Týden ve světě katolickýma očima - 26. 3. 2020

Tváří v tvář pandemii se portugalští biskupové rozhodli obnovit o slavnosti Zvěstování Páně zasvěcení země Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu a Neposkvrněnému srdci Panny Marie. Španělští biskupové požádali, aby se k iniciativě mohli připojit, na což portugalští biskupové reagovali nabídkou připojení k pobožnosti všem biskupským konferencím světa. K podobnému kroku se rozhodli i biskupové Irska.

K modlitbám vyzývá i kardinál Burke: „Nemůžeme jednoduše přijmout rozhodnutí sekulárních vlád, které se k bohoslužbě staví stejným způsobem jako k návštěvě restaurace nebo závodům v atletice. Mnoho našich kostelů je dost velkých na to, aby se zde skupina věřících mohla shromáždit k modlitbě či bohoslužbě, aniž by porušila pravidla ’sociální distance‘,“ píše Burke a navrhuje i další opatření, která by umožnila vysluhování svátostí, jako např. pravidelnou desinfekci lavic či mřížek ve zpovědnicích.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

poslat dar

300 Kč 500 Kč 1 000 Kč

DAROVAT 500 Kč

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.

OBJEDNAT MONITOR

Matt Hadro varuje před pokušením zakládat v době pandemie rozhodnutí o tom, komu bude a komu nebude poskytnuta péče, na posuzování, čí život má větší a čí menší hodnotu.

Filosof a historik Pietro De Marco kritizuje způsob, jak se Církev vyjadřuje k současné epidemii koronaviru a nazývá jej „epidemií banality“: „Tváří v tvář pokračující globální krizi bychom marně pátrali po vyjádření Církve, „mater et magistra“, které by odpovídalo jejímu univerzálnímu poslání matky a učitelky,“ píše De Marco. „Co se stalo s Bohem Abrahámovým, Izákovým a Jákobovým? Tento Bůh se změnil v jakousi ideální entitu, kterou se moderní křesťan usilovně snaží očistit od veškeré „poskvrny“ ochotou soudit, hněvat se či trestat – a vyrábí z něj tak cosi přeslazeného, z čeho se člověku dělá šoufl. To je důvod, proč slyšíme: ’Bůh s tím nemá nic společného‘. A k tomu podléháme iluzi, že vynechat Boha z historických tragédií je nejen projev úcty, ale také skvělý apologetický tah. Jenže: kdo by v nouzi vzýval Boha, který ’s tím nemá nic společného‘? A on ho opravdu nikdo nevzývá. Současná epidemie je pro nás lekcí, abychom se osvobodili – ’in capite et in membris‘ – z pasti této dusivé církevní rétoriky beze vší hloubky a vzletu, rétoriky, která nenabízí nic než útěšné a uklidňující řečičky. Kvůli něčemu takovému přece jistě nebylo třeba, aby se Boží láska zjevila skrze ono utrpení a kosmickou moc, jež navzdory všemu budeme slavit o Velikonocích!“.

Text, který zveřejnil Sandro Magister na svém blogu Settimo Cielo, okamžitě vyvolal reakce. Profesor Roberto Petrici vyjadřuje názor, že nepochybná změna církevní rétoriky, na niž De Marco poukazuje, je odrazem celkové změny společenského paradigmatu, k němuž došlo po 2. světové válce, a proto Církev sama nebude schopna tento trend zvrátit: může však k budoucí změně alespoň přispět. Pierre Vignon, lyonský kněz, naopak De Marcovi ironicky doporučuje: „Když tolik touží po tom, zakonzervovat mentalitu středověkého člověka, měl by začít organizovat procesí flagelantů. A měl by Vás také požádat, abyste zajistil účast kardinálů Saraha a Burka s jejich vlečkami a prsteny, aby se nabídli jako smírné oběti k utišení hněvu jejich božstva.“

„Kardinál Zen má pravdu: průběh vatikánských jednání s komunistickou Čínou svědčí o konfliktu s Benediktem XVI.,“ píše Magister s odkazem na nedávný spor mezi kardinály Zenem a Re ohledně vatikánsko-čínské dohody. Kardinál Zen vyjádřil podezření, že přijatá tajná dohoda je totožná s tou, kterou odmítl papež Benedikt XVI., kdežto Re prohlásil, že Benedikt XVI. naopak text dohody schválil.

Otec Raymond Souza se ve starším příspěvku obává, že „příští synoda o synodalitě se bude zabývat jen sama sebou“. „Výsledkem čtyř synod během méně než šesti let byl pravý opak původního záměru. Čím více papež František mluvil o vytváření prostoru pro Ducha svatého, tím více byrokratické manipulace vyplouvalo na povrch. Čím více papež zdůrazňoval, že synoda není parlament, tím více různých klik se etablovalo. Tento pontifikát kladl důraz na to, aby Církev vyšla na periferie, synody však odčerpaly obrovské množství energie na vnitrocírkevní půtky. A nyní hrozí, že synoda o synodalitě uzavře celou Církev v sakristii při diskusích o tom, jak si udělat pořádek ve svých vnitřních záležitostech,“ píše Souza a pokračuje kritikou reformy vatikánské kurie: „Minulý týden už reforma dosáhla směšnosti. Vatikán oznámil zřízení nového Generálního Ředitelství Personálu, které bylo popisováno jako ’klíčové na cestě reformy zahájené papežem Františkem‘. O den později však přišla zpráva, že tento veledůležitý nový úřad vlastně zas až tak důležitý není – a vlastně se ani žádný nový úřad nezřizuje: ’Přesně vzato, jde o návrh předložený Svatému otci kardinály Marxem a Maradiagou. Svatý otec bude návrh studovat, a uzná-li za vhodné, v pravý čas úřad zřídí.‘ Navenek orientovaná, na evangelizaci zaměřená reforma kurie dosáhla bodu, kdy války mezi byrokraty dokáží přes noc změnit zásadní reformu v pouhý návrh,“ píše Souza a klade řečnickou otázku: „Co bude následovat po synodě o pořádání synod? Synoda o kurii?“

„Jiné vzory znamenají jiné ctnosti“, vysvětluje Randall Smith ve svém zamyšlení na portálu The Catholic Thing, s poukazem na to, že např. naše statečnost bude jiná, bude-li naším vzorem Achillés, a jiná, bude-li naším vzorem Maximilián Kolbe.