Konec pseudoliberalismu

Podle nich znamená odklon od liberalismu návrat do tmy, z níž jsme údajně vyšli. Dokonce i ti, kteří nejsou nadšeni z jemných laskavostí liberalismu, mají mírnit své naděje na jeho úpadek, aby jeho nástupce nebyl ještě horší.

Mnozí lidé, a to i ti, kteří se považují za konzervativce, se očividně bojí o budoucnost liberalismu, a tato obava má na svědomí špatné chápání této doby.

Neboť diskuze je falešná od počátku. To, co se zde nazývá liberalismem, není vůbec liberalismus, ale jeho pravý opak. Je to liberalismus pouze podle jména, a tudíž neposkytuje žádnou záruku „otevřené společnosti“. Překroucením významu termínů „rovnost“, „tolerance“ a „lidská práva“ přetížila „liberální“ nadvláda v posledních třech desetiletích kostru naší civilizace a zanechala ji oslabenou a náchylnou ke kolapsu.

Měli bychom přestat používat slova jako „liberalismus“, jako by nebyl sám o sobě ironický, jako by jeho údajný smysl pro ctnost a dobrý úmysl nadále platil. Myslím si, že se v našem politickém slovníku stalo nezbytným přidat předponu některým slovům, aby upozornili kolemjdoucí na jejich skryté vykradení. Tři desítky let mluvím o „pseudoliberalismu“. To, čemu říkáme liberalismus, už nestojí zpříma. Jestliže to odumře, bude to důvod k oslavě, ne zděšení.

Používat správné pojmy
Tento pseudoliberalismus je založen na lži: myšlence, že svoboda znamená získat vše, co chci, a dělat si, co chci. Slovy ďábelského okultisty Aleistera Crowleyho: „Dělat, co chceš, ať jediným je zákonem.“ Chvilkové zamyšlení odhalí, že tyto ideje ohrožují samotnou civilizaci. Z povahy věci musí být to, co jeden člověk požaduje, vzato někomu jinému, a dělat si jen to, co chci, bude vždy znamenat náklad pro někoho jiného, nebo nakonec – vlivem složitosti lidských prostředků – pro mě. Na toto téma existují celé filozofické a teologické knihovny, ale ačkoli v současných debatách dominují obavy, o těchto věcech nepadne ani slovo.

Generace šedesátých let, která zavedla tuto nesoudržnost do oběhu moderních společností, nebyla upřímná ohledně vlastních zkušeností s těmito tak vychvalovanými svobodami. A to za sebou zanechalo stopy devastace. Jedním z příznaků je to, že prakticky neexistuje jasné svědectví o omylech pseudoliberalismu, a to nejen v intimní oblasti lidských vztahů, ale i ve vztahu k ekonomice a migraci v moderním světě. Půl století dominovalo toto mdlé myšlení západním společnostem, válcovalo všechno a všechny s pomocí korporátních peněz a vychytralé propagandy. Jeho nesoudržnost byla chráněna před zkoumavými pohledy díky vlivu a dolarům Velkého Toho a Velkého Tamtoho, zkorumpovaným médiím a politické korektnosti. Samozvaní liberálové ukradli idealismus mladých a zapojili je do projektu, který zvnějšku vypadá ctnostně, ale je prohnilý až ke kořenům. Přesvědčili i naše vlastní děti, že globalismus je nezpochybnitelné dobro a že lidskou bezpečnost a pohodu lze zajistit i bez pomoci civilizace, která vlastně umožnila rozvoj těchto kvalit.

Pseudoliberalismus se tak snaží převrátit hodnotový systém někdejší křesťanské civilizace, útočí na její základní instituce a zesměšňuje a cenzuruje její historii. Ospravedlňuje genocidu ve formě potratů a je očividně odhodlaný – někdy nevědomky – přivodit kulturní a morální destrukci Západu, a to s pomocí bezbožného relativismu a uměle vyvolané migrace, odstraněním rozdílných národností a zničením nukleární rodiny.

