Latinská mše v jihovýchodní Nigérii

Katolíci, kteří milují latinskou mši, se před deseti lety dočkali určitého zadostiučinění. Papež Benedikt XVI. ve svém dokumentu „Summorum Pontificum“ uvedl, že všichni katolíci mají právo na tradiční liturgii. „Co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás,“ napsal Benedikt. Biskup Ochiagha velkoryse rozdával výtisky „Summorum“ svým kolegům biskupům v Nigérii, z nichž množí kritizovali jeho podporu latinské mši.

Počet tradicionalistů v nigerijské církvi roste. Katoličtí tradicionalisté považují starobylý jazyk latinské mše za symbol neměnnosti a jednoty své víry, za známku toho, že Kristus je stejný včera, dnes i zítra. Byli by rádi, kdyby se vrátila do kostelů na celém světě, někteří z jejích nejhorlivějších přívrženců žijí v místech, jako je Nigérie, kde historické zmatky a etnické spory jsou pro tradicionalisty obzvláštním důvodem vážit si své víry. Před šesti lety biskup Ochiagha pohřbil svého přítele Emeku Ojukwu, který vedl povstání republiky Biafra proti nigerijskému státu. Biskup Ochiagha působil v Biafře jako diplomat a byl svědkem zneuctění a drancování, které probíhalo po její porážce v roce 1970.

V onom vypjatém okamžiku vláda vypověděla z Nigérie cizí kněze a Vatikán zavedl liturgii v národním jazyce. „Doba, kdy došlo k liturgickým změnám, nebyla jednoduchá,“ řekl mi biskup Ochiagha. „Lidé si mysleli, že se Církev hroutí.“ Krátce řečeno, katolíci byli odříznuti od své minulosti. Připadalo jim těžší se i modlit. „Tradiční mše vede k sebezpytování a modlitbě,“ řekl. „Nová mše připomíná spíše jamboree.“

Když tedy v 90. letech jeden z kněží požádal biskupa Ochiaghu o povolení slavit v Nigérii opět latinskou mši, biskup souhlasil. Kněz, Rev. Evaristus Eshiowu, studoval v Los Angeles, kde ho šokolala neupřímnost amerických bohoslužeb. Cítil, že ho Panna Maria povolala k tomu, aby oživil liturgii, při níž bude její Syn správně uctíván. Po návratu do Nigérie se začal každý měsíc modlit 2000 růženců. Tento modlitební maraton trval od 8 hodin ráno do 3 odpoledne a končil latinskou mší.

Tradiční katolicismus je někdy považován za pověrčivý pro důraz, který klade na formální projevy zbožnosti, jako je růženec a páteční půst, ale tato praxe je právě tím, co činilo víru přitažlivou pro všechny národy a vrstvy společnosti. Když se biskupové v době Druhého vatikánského koncilu začali zbavovat tradičních projevů zbožnosti, britská antropoložka Mary Douglasová je obvinila, že víru změnili v jednoduchý soubor buržoazních etických závazků. Změna liturgie byla cosi jako třídní boj. Dostupné statistické údaje její tvrzení podporují: Ve Spojených státech se účast bohatých katolíků na bohoslužbách po opuštění latinské mše nezměnila, ale účast chudých poklesla.

Je ohromující, že se církevní představitelé domnívali, že mohou víru tak silně spojenou s obřady zbavit vnějších forem modlitby. Mezi hrstkou osobností, které viděly pošetilost tohoto projektu, byli převážně umělci uvědomující si, že zdánlivě povrchní věci mohou být ve skutečnosti podstatné. V dopise, který papeži Pavlu VI. adresovali umělci všech vyznání i nevěřící – osobnosti jako Vladimir Ashkenazy, Graham Greene a Agatha Christie –, prohlásili, že latinská mše je živým uměleckým dílem náležícím „univerzální kultuře stejně jako věřícím členům Církve“.

Evelyn Waugh, katolický věřící, si uvědomoval, že vnější změny ovlivňují zásadní záležitosti. „Spíše než estetické změny, které okrádají Církev o poezii, tajemno a důstojnost,“ napsal, „jsou zde navrhovány změny ve víře a morálce, jež mě znepokojují.“

V „Summorum Pontificum“ Benedikt poznamenal, že tradiční liturgie Církve přinesla evropským národům nejen katolickou víru, ale také „poklady kultu i kultury, které nashromáždili Římané“. Má v sobě určitou „romanitas“, jež doplňuje tradiční kultury všeho druhu.

Tato myšlenka se líbí Edwinu Mary Akaedu, farníkovi z města v jihovýchodní Nigérii. Zmínil paralelu mezi latinskou mší a tradicemi jeho kmene Igbo a považuje tvrzení, že mši v národním jazyce lze snáze zapojit do místní kultury, za zavádějící. „Myšlenka inkulturace nepocházela od nás,“ řekl mi. „Byla k nám přinesena. Stejně jako všechny ostatní západní způsoby ji pak všichni rychle přijímali.“

Pan Akaedu řekl, že v méně tradičních farnostech nedostává jasné morální vedení. „Ale tady mi říkají: Takto je správné žít, to si Bůh přeje.“

Šestnáctiletá Perpetua Iwuala mi řekla totéž. „Zdejší kněží vám povědí vše, co potřebujete vědět. Naučí vás přikázání. V jiných farnostech nikoli.“

Mezi věřícími čekajícími na svaté přijímání, oděnými v ručně ušitých šatech s obrazy Panny Marie a svatých, vyniká jeden chlapec. Má na sobě šedé tričko s nápisem „Clan McLean Reunion, Fredericksburg, Va., 1997“. Vypadá to, jako by šlo o obnošenou část oděvu, kterou někdo odhodil a jiný si ji vzal – stejně jako latinskou mši. Když liturgie skončila, děti běhaly kolem kostela a volaly na sebe: „Sixte! Perpetuo! Felicito!“ Tak možná znělo zjišťování prezence dávných římských osobností. Když kněz ze sousední farnosti kritizoval tradiční liturgii, jedno děvče zvolalo: „Pater je modernista!“

Katolíci na jiných místech se spolu s latinskou mší povětšinou vzdali i kritiky modernismu. V tom, jak tyto záležitosti v Nigérii znovu ožily, je cosi biblického. Stejně jako Jákob zaujal místo Ezaua, tak jeden národ předstihne jiné ve zbožnosti. Aby to fungovalo, musíme mít pokoru přijmout dědictví. Křesťanství je na takovém předávání dědictví založeno. Nese známky toho, kdo přišel před námi.

Krátce po své konverzi ke katolicismu Evelyn Waugh napsal příběh o návštěvníkovi Londýna, vrženém 500 let do budoucnosti, kdy z města zbyl jen shluk chatrčí. Angličané jsou negramotní divoši, kteří se krčí strachy, když afričtí kolonizátoři jezdí v motorových člunech po Temži. Návštěvník je dezorientovaný, dokud jeho zrak nepadne na cosi povědomého. „V cizím prostředí se objevilo něco známého; tvar uprostřed chaosu.“ Africký kněz celebroval latinskou mši.

Navzdory staletím zvratů a zmatku zůstalo něco „nového a přesto nadčasového“. Když byla za Waughova života latinská mše potlačena, jeho mladická vize, že se tato mše bude sloužit věčně, vypadala pošetile. Dnes se zdá pravděpodobnější, a zčásti také díky lidem, jako je biskup Ochiagha a jeho věřící, kteří zachovali dědictví, jež přijali od druhých. Navzdory všem protivenstvím tělo Kristovo zůstává „tvarem uprostřed chaosu“, poznamenané, ale nezlomené plynutím času.