Návštěva ad limina biskupů Lesotha a Namibie

„Renomované jsou také vaše četné školy všech stupňů, vaše kliniky a nemocnice, budované s láskou a věrností z materiálů, které skýtá půda v Namibii a hory v Lesothu. Doporučuji vám, abyste i nadále podporovali a rozvíjeli tato veliká požehnání, a to i v případě, že zdroje jsou omezené, neboť Pán slíbil, že nám nepřestane žehnat.“

„Vím, že vaše komunity čelí denně mnoha problémům a jsem si jistý, že vám to leží silně na srdci. Posilujte svůj lid v lásce, aby překonával sobectví v soukromém i veřejném životě; velkoryse přinášejte Kristovu lásku kamkoli, kde je ohrožen lidský život, od kolébky až po stáří – a myslím především na ty, kdo trpí onemocněním HIV a AIDS,“ dodal. Povzbudil je, aby „nejen získávali lidi pro Krista, ale zároveň z nich činili zastánce obnovené africké společnosti“.

Papež dále zmínil křesťanskou rodinu, která bývá rozdělena kvůli práci daleko od domova nebo z důvodu rozluky či rozvodu, a vyzval biskupy, aby takovým rodinám i nadále nabízeli pomoc a poradenství, připravovali snoubence na křesťanské manželství a neustále podporovali rodiny tím, že jim budou velkoryse nabízet svátosti, zejména svátost smíření. „Děkuji vám za vaše úsilí při prosazování zdravého rodinného života tváří v tvář pokřiveným názorům, které se objevují v současné společnosti.

Rodina je nejlepším prostředím pro osvojování si a aplikování kultury odpuštění, pokoje a smíření. ... Ze zdravých rodin vzejdou četná kněžská povolání, z rodin, kde se lidé naučili milovat, neboť jsou bezpodmínečně milováni... naučili se respektu, spravedlnosti, nést rodičovskou autoritu a prokazovat láskyplnou péči.“

„V době znatelného úpadku povolání ke kněžství a k řeholnímu životu je důležité otevřeně hovořit o naplňující a radostné zkušenosti, kdy člověk nabídne svůj život Kristu,“ pokračoval Svatý otec. „Protože když budou vaše křesťanské komunity budovány podle vašeho vlastního příkladu ,života v pravdě a radosti z vašeho kněžského povolání, celibátu žitého v cudnosti a nelpění na hmotném majetku‘, pak povolání ke kněžství a zasvěcenému životu budou zcela jistě hojná.“ Poděkoval Bohu za „stálé svědectví a službu tolika společenství řeholních bratří a sester, kteří jsou nesmírně významní pro modlitební srdce Církve, společně s mnoha sdruženími zbožných laiků Církve v Lesothu a Namibii“. Poznamenal též, že při vytváření pastoračních plánů je třeba zaměřovat duchovní péči na ty nejchudší ve společnosti. „Žádám vás, abyste dbali zejména na ty nejnuznější ve vašich kostelech a svěřovali veškerou vaši iniciativu do Boží péče.“

Nakonec biskupy povzbudil, aby „zůstávali muži hluboké a neustálé modlitby, po vzoru blahoslaveného Josepha Gerarda, který poslouchal vnuknutí Ducha Svatého ve všech záležitostech. Modlitba předchází autentickou evangelizaci a vede k ní. Z vlastní zkušenosti víte, že když Církev vyzývá všechny křesťany, aby se stále znovu ujímali úkolu evangelizovat svět, „jednoduše ukazuje na zdroj skutečného osobního naplnění“. To znamená, že nám ukazuje cestu k našemu nejhlubšímu štěstí“.