A i když je to zcela jasně nejnetolerantnější ideologie, která se na Západě objevila od druhé světové války, znaky zániku tohoto „liberalismu“ vyvolávají zděšení i u lidí, kteří by měli být chytřejší. Všichni „správně“ uvažující lidé musí souhlasit, že „populismus“ je špatná věc. Musíme uznat, že i přes své drobné nedostatky nabízí to, co nazýváme liberalismem, „tu nejlepší cestu vpřed“ pro Západní společnosti.

Atentát na dějiny
Liberální progresivismus – abychom ho nazvali přesněji – je vlastně moderní formou kolonialismu, který se šíří nejen teritoriálně, ale uplatňuje svou nadvládu na věčné časy, nestrpí žádné námitky a nemilosrdně trestá své odpůrce. V tomto smyslu je hluboce totalitní a trvá na „jediném nejlepším způsobu“, který nesmí být zpochybněn.

Václav Havel popsal ve svém eseji Příběh a totalita z roku 1987 mechanismus totality jako „atentát na dějiny“, který chce dosáhnout jak „nihilizace minulosti“, tak ovládnutí budoucnosti. Totalita chce odstranit z historie možnosti lidské volby, tajemství a autonomii: dějiny se stávají pevnou sousledností rozvíjejících se nevyhnutelností a úlohou lidských bytostí je pouze smířit se s tím a přijmout svůj úděl.

Jinými slovy, v rámci nového kolonialismu je budoucnost městem, které je už postavené a čeká na svůj přesun. Není tu žádný prostor pro diskuzi nebo nesouhlas. Je již rozhodnuto – a nejsme přitom jen drze informováni nějakou svévolnou lidskou autoritou, ale mechanickým duchem doby, který řídí běh dějin podle neměnných a nenapadnutelných zákonů.

Nyní, a to je jisté, vidíme raná stádia rozpadu tohoto pseudoliberalismu. Tento liberalismus sliboval neomezený hospodářský růst, čímž dokázal svou nesoudržnost: zvyšující se růst nikdy nepřinese zvyšující se štěstí. Ignorace hospodářských cyklů je příkladem pseudoliberální nepoctivosti. Neexistuje žádný slavný konečný cíl.

Tento pseudoliberalismus také slibuje svobodu projevu, zatímco ji omezuje ve jménu zdvořilosti. Užívá sofistikovaného zneužívání jazyka s cílem zakrýt svou vlastní nesoudržnost a přisvojuje si právo potlačovat cokoli, co pro něj představuje významnou hrozbu. Také slibuje stále čistější formy demokracie, ale ve skutečnosti nás vede stále blíže k lůzovládě.

Pseudoliberalismus si nárokuje univerzalizaci lidských práv, ale stačí chvilková reflexe, aby si člověk uvědomil, že to, co tím myslí, není ani v nejmenším univerzální, ale vysoce ideologické překalibrování rovnováhy moci mezi „establishmentem“ a „menšinami“, které jim slouží jako lidské štíty pro vedení nevyhlášené války.

Navíc právě pseudoliberální důraz na selektivní chápání lidských práv je jádrem současného ohrožení budoucnosti Evropy. Protože jestli lidská práva převyšují práva kultury, historie, místa, lokality, domova a srdce, výsledkem bude zánik celé kultury, loajality a důvěry, vytvoření mezikontinentální bezuzdnosti, která odstraní veškerý dřívější řád a soudržnost.

To, co nazýváme liberalismem, útočí na to nejdůležitější v naší tradici společenské solidarity a staví se proti těm hodnotám, které jsme měli za nejcennější – lásku k Bohu, vlasti a rodině – ve prospěch prázdného a bezvěreckého materialismu a pseudozákonů nových ideologií. Součet nedostatků tohoto pseudoliberalismu se rovná obvinění, které zdaleka převažuje dokonce i součet slibovaných výhod, protože se ve skutečnosti rovná popření demokracie, svobody projevu a smysluplné svobody.

