Cokoliv jste učinili jednomu z mých bratří, mně jste učinili

Sem tam se ještě někde dočteme o nějakém diplomatickém jednání, občas nám sdělí média nějakou zprávičku o občasném vojenském úspěchu či neúspěchu Kurdů. Křesťanská média občas zmíní trápení křesťanů na Blízkém Východě. Ale rozhodně je jasné, že Sýrie již mediálně nefrčí. To ovšem neznamená, že ona těžká zkouška, která dolehla na Syřany v podobě války občanské (takto ji nazývala média našeho civilizačního okruhu), přesnější by však bylo označení „syrská válka proti terorismu“, byla u konce.

Když dnes řekneme terorista, většina lidí si představí bradatého, do oděvu orientálního střihu oděného hrdého majitele vynálezu pana Kalašnikova, který obut v sandálech pobíhá pouštní oblastí a trénuje si mušku střílením do živých terčů... Představit si však teroristu jako člověka oblečeného ve společenském, obutého v naleštěných botách s perem v ruce a s hesly o demokracii na rtech se nám, příslušníkům euroatlantské civilizace jaksi příčí.

Nebylo první, nebude poslední
V lednu roku 2016 P. Ibrahim Alsabagh, františkán z Aleppa, sděloval redaktorovi Avvenire: „Včera v našem sousedství zemřelo dítě zimou. V jejich domě nebylo nic, co by jim mohlo pomoci, aby se několik dní udržovali v teple, a ono to nezvládlo. A nebylo první. A nebude ani poslední v tomto chladném zimním období v Aleppu. Tady se umírá na válku a její jedovaté ovoce, které válka s sebou přináší. Je tu však i jiný zákeřný nepřítel, o kterém se velmi málo mluví, a za který nese Evropa velkou odpovědnost: je to embargo Evropské unie, které bylo proti Sýrii vyhlášeno před čtyřmi lety a od té doby je opakovaně potvrzováno, což naši zemi dusí.“ Tento hlas z úst katolického duchovního není nikterak ojedinělý. Zaznívá z mnoha nejen křesťanských úst již celých osm let. A jak to tak vypadá, tak ještě nějaký ten pátek zaznívat budou. A to i ty pátky, které přijdou po 1. 6. 2019. Sankce vyhlášené v Evropské unii loni v květnu mají roční platnost, ale nepochybuji o tom, že budou elegantně nastoleny i na rok následující. Ó, jak rád bych se mýlil.

Jistě, často je slyšet, nebo alespoň bývalo, že tyto sankce jsou nutné, aby se tento konflikt vyřešil bez krve a co nejrychleji. Jak vidno, zase až tak rychle a bezbolestně se to nedaří. Jenže dnes se žel Bohu točí svět tak, že když se něco neosvědčí, tak se to nezruší. Naopak, přidá se na síle a intenzitě. Je to jako pokusit se opravit nefunkční kotel tím, že budeme více a častěji přikládat až dojdeme k okamžiku, kdy se ozve příšerná rána a spolu s kotlem nám zmizí i půlka domu. Což nakonec zhodnotíme prohlášením: „Mysleli jsme to dobře, jak je možné, že to nefungovalo?“

Všechno je na příděl
Ale vraťme se zpět do Aleppa. Jak asi vypadá ono, již osvobozené, město po třech letech od nářku otce Ibrahima? Obrázek si můžeme udělat díky slovům Mons. Georgese Abu Khazena, od roku 2014 římskokatolického biskupa v Aleppu: „Válka možná skončila, nebo se blíží ke konci, ale tady v Aleppu a ve zbytku Sýrie se tíha sankcí stává nesnesitelnou. Chybí všechno. My křesťané, stejně jako všichni Syřané, žijeme v nemožných podmínkách. Všechno, i to nejzákladnější, je na příděl. Láhev plynu vám naplní pouze jednou za dvacet dní. Soukromá auta mají nárok na dvacet litrů benzínu každých pět dní, taxikáři si mohou každý druhý den koupit dvacet litrů. Důsledky, věřte mi, jsou velmi těžké. Mnoho vozidel veřejné dopravy již nejezdí a školní autobusy stojí téměř všechny. Mnoho dětí, zejména těch z nejvzdálenějších a znevýhodněných čtvrtí, se tak nemohou dostat do škol. Pokud k tomu všemu přidáte stále se zvyšující náklady na život, pochopíte, jak je situace složitá. Poprvé cítíme téměř nesnesitelnou tíhu“. A Mons. Khazen pokračuje: „Situace je nyní skoro horší, než když se bojovalo, protože tehdy byla naděje a snaha reagovat. Dnes však vládne zmatek. Když lidé bojovali v Aleppu, měli motivaci, měli vnitřní impuls, který je nutil snášet protivenství. Dnes jsou však lidé unavení a zklamaní ... ztrácí naději ... už nevědí, jak to skončí.“

