Týden ve světě katolickýma očima - 27. 2. 2020

Papež ví, že kdyby připustil jakékoliv lokální výjimky z dosavadní praxe, totéž by okamžitě zavedla německá církev: a proto byl nucen „šlápnout na brzdu“, míní Magister.

Dobrovolnická organizace L’Arche oznámila, že podle výsledků nezávislého vyšetřování její zakladatel Jean Vanier, který zemřel minulý rok v květnu, dlouhodobě sexuálně zneužíval nejméně šest žen. Zpráva říká, že Vanier přejal některé ze „zvrhlých teorií a praktik“ dominikánského kněze Thomase Philippa, kterého Vanier pokládal za svého duchovního otce. Philippe byl (s Vanierovým vědomím) stižen přísnými církevními sankcemi již v roce 1956, ty však nebyly plně respektovány a časem byly zapomenuty. Vanier byl pokládán za živoucího světce a získal mnoho mezinárodních ocenění, mimo jiné např Templetonovu cenu.

Právníci George kardinála Pella přednesou 11. – 12. března u Nejyššího soudu Austrálie jeho dovolání proti rozsudku, jímž byl po kontroverzním procesu uznán vinným ze sexuálního zneužívání dvou chlapců. Jednání soudu bude trvat několik měsíců, které musí kardinál strávit ve vězení. Jedná se o poslední přípustný opravný prostředek.

Kardinál Paul Josef Cordes, bývalý předseda papežské rady Cor unum, varuje před romantickým uctíváním „Matky Země“: „Nejen že Matka Země je nazývána ’Pachamama‘, ale je také, pod různými jmény, po celém světě uctívána,“ píše kardinál. „Bylo by však zhoubné, kdybychom pro stvoření zapomněli na Stvořitele, kdybychom se klaněli před výtvorem místo před jeho autorem. Dnes více než kdy jindy platí: my máme svou vlast v nebi,“ uzavírá kardinál svoji biblicky podloženou kritiku těchto praktik.

Po dokončení patnáct let trvající inventarizace budou od 2. března zpřístupněny vatikánské archivy z doby pontifikátu Pia XII; server Vatican News při té příležitosti přináší v češtině rozhovor s prefektem Vatikánského apoštolského archivu, biskupem Sergiem Paganim.

Ke konci se též chýlí dlouholetá práce Papežské rady pro legislativní texty na revizi trestních norem kanonického práva, kterou inicioval Benedikt XVI.

Zatímco podle profesora Hochgeschwendera sice nelze dost dobře posoudit míru osobní zbožnosti Donalda Trumpa, je však jasné, že jeho politika podporuje náboženskou svobodu ve světě, demokratický prezidentský kandidát Pete Buttigieg prohlásil, že volit Trumpa je neslučitelné s křesťanstvím. Buttigiegovo „manželství“ s mužem se stalo důvodem, proč mu mnozí křesťané odepřeli podporu; Matthew Schmitz však v magazínu First Things kritizuje „konsensus vzdělaných“, podle kterého je takový důvod politických preferencí nelegitimní. A v magazínu Crisis R. M. Fields odmítá jako „propotratové sofisma“ Buttigiegovu tezi, že pokud se s pro-life Demokraty neshodnou na tom, kde se nachází hranice přípustnosti, pokud jde o interrupce, měli by se shodnout alespoň na tom, že by „tuto hranici měla rýsovat žena, které se to týká“. „Toto sofisma,“ píše Fields, „vychází z principu: pokud se A a B neshodnou na tom, zda je X morálně přípustné, pak by X mělo být povoleno a rozhodnutí bychom měli nechat na té osobě, která má provést volbu. Jenže takový princip je neobhajitelný. Lidé v nacistickém Německu se nepochybně neshodovali na tom, zda Židé mají či nemají právo na život. Připustit příslušný skutek – vybití evropských Židů – však bylo bezpochyby neprominutelnou nespravedlností.“ Další perspektivy možností pro-life politiky v rámci Demokratické strany zkoumá Christopher White, který vkládá opatrné naděje do poněkud umírněnější kandidátky Amy Klobucharové.