Je pravda, že v zákulisí čekají další herci, kteří představují něco ještě více neliberálního, než je současné zřízení. Ale neměli bychom se držet špatného ze strachu, že by mohlo přijít něco ještě horšího. Možná právě tento paradox vysvětluje, proč „liberálové“ stále podporují příliv muslimů do Evropy: je to část „liberálního“ programu rozpadu kultury, tradic a civilizace Západu. Člověk se často musí ptát, jestli „liberálové“ vědí něco o povaze islámu a jeho ambicích, jestli jsou si vědomi toho, že islámský koncept „nevěřících“ je všechny vylučuje z nároku na jejich „práva“. Žádný rozumný člověk by nikdy neobvinil tyto pseudoliberály z prozíravosti. Tady se však překonali v úmyslné krátkozrakosti a hlouposti. Pokud by si chtěli představit, jak to skončí, doporučil bych jim román Podřízenost od Michela Houellebecqa, která vypráví o kapitulaci budoucího francouzského establishmentu před lichotkami islámu.

Otevřenost, tolerance, rovnost a další slepé uličky
Problém ale nespočívá pouze v pseudoliberalismu. Paradoxně se v poslední době mezi konzervativci rozšířila nebezpečná tendence: myšlenka, že všechny nedostatky liberalismu – jako třeba jeho slepý utopický globalismus nebo excesy politické korektnosti – blednou ve srovnání s barbarstvím, pozorovaným ve světě. Chtějí tím říct, že bychom neměli vyvolávat rozruch ohledně toho, co se děje na Západě, ale spíše vyjádřit vděčnost za „otevřenost“, která zde panuje, a „toleranci“, kterou mají liberálové ke svým oponentům. To je rovněž falešné. „Tolerance“ zde stejně jako „rovnost“ znamená něco jiného, než dříve. Kdysi znamenala tolerance nezasahovat nebo nesnažit se potlačovat víru, která se rozchází s tou mojí, ale tato definice ustoupila diktatuře netolerance, v níž je tolerováno vše kromě názorů těch, kdo nesouhlasí s principy pseudoliberalismu.

„Liberálové“ mluví o tom, čemu říkají „liberální pořádek“, jako kdyby jeho ctnosti byly všem zřejmé. To jim umožňuje osvojit si tón morálního svatouškovství. Ti, kteří nesouhlasí, musí ipso facto trpět nějakým druhem patologické zvrácenosti: staví se proti dobru ze strachu, kverulantství nebo něčeho ještě horšího. Ale pseudoliberální smysl pro dobro je selektivní, slouží jeho vlastním zájmům a nemá žádné dobré záměry se svými oponenty. Vidíme to znovu a znovu, a to, co jsme viděli – v rukou bojovníků za sociální spravedlnost, LGBT aktivistů, #MeTooerů a podobně – ukazuje, jak by liberální konec dějin doopravdy vypadal.

Nebuďme tedy natolik vystrašeni, abychom podporovali to, co se konečně rozpadá. Pseudoliberalismus se konečně rozpadá vlivem opožděné odplaty od těch, k nimž se chová s opovržením, a také váhou vlastní nesmyslnosti. Liberální stav věci je tak trochu jako aktuální stav rock'n'rollu: Ačkoli se drží z posledních sil, nikdo si neumí představit, co a jestli vůbec něco přijde po něm. To se zdálo být určitou dobu nejsilnějším trumfem samozvaných liberálů: že skutečně reprezentovali konec dějin. To, co je nyní (často pejorativně) nazýváno „populismem“, vyvstalo, aby zničilo tuto myšlenku.

Tento „populismus“ může v té či oné podobě představovat budoucnost, nebo jednoduše předchůdce něčeho, co si ještě neumíme představit. Ale ať už je to cokoli, zdá se, že je to naše jediná naděje. Volba, před níž stojíme, není mezi „levicí“ a „pravicí“, nebo – ještě méně – mezi „liberály“ a „krajní pravicí“. Není ani volbou mezi pokračováním současného pseudoliberalismu a pádem do islamismu – to první nevyhnutelně ustoupí druhému. Ta volba je spíše mezi civilizací a jejím protikladem. Sotva by to mohlo být vážnější. Nastal čas nechat iluze šedesátých let konečně zemřít.

John Waters, First Things
Přeložila Michaela Vošvrdová