtu obětí masakru, k němuž došlo před několika lety v blízkosti hranic s USA. Zetas unesly sedmdesát dva migrantů, požadovaly výkupné a nakonec je zavraždily, protože údajně neposlouchali rozkazy.

Začátkem týdne bratr Tomás a další pracovníci z útulku podali žalobu na místní členy gangu, a v důsledku toho je, jak sám řekl, „situace vyhrocená“. Rubén Figueroa, mladý mexický aktivista s velkýma hnědýma očima a hustou hřívou tmavých vlasů také dostal řadu výhružek smrtí. „Máme Rubéna na očích,“ varoval na začátku března člen kartelu pracovníky útulku. „Řekněte svému příteli, že ho zabijeme. Naši lidé ho poznají.“

„Blíže jsem bratra Tomáse a Rubéna Figuerou poznal na podzim loňského roku. Podnikl jsem s nimi tři týdny trvající a dva a půl tisíce kilometrů dlouhou cestu autobusem napříč celým Mexikem. Tato cesta měla jasný cíl: doprovázeli jsme skupinu osmatřiceti středoamerických matek, které hledaly své zmizelé děti a manžely, kteří se ztratili při pokusu o nebezpečný přechod do USA. Mnozí ze zmizelých byli chyceni členy kartelu, který působí na hranici s Texasem a Arizonou. Některé z těchto matek dostaly výzvu k zaplacení výkupného, vybraly své celoživotní úspory, avšak marně čekaly, až se jejich synové a manželé vrátí. Další matky se na cestu vydaly proto, aby hledaly své zmizelé dcery, které byly skupinami organizovaného zločinu pravděpodobně prodány do nevěstinců. Společně jsme projeli jedenadvacet měst ve čtrnácti mexických státech, ocitli jsme se i v oblastech, kde právě zuří válka drogových gangů, a pátrali jsme po známkách naděje.

Když jsme projížděli Mexikem, viděli jsme, že zaměření kartelů na migranty se již stalo naprostou samozřejmostí. Odhaduje se, že je jich každý rok uneseno dvacet tisíc. Většinou jsou jejich příbuzní v USA vyzváni, aby zaplatili výkupné. Jelikož mexická vláda udělala jen velmi málo pro to, aby tuto krizi vyřešila, a imigrační politika USA ji pravděpodobně ještě posiluje, nebojácní členové katolické církve zřídili jakýsi podzemní vlak, který nabízí migrantům na cestě ochranu.

Bratr Tomás je jedním z nejvýznamnějších vůdců tohoto hnutí. Denně vodil matky do márnic, věznic, středisek pro drogově závislé, nemocnic a na hřbitovy. Stál při nich, když si prohlížely fotografie mrtvých migrantů v Saltillu, nebezpečné pevnosti Zetas, a když se vydaly na hlavní náměstí v Mexico City, aby požádaly vládu o pomoc. Po většinu dní nosil tento mnich tenký slamák a dlouhé hnědé roucho. Během spalujících horkých odpolední, když jsem byl zpocený a unavený, sotva jsem držel krok s ostatními a byl jsem zcela šokován rozsahem násilí a smutku, se bratr Tomás jen zřídkakdy zastavil, aby se napil vody, a hned zase klepal na dveře v chudinských čtvrtích, kde žili podezřelí překupníci, ukazoval fotografie kolemjdoucím a ptal se: „Neviděl jste ji? Nepřipadá vám povědomá? Je nezvěstná.“

Mezitím Rubén prošetřoval určitá vodítka, sledoval stopy navzdory ohromnému stresu, kterému byl v průběhu této práce vystaven. Jednou jsme vstoupili do obzvláště nebezpečné oblasti, kde policisté nosí černé kukly (nebylo jasné, zda kvůli vlastní bezpečnosti, nebo aby nebyli potrestáni), bratr Tomás a Rubén se však nenechali zastrašit. Jednoho dne, když jsme seděli před útulkem pro migranty ve středním Mexiku, mi Rubén řekl: „Stále nám hrozí smrtí. Jistě, dostáváme přímé výhružky, ale také nepřímé. Ti z nás, kteří si osvojili tento životní styl, musí být prozíraví a stateční, protože když my nebudeme žít, kdo jiný se zastane těchto migrantů?“ V šestnácti letech se Figueroa odvážil odejít sám do Severní Karolíny, kde několik let pracoval za nízkou mzdu v továrnách. Jeho životní zápas ve stínu americké ekonomiky ho po návratu do Mexika přivedl k aktivismu a teď pracuje na plný úvazek v Hnutí středoamerických migrantů, což je skupina, která zorganizovala onu karavanu matek.