Americká skautská organizace Boy Scouts of America mezitím vyhlásila bankrot kvůli žádostem o odškodnění za tisíce pedofilních deliktů. Počet členů organizace poslední dobou stále klesal a s hnutím postupně přerušily spolupráce mnohé církve, v reakci na připuštění homo- a transsexuálních osob do role vedoucích.

V Anglii bude 29. března v návaznosti na středověkou tradici obnoveno zasvěcení země Panně Marii. „Zasvěcení bude provedeno v roce 2020 proto, že povědomí o starobylém titulu Anglie jako ’věna Panny Marie‘ se vytrácí a je tedy třeba je pro tuto generaci obnovit,“ říká Mons. John Armitage, rektor kostela Panny Marie Walsinghamské.

Sophia Martinsonová komentuje vzrůstající podporu hnutí Tradwife: hnutí žen, které se rozhodly veřejně přihlásit ke svému rozhodnutí být „tradičními“ manželkami a namísto pracovní kariéry zůstat v domácnosti a věnovat se rodině. „Nijak nepřekvapuje, že se tento trend setkal se zuřivou reakcí. Kritici jej označili za zpátečnický, nebezpečný a dokonce rasistický,“ píše Martinsonová; ovšem podle ní reakce dosvědčují, že „naše kultura vytěsnila důležitou skutečnost: totiž že šťastné manželství sice nemá nic společného s postavením služky, se službou však má společné všechno“.

Ve své recenzi nazvané „Nepříjemné pravdy“ kritizuje Burkhardt Gorissen novou knihu Lóže a oltář vídeňského kněze, ex-diplomata a vatikánského spolupracovníka M. H. Weningera, který je zároveň zednářem. „Zednář a vatikánský spolupracovník vidí smíření mezi lóží a oltářem – jak je to možné?“ žasne Gorissen (sám obrácený zednář), vyvrací mnohá Weningerova tvrzení a zejména odmítá jeho hlavní tezi, že být zároveň zednářem a katolíkem není žádný problém. „K žádnému smíření nedošlo,“ říká Gorissen a cituje stále platnou deklaraci Kongregace pro nauku víry: „Negativní soud Církve o zednářských spolcích zůstává beze změny, neboť jejich principy byly vždy shledávány jako neslučitelné s učením Církve.“

A na závěr dvě postní úvahy se serveru The Catholic Thing:

Robert Royal kritizuje všudypřítomný kult „bezpečí“ a píše: „Naše životy jsou v Božích rukou, tedy v mnohem lepších rukou, než jsou ty naše. To však znamená, nejen že můžeme čelit nejrůznějším hrozbám, ale že také máme povinnost tak činit, abychom byli tím, k čemu jsme byli stvořeni. Jsem čím dál tím více přesvědčen o tom, že většina z nás selhává ne v základním zaměření k dobru a svatosti, nýbrž v nedostatku odvahy činit to, co je třeba: v soukromí, ale zejména na veřejnosti.“

Helen Freehová pak volá po skutečném postu: „Nedávno jsem si všimla vývěsky v našem kostele, která předkládala neotřelé návrhy postních předsevzetí: ’Chystáte se odříci si čokoládu? Co takhle raději…‘ ­ a následoval seznam: půst od zraňujících slov, od hněvu, sobectví, a tak dále. U položky ’pornografie‘ jsem však vybuchla smíchy. Tato absence skutečně katolického chápání postu by byla vážně směšná, kdyby ovšem tak tragicky nemátla tolik ve víře nevzdělaných katolíků. Hříchům bychom se přece měli vyhýbat vždy – to nejsou dobra, která si dočasně odpíráme jako oběť odevzdanou Bohu. Jestliže jsme si během postu odřekli zraňující slova nebo pornografii, vrátíme se snad k těmto hříchům o velikonočním pondělí zpět? Nemálo lidí dnes opouští tradiční pojetí postu jako odříkání fyzických dober; mnozí to označují za vyčpělé, povrchní, překonané či bezduché. Osměluji se však navrhnout, aby v naší požitkářské době bylo jídlo a pití to první, co si odepřeme. Vynechat skutečné jídlo a skutečné pití z postu, to je jako vynechat skutečné peníze z dávání almužny,“ píše Freehová.

Lukáš Novák