Když pak byl pan biskup Khazen dotazován, zda si myslí, že evropské země na křesťany v Sýrii zapomněly, odpovídá: „Možná na nás zapomněly ... bohužel si nás pamatují jen proto, aby nás zasáhli a ublížili nám uvalením sankcí. Kromě Maďarska a Polska nám všechny ostatní evropské národy chtějí ublížit.“

Evropa syrské křesťany hodila přes palubu
Kdyby byl tento hlas ze strany syrských křesťanů ojedinělý, možná by nás to příliš trápit nemuselo. Jenže tomu tak není. Již od začátku této prapodivné války za demokratizaci Sýrie takovéto hlasy zaznívají a i když je v Sýrii křesťanských církví různých ritů tolik, že by se nám Evropanům mohla jevit křesťanská scéna v této zemi velice rozdrobená až přímo zmatečná, v jednom jsou vzácně jednotní, v názoru, že až na výjimky Evropa syrské křesťany hodila přes palubu.

Jestliže v úvodu píši o zkoušce, tak bych rád parafrázoval starý vtip, ještě z dob socialismu o recepci, který byl vlastně velice výstižnou definicí jevu zvaného recepce: Recepce je, když lid pojídá ústy svých zástupců plody své práce. Nyní tedy ona slíbená parafráze vztažená na sankce proti Sýrii: Sankce jsou, když lid hlasováním svých zástupců užívá daní jím odvedených k trápení národa jiného. Parafráze nebývají vždy dokonalé, ale myslím, že tato parafráze celkem jasně vystihuje, oč zde jde. Jsme vlastně (nyní za demokracie) v mnohém stejně bezmocní jako před třiceti lety. Ona bezmocnost je vlastně naší jedinou omluvou, která eliminuje naši odpovědnost za neúspěch u zkoušky.

U zkoušky, která trápí Sýrii i Evropu a z které zatím Sýrie, ač citelně ztrácí, zatím vychází vítězně, zatímco my, díky našim voleným a jmenovaným zástupcům úspěšně prohráváme.

Využívejme efektivní zbraně
Pokud na tento problém budeme nahlížet optikou 25. kapitoly Matoušova evangelia (Mt 25,31–46), mnohým z nás jistě začne běhat mráz po zádech. Obzvlášť, když si uvědomíme, že s největší pravděpodobností by za současného stavu na našem politickém „nebi“ nehlasoval v Radě EU pro sankce pouze ministr ze strany KSČM či SPD.

Kdybychom se my křesťané však spoléhali pouze na mocné tohoto světa, projevili bychom se jako nevěřící. A to přece nejsme. Sice žijeme ve světě, ale jak víme, z tohoto světa nejsme a tak máme k dispozici i jiné prostředky, než demokratické volby. Volby, které, kdyby mohly něco změnit, by již byly přeci dávno zakázané. Krom bombardování svých volených zástupců na všech úrovních, počínaje komunálem a unií konče, telefonáty, e-maily, i klasickými dopisy konče, využívejme oné zbraně která je mocnější než všechny sofistikované zbraně světa tohoto (ale i toho padlých andělů). (Mt 17, 14–21) A také nezapomínejme na almužnu. I když s tou je to díky sankcím poněkud komplikované, ale jde to přes Libanon, případně přes jiné státy, které nejsou v EU. Situace, kterou popisuje P. Alsabagh v roce 2016 se totiž nikterak nezměnila: „Sankce prakticky znemožňují posílat peníze přímo prostřednictvím bankovních převodů, jsme nuceni zakládat konta v Libanonu nebo řešit těžké bankovní poplatky. Pravidelné kanály se stále více zužují a ve skutečnosti tak brzdí případnou solidaritu, která v posledních letech pochází z mnoha zemí...“

Naději tedy, že v této zkoušce obstojíme, máme. Snažme se, ji neztratit. S pomocí Boží a všech svatých (zvláště těch pocházejících ze Sýrie; a není jich zrovna málo) snad neskončíme v poli poražených. Vždyť konečné vítězství patří Kristu, a pokud mu zachováme věrnost, tak i nám.

P. Evermod Jan Sládek, OPraem.