Týden ve světě katolickýma očima - 21. 5. 2020

„Papežovi šlo celý život o to, aby objektivnímu centru křesťanské víry – učení o spáse – se u něj samotného dostávalo subjektivního přijetí a aby toto přijetí bylo umožněno i ostatním,“ píše emeritní papež. „Musíme nacházet vnitřní jednotu mezi poselstvím Jana Pavla II. a základními záměry papeže Františka: na rozdíl od toho, co se někdy říká, není Jan Pavel II. morálním rigoristou. Tím, že poukazuje na zásadní význam Božího milosrdenství, dává nám příležitost přijímat mravní nároky kladené na člověka, i když je nikdy nemůžeme plně uspokojit.“ I životopisec Jana Pavla II. George Weigel zdůrazňuje: „Byl to papež katechismu a papež úcty k Božímu milosrdenství.“

Richard A. Spinello v eseji v magazínu Crisis nazvaném „Jan Pavel Zapomenutý?“ naopak tvrdí, že myšlenkový odkaz Jana Pavla II., uložený například v encyklikách Veritatis splendor, Evangelium vitae a Fides et ratio, Církev nevstřebala. „Až na výjimky většina jeho díla upadla do relativního zapomenutí.“ Podle Spinella je i u papeže Františka a prelátů kolem něj vztah k teologickému odkazu Jana Pavla II. vlažný. „Snaží se smést jej se stolu přímými i rafinovanými metodami, a to zejména pokud jde o sexuální morálku. Když byl Jan Pavel II. svatořečen, papež František jej nazval ’Papežem Rodiny‘. Na synodě o rodině v roce 2014 však byla jeho rozsáhlá katecheze o manželství a rodině prakticky ignorována. Byla zde záměrná snaha zmírnit a změkčit morální hlas Církve v těchto záležitostech. Někteří účastníci zpochybňovali dokumenty Jana Pavla II. jako Familiaris consortio, že jsou ’zastaralé‘.“ Spinello dále pokračuje výkladem metafyzicky založené antropologie Jana Pavla II. jakožto nutného základu morální teologie: „Eroze metafyzické moudrosti v současné církvi nebezpečně podkopala srozumitelnost Zjevení a zatemnila náležité chápání morální teologie. Metafyzické předpoklady o morální významnosti těla, potvrzené v monumentální Teologii těla Jana Pavla II., chrání tuto teologii před podlehnutím mylným principům, z nichž vzešla sexuální revoluce. Etika musí vycházet z precizní filosofické antropologie spolu s metafyzikou dobra: to poskytuje etické argumentaci její přirozený základ.“

Agentura CNA přináší analýzu odborníka na kanonické právo Timothy Olsona zaměřenou na otázku, zda mají biskupové právo – jak v mnoha případech učinili – zakázat podávání eucharistie do úst. Olson s odvoláním na Tomáše Akvinského soudí, že ačkoliv to instrukce Redemptionis sacramentum explicitně vylučuje, mimořádná situace obnáší implicitní dispens z této normy. „Tomáš učí, že každý zákon je zaměřen ke společnému dobru. Na rozdíl od Boha však lidský zákonodárce nedokáže předvídat všechny možné okolnosti; proto mohou lidské zákony v konkrétních situacích někdy společnému dobru škodit, a v takovém případě mohou být dispensovány. V případě nutnosti, kdy je třeba jednat rychle, dokonce dispens působí samotná tato nutnost.“ Proto podle Oslona není v tomto případě nutné, aby od normy Redemptionis Sacramentum dispensoval zákonodárce (papež). „Kanonisté se samozřejmě vždy budou přít o výklad práva; konečnou autoritu má však Řím, a Řím se rozhodne, zda zakročí či ne.“

Francouzská státní rada (nejvyšší instance tamějšího správního soudnictví) zrušila zákaz náboženských shromáždění: „Všeobecný a absolutní zákaz je nepřiměřený a představuje vážné a zjevné porušení náboženské svobody.“ Rada takto rozhodla s ohledem na to, že shromáždění méně než 10 osob jsou jinak povolena. V Londýně zůstávají kostely i mešity zcela uzavřené, z mešit však během nadcházejícího ramadánu bude každý večer znít z tlampačů adhán, muslimská výzva k modlitbě: „Alláh je veliký. Není Boha kromě Alláha, a Mohamed je jeho prorok. Pojďte k modlitbě. Pojďte ke spáse.“ „Proč se obchody otevírají a kostely ne?“ ptá se však Thomas Caddick a podniká mnohovrstevnatou analýzu celého problému z hlediska zdravotních rizik i hodnotových žebříčků.

Susan Brinkmannová varuje před „církevně schválenými“ olejíčky, které prý mají chránit před nákazou novým koronavirem. V lednu 2020 prý Panna Maria, která se zjevila kostarické ženě jménem Luz de Maria de Bonilla, doporučila za tímto účelem tzv. „olej Dobrého Samaritána“; tato zpráva se následně rozšířila po internetu. Brinkmannová poukazuje na podezřelé okolnosti celého případu (včetně manipulací s biskupským schválením) a upozorňuje, že takové oleje byly po staletí užívány při magických praktikách majících zaručit „ochranu“. „Katolíci někdy pokládají ’přirozené‘ prostředky péče o zdraví za lepší, protože jsou to ’Boží dary‘. Ovšem to je sofisma – vše, co existuje, pochází od Boha, včetně vědy.“

A George Weigel ve svém eseji pro magazín First Things ostře kritizuje nový „katolický integralismus“, prosazující myšlenku, že „stát by měl uznat katolicismus jako pravdivý a spojit se s Církví jako tělo s duší“. „Není to nakonec jen taková hra katolických intelektuálů, kteří nikdy nekandidovali ani na starostu? Hra, která ovšem podrývá veřejné svědectví Církve, neboť falšuje její sociální nauku?“ ptá se Weigel.

Lukáš Novák