Kardinálové, kteří sepsali dubia, žádají audienci u papeže

V dopise z 25. dubna, jenž byl 6. května osobně předán Svatému otci, kardinálové Carlo Caffarra, Walter Brandmüller, Raymond Burke a (+) Joachim Meisner požádali Františka o audienci, protože nedostali odpověď na dubia, která mu zaslali 19. září loňského roku.

Kardinálská dubia zveřejněná 14. listopadu jsou čtyři otázky či „pochybnosti“, požadující prostou odpověď „ano“ nebo „ne“ ohledně Amoris Laetitia, papežova souhrnného dokumentu o synodách o rodině konaných v letech 2014 a 2015.

Kardinálové využili tento prastarý postup, jenž má za cíl vyjasnit nauku, aby se zjistilo, zda jsou kontroverzní pasáže z papežského dokumentu v souladu s učením předchozích papežů.

Nejkontroverznějším dubiem je otázka, zda některým rozvedeným, kteří uzavřeli nový sňatek bez zneplatnění předchozího manželství a žijí tak v objektivním stavu cizoložství, může být podáváno svaté přijímání.

Některé biskupské konference, například belgická, maltská a německá, vykládají exhortaci tak, že přístup ke svátosti v těchto případech lze umožnit – za určitých podmínek, ale s důrazem na přednost svědomí.

Jiné biskupské konference, například polská, a různí jednotliví biskupové a kardinál Müller, prefekt kongregace pro nauku víry, trvají na tom, že exhortaci je nutno číst v souladu s církevním učením a tradicí, jež zakazuje takovouto praxi, pokud pár spolu nežije jako „bratr a sestra“.

Nesourodé výklady vedly k varování před „věroučnou anarchií“ ohledně této významné části církevního učení. Mnozí během synod předvídali, že k něčemu takovému dojde, když začalo být zřejmé, že vedoucí osobnosti naléhají na změnu v pastorační praxi v této oblasti.

Papež se o dubiích zmínil jen nepřímo, když loni v jednom rozhovoru řekl, že „někteří si i v reakci na Amoris Laetitia stále uchovávají pouze černobílé vidění, ačkoli je spíše třeba rozlišovat v běhu života“. Dodal, že tato „kritika – pokud nepochází od zlého ducha – přesto pomáhá. Některé druhy rigorismu pramení z touhy zakrýt vlastní nespokojenost brněním.“

Ale od té doby je ignoruje a doposud nepřijal žádost kardinálů o audienci, navzdory tomu, že v dopise z 25. dubna uvedli, že je svědomí nutí k tomu, aby „pokorně a uctivě požádali“ o setkání kvůli „vážné situaci“, v níž se církev ocitla.

V loňském roce si kardinál Burke postěžoval na „obrovské rozdělení“ způsobené nejasnostmi a řekl, že kardinálové vydají formální opravu, pokud papež nadále nebude reagovat.

Kardinál Caffarra, který jménem všech čtyř dopis podepsal, jej uvedl ujištěním o jejich „naprosté oddanosti a bezpodmínečné lásce k Petrovu stolci a k Vaší důstojné osobě, v níž uznáváme Petrova nástupce a námestka Ježíše, ,milého Krista na zemi‘, jak říkala sv. Kateřina Sienská.“

Dále zdůraznil, že „ani v nejmenším nesdílejí“ pozici některých kritiků, že by Svatý stolec mohl být uprázdněný ani že papžem by mohl být někdo jiný“. Naopak, uvedl, jako kardinálové jsou vedeni svou „hlubokou odpovědností“ být „poradci Petrova nástupce“ a svou úlohou biskupů být „pastýři církve, kterou si Pán získal svou krví“.

Poté, co vysvětlil důvody, proč mají takový zájem o schůzku, kardinál Caffarra poznamenal, že více než rok po zveřejnění Amoris Laetitia jsou poskytovány „interpretace některých objektivně nejednoznačných pasáží“, které „nejsou odlišné od stálého učení církve, ale právě naopak“.

Podotkl, že kardinál Müller opakovaně tvrdí, že církevní učení se nezměnilo. Kardinál Caffara však také napsal, že „se nicméně objevují prohlášení jednotlivých biskupů, kardinálů a dokonce i biskupských konferencí, jež schvalují to, co církevní magisterium nikdy neschvalovalo“.

Dodal, že toto se týká nejen podávání eucharistie „těm, kdo objektivně a veřejně žijí ve stavu těžkého hříchu a hodlají v něm setrvávat, ale také představy mravního svědomí, která je v rozporu s církevní tradicí“.

„A tak dochází k tomu – jak bolestné je to vidět! –, že to, co je v Polsku hříchem, je v Německu správné, to, co je zakázáno ve filadelfské arcidiecézi, je na Maltě povoleno, a tak dále,“ napsal kardinál Caffarra. Dodal citaci francouzského teologa 17. století Blaise Pascala: „Spravedlnost na této straně Pyrenejí, nespravedlnost na straně druhé; spravedlnost na levém břehu řeky, nespravedlnost na pravém břehu.“

Upozornil také na laiky, kteří „hluboce milují církev a jsou pevně oddáni Svatému stolci“ a obracejí se k papeži, aby potvrdil učení týkající se svátosti manželství, smíření a eucharistie. Připomněl vatikánský seminář, na němž byla „velmi silná účast“ zainteresovaných laických expertů, kteří 22. dubna diskutovali na téma „objasnění“ tohoto dokumentu.

„Tváří v tvář této vážné situaci, v níž je mnoho křesťanských komunit rozděleno, cítíme váhu naší zodpovědnosti a naše svědomí nás nabádá k tomu, abychom vás pokorně a uctivě požádali o audienci,“ napsal kardinál Caffarra v závěru.

„Nechť na nás Vaše Svatost pamatuje ve svých modlitbách, stejně jako my se zavazujeme, že budeme v našich modlitbách pamatovat na Vás. Zároveň prosíme o dar apoštolského požehnání.“

Rozhodnutí kardinálů zveřejnit dopis svědčí o narůstající frustraci na jejich straně, neboť na svou žádost nedostávají odpověď, ale v prvé řadě o jejich obavách o duše, které jsou v sázce, když je církev hluboce rozdělena a mnozí církevní představitelé a jejich stádce jsou velice zmateni, znepokojeni a přejí si objasnění celé záležitosti.

V jejich žádosti je zřejmý důraz na dialog, snaha o nalezení cesty k dialogu s Františkem, ochota poskytnout mu příležitost odpovědět a jejich nesporná úcta k Petrovu úřadu, jehož autoritu touží zachovat.