Výhružky Rubénovi a bratru Tomásovi, o nichž jsem se dozvěděl prostřednictvím Facebooku, přišly v době, kdy jsem se začal zajímat o otázky brutality a odvahy v Latinské Americe. Koneckonců, jaro začalo tím, že obláček bílého kouře oznámil volbu prvního argentinského papeže, jež znovu probudila temné otázky ohledně jeho spoluviny na únosech, které v jeho zemi koncem sedmdesátých let prováděla vojenská junta. O týden později byl v Guatemale zahájen ponurý proces s šedovlasým generálem Efraínem Ríosem Monttem, bývalým diktátorem, zodpovědným za genocidu z počátku osmdesátých let i za to, že vojáci ve vesnicích házeli živé děti do studní. A konečně, Bílý dům minulý týden oznámil, že prezident Obama hodlá v květnu cestovat do Mexika. Na pořadu jednání s prezidentem Enriquem Peñou Nietem je také údajně „bezpečnost občanů“. Zůstává nejasné, zda budou diskutovat i o zločinech, které jsou v této zemi páchány na migrantech, i to, zda bratr Tomás González bude v té době ještě naživu.

Toto téma spojuje všechny ty, kdo mají něco společného s morálním vedením nebo se snaží napravit nedostatek morálky tváří v tvář nepředstavitelnému násilí na jih od našich hranic. Co mocní dluží oněm zmizelým nebo těm, kterým takový osud stále hrozí? Jak historie zhodnotí činnost našich představitelů tváří v tvář špinavé válce, která je děsivá, ač nepřitahuje světovou pozornost?

Příběhy bezbranných migrantů, kteří čelí únosům, se kupodivu jen zřídkakdy objeví v našich debatách o reformě imigračního zákona a bezpečnosti hranic. A co víc, zatímco jsou na mnoha místech katolické církvi zasazovány rány – kvůli skandálům ohledně pohlavního zneužívání, genderové politice, úzkoprsé taktice zakrývání některých záležitostí - je třeba připomenout, že existuje i tato jiná tvář církve: církev, jejíž členové riskují život v Mexiku, kde zuří drogové války, čelí zločinným kartelům a zkorumpovaným maskovaným policistům a zastávají se chudých a bezmocných. Nezbývá než si položit otázku, kterou církev se nový papež, jenž přijal jméno František po zakladateli řádu bratra Tomáse, rozhodne vést.

„Nemůžeme si zvyknout na život, kdy neustále dostáváme výhružky od skupin organizovaného zločinu a kdy mnozí státní úředníci tyto zločiny kryjí,“ řekl bratr Tomás, když nedávno dostal další výhružku smrtí. „Vzdát se,“ dodává Rubén, „to není volba pro nás.“ Avšak nám, kdo žijeme na sever od hranic, nepřipadá rozumné, že oba muži ignorují tak nepříjemnou situaci.

Minulý pátek jsem se dozvěděl, že bratr Tomás a Rubén podnikli další akci. Se stovkami obyvatel města připravili divadelní představení ztvárňující jednotlivá zastavení křížové cesty – avšak zasazená do situace migrantů. Do role Ježíše byl obsazen šestnáctiletý guatemalský chlapec Kevin Barrientos, který přišel do útulku s prázdnými kapsami. Cestoval na sever a snažil se bez rodičů, avšak se dvěma kamarády, dostat živý do USA. Oděn do bílého roucha a tyrkysových sandálů chlapec ztvárnil ukřižování na kolejích. Bratr Tomás řekl mexickému tisku: „Pomáhat ilegálním migrantům není zločin, je to milost.“

Mezitím muži, kteří podle všeho byli vyzvědači pracující pro kartely, seděli vpovzdálí na motocyklech, sledovali představení a fotografovali je.