Kardinál Sarah: Kněží nemusí na Zelený čtvrtek mýt nohy ženám

Sarahovo objasnění přišlo v reakci na zjevný rozpor mezi dekretem In Missa in Cena Domini z 6. ledna a doprovodnou vysvětlující poznámkou, jejímž autorem je arcibiskup Arthur Roche, sekretář Kongregace pro bohoslužbu.

Dekret stanoví, že „pastýři mohou (possint) vybrat skupinku věřících, která bude představovat různost a jednotu každé části Božího lidu“ a že „takové skupinky se mohou (potest) skládat z mužů a žen“.

A zdá se, že arcibiskup Roche ve vysvětlující poznámce tvrdí, že je nutno do této skupinky vybrat zástupce z celého Božího lidu, aniž by specifikoval jejich pohlaví. Napsal: „Je na pastýřích, aby vybrali skupinku osob, které reprezentují celý Boží lid – laiky, svěcené duchovní, osoby žijící v manželství, svobodné, řeholníky, zdravé, nemocné, děti, mladé lidi a seniory – a ne pouze jednu kategorii osob.“

Vyjádření kardinála Saraha přichází poté, co biskupové a kněží vyjádřili obavy ohledně této nové rubriky, která umožňuje mýt při mši nohy ženám. Předtím změnil zvyklosti při obřadu mytí nohou Pius XII., který jej zařadil do liturgie na Zelený čtvrtek. Ženám bylo možno mýt nohy, ale činit tak mohly jen druhé ženy a takový obřad se konal mimo mši.

2. února 2016 biskup Athanasius Schneider, pomocný biskup z Astany v Kazachstánu, v jednom rozhovoru řekl, že podle svého svědomí nemůže zařadit ženy do obřadu mytí nohou na Zelený čtvrtek. Biskup Schneider uznal, že revidovaná pravidla nejsou závazná, když řekl: „Díky Bohu žádný kněz nebo biskup není povinen mýt veřejně nohy ženám na Zelený čtvrtek, neexistuje pro to žádná norma a samotné mytí nohou je pouze volitelné.“

Jezuitský kněz a zakladatel nakladatelství Ignatius Press, P. Joseph Fessio SJ, se k problému též vyjádřil a s určitou skepsí podotkl, že tato povolení jsou často chybně chápána jako požadavky: „Samozřejmě mělo být jasně řečeno, že se jedná o povolení, a nikoli o požadavek,“ řekl. „Ale ani toto objasnění neovlivní to, co se nyní děje.

„Uvedu obdobnou situaci, jejíž důsledky už vidíme: Když byly povoleny ministrantky, jednalo se o povolení dané biskupům, nikoli přímo kněžím (to znamená – pokud se tak biskup rozhodl, mohl tuto praxi ve své diecézi povolit). V dekretu bylo jasně uvedeno, že žádný kněz není povinen mít ministrantky, a to i v případě, že biskup tuto praxi povolí. A jak to dopadlo? Mnozí biskupové trvali na tom, že ministrantky mají být při každé mši.

Takže toto nové povolení bude (a již je) považováno za požadavek.“

A k věci samé Fessio dodal: „Obřad mytí nohou není vůbec vyžadován. V současném znění kanonického práva konkrétně stojí duodecim viri (nikoli duodecim homines).

„Samozřejmě jako nejvyšší zákonodárce může papež (teoreticky) změnit zákon tak, jak si přeje,“ uznal P. Fessio. „Ale vzorem je pochopitelně Poslední večeře, při které Ježíš neumýval nohy svým učedníkům, lidem náhodně vybraným z davu, nýbrž apoštolům, a řekl jim, že mají „jeden druhému nohy umývat“. To znamená, že by služebníci měli tento příklad následovat mezi sebou. Což je pravděpodobně důvod, proč – ačkoli důkazy pro tento obřad v rané církvi jsou velmi skromné –, v jedenáctém století papež umýval nohy podjáhnům. Určitě od Tridentského koncilu (16. století) až do roku 1955 tento obřad nebyl součástí mše.

„Jedna věc je jistá,“ řekl P. Fessio. „Jedná se o ,nesoulad v symbolice‘ nebo o její přerušení. Pokora a služba, jichž nám je Ježíš příkladem, je něco, co by každý křesťan měl prokazovat všem lidem. Nicméně tento příklad se historicky odvíjí od Ježíšova mytí nohou 12 apoštolům. Pokus učinit toto gesto více „inkluzivním“, než jak to udělal sám Ježíš, jednoduše pokřiví jeho historický obraz.“