Triptych na oltáři lásky

25.03.2026, RC Monitor 5/2026

Aristoteles označil člověka za tvora společenského – zoon politikon. A je to pravda, bez vztahů nelze žít ani růst. Přesto se zdá, že ještě hlubší vrstvou lidské existence je touha. Dříve než člověk vstoupí do polis, už po něčem sahá. Dříve než si věci vyloží rozumem, už je miluje – nebo odmítá. Člověk je bytost, která je neustále nasměrovaná k nějakému dobru, skutečnému, či domnělému. Chtě nechtě je člověk také živočich touhy – zoon epithymetikon. Postní doba tuto skutečnost nemilosrdně odhaluje. Když si člověk něco odřekne, neodhalí se jen síla či slabost vůle. Odkryje se struktura srdce. Jak rychle hledáme útěchu, jak těžko snášíme prázdnotu, jak instinktivně zaplňujeme každé ticho hlukem, obrazem, činností. Náhle se ukáže, že půst není především o odříkání si masa nebo dezertu ani o disciplíně. Je o touze.

18.11.2025, First Things

Papež Lev XIV. nedávno pronesl osobní poselství určené vedoucím pracovníkům Silicon Valley, akademikům a vatikánským úředníkům, kteří se sešli v Římě na konferenci o umělé inteligenci. Vyzval je, aby při vývoji umělé inteligence dodržovali „etická kritéria“, která jsou zaměřená na člověka a berou v úvahu „blaho člověka nejen po materiální, ale i po intelektuální a duchovní stránce“.

12.03.2026, RC 4/2026

Když v roce 2006 vyšla Benatarova kniha Nebýt či být. O utrpení, které přináší příchod na tento svět, vyvolala v akademických kruzích i mimo ně nebývalý ohlas. Do té doby snad žádný myslitel nevěnoval tak velké systematické úsilí tomu, aby prokázal nesmyslnost lidské existence. David Benatar vychází ze základního faktu nahodilosti lidského života, tedy z vědomí, že sice existujeme, ale nikoliv nutně. Mohli jsme totiž také nebýt a z této neexistence, která byla ostatně mnohonásobně pravděpodobnější než naše existence, jsme byli vrženi do nehostinného světa, v němž jdeme vstříc nepředvídatelnému a mnohdy naprosto brutálnímu osudu.

18.03.2026, RC Monitor 5/2026

Minule jsem se v Monitoru zamýšlel nad tím, proč a čím některé z nás, římských katolíků, láká křesťanská tradice Východu. Uvědomil jsem si přitom, že problém je možná složitější. Že ta skutečná otázka nejspíš zní: Proč mnozí katolíci nezakoušejí hloubku vlastní tradice? Proč nám katolictví připadá nudné a zaprášené?

24.04.2026, The Catholic Thing

Jak to ti lidé zvládají?“ ptala se. Jak si poradí lidé, kteří nevěří v Boha?“ Moje známá podávala na různé školy přihlášky na postgraduální studium. „Tahle rozhodnutí jsou v rukou lidí, které neznám a kteří neznají mě. A přitom ovlivní zbytek mého života – koho potkám, koho si vezmu, moje děti, moji kariéru. Kdyby člověk nevěřil, že na to všechno dohlíží prozřetelný Bůh,“ zvolala, „bylo by to prostě depresivní.“

20.02.2026, Catholic Culture

Prohlášení Eriky Kirkové o tom, že vrahovi svého manžela odpustila, bylo za dlouhou dobu největším projevem oslavy Boha ze strany veřejně známé osobnosti. Kromě jejího hrdinského příkladu odpuštění, který mluví sám za sebe, se od ní, myslím, můžeme naučit ještě dvě další věci. V jednom rozhovoru řekla, že nechce být vtažena do snah o to, aby vrah jejího manžela dostal trest smrti.