Týden ve světě katolickýma očima - 4. 6. 2020

Též katolická farnost v Britské Kolumbii se musí zodpovídat před Tribunálem lidských práv z toho, že odmítla poskytnout svůj farní sál pro akci LGBT aktivistů. Církev prý „vyčlenila“ tuto skupinu jako nevítanou v prostorách církve, čímž, jak prohlásil předseda žalujícího spolku Ernie Klassen, „zranila důstojnost, city a sebeúctu členů tohoto spolku, kteří se pokládají za součást LGBTQ+ komunity“. Tribunál nařídil konání řádného slyšení, neboť se podle slov členky tribunálu Kathleen Smith „jedná o komplikovaný případ s mnoha spornými body a šance žalobců na úspěch není zanedbatelná.“

Indický kardinál Oswald Gracias hovořil ve svém kázání přenášeném online o mezích loajality křesťanů vůči státu: „Co je císařovo císaři – těmito slovy se oficiálně uznává autorita státu. Ta pochází od Boha, má však své meze. Ne vše patří císaři – některé věci náležejí Bohu,“ zdůrazňuje kardinál. „Vlády by si měly uvědomit, že duše člověka jim nepatří,“ dodal později pro magazín Crux. „Nemohou například rozhodnout, že interrupce jsou správné a že je každý musí schvalovat.“

Na podobné téma píše Emily Finley: „Nebyla to hlava Katolické církve, nýbrž prezident Donald Trump, kdo nakonec odsoudil tyranské dekrety mnoha státních guvernérů, které prohlásily církve za „nikoliv nezbytné“, zatímco growshopy, prodejny destilátů a potratové kliniky zůstaly otevřeny. Dříve by to, že se Církev ochotně podřídí dekretům hrubě narušujícím její svobodu praktikovat víru, představovalo skandál epických rozměrů. Nyní však Církev svoji veřejnou degradaci až na několik výjimek přijala,“ říká Finley a pokračuje rozsáhlou analýzou situace.

Steve Skojec si klade otázku, co je příčinou rostoucí vlny vystoupení z Církve v mnichovské diecézi. Zodpovědnost podle něj padá jednoznačně na bedra mnichovského arcibiskupa, kardinála Reinharda Marxe, a jeho politiku: „Volání po ženatých kněžích, prosazování de-klerikalizované římské kurie plné ’emancipovaných žen‘, eucharistie pro protestanty, kritika bavorských úřadů za podporu křížů ve veřejných prostorách, uzavírání starobylých klášterů, naprostý nedostatek nových kněžských povolání,“ vypočítává

Skojec. „Jedním z největších kamenů úrazu je pro ty, kdo opouštějí Církev, samozřejmě církevní daň, díky níž se navzdory nízkému počtu skutečně aktivních věřících německá církev topí v penězích. Daň je vynucována pod hrozbou exkomunikace každému, kdo by odmítl dávat své peníze heretikům, kteří německou církev v současnosti řídí.“ Skojec ovšem s odkazem na dokument Papežské rady pro výklad legislativních textů tvrdí, že podobné exkomunikace jsou kanonicky neplatné. „Zdá se, že mnoha německým katolíkům už to došlo, a opouštějí církev jako projev nesouhlasu.“

Guido Horst ve svém komentáři tvrdí, že stejně jako jeho předchůdce, pasuje se i nový předseda německé biskupské konference Georg Bätzing do role „primase Německa“ a snaží se řídit směřování německé církve. „Bätzing se prezentuje jako vizionář, který přivede německé biskupy do Říma, aby tam na synodě s papežem poznatky a závěry Synodální cesty plodně zavedli pro celosvětovou Církev.“ O jaké závěry a poznatky se jedná? Svěcení žen, žehnání homosexuálním svazkům, intercommunio s protestanty, slučování farností do „velkofarností“… „Jen to ještě musí ostatní biskupové synodálně odkývat – a rázem má Vatikán program pro další napínavou synodu,“ píše Horst. Podotýká však, že jde o ztrátu smyslu pro realitu: „Myslí si snad německý předseda, že Římu předepíše to, co se nepodařilo prosadit amazonským biskupům během třítýdenní synody?“ Ne všichni němečtí biskupové jsou ovšem s něčím takovým srozuměni: např. kolínský světící biskup Dominik Schwaderlapp opustil z důvodu „masivního nesouhlasu“ jednu z diskusních skupin Synodální cesty nazvanou „Život v úspěšných vztazích“, na protest proti tomu, že většinově směřuje k odmítnutí sexuální morálky Církve.

V rozsáhlé analýze nazvané „Podivný případ biskupa Ču Pao-jü“ se Michael Warren Davis zabývá situací katolické církve v Číně. „Každý příběh z Číny, bez výjimky, je nějak poznamenán Komunistickou stranou. Vše jí nasákne, je to jako zápach. Visí to ve vzduchu. V tom je patrně vtip totality: chce, aby ji pociťovali zároveň všichni a všude,“ píše Davis. „Uvědomuje si toto všechno Vatikán?“ ptá se dále Davis, poté co popsal rafinovaný nátlak komunistického režimu. „Nedejme se ošálit: to, co probíhá v Číně, není žádná inkulturace. Dohoda o sdílení pravomocí nepovede k počínštělému křesťanství, nýbrž k pořímštělému komunismu,“ varuje Davis. „Biskupu Sanchezovi to možná vůbec nezní tak zle, ale my ostatní se sotva můžeme divit, že muži jako kardinál Zen tuto dohodu tak zuřivě odmítají. Mezi socialismem a křesťanstvím nebude nikdy mír: Peking to ví, nejsem si ovšem jistý, zda to ví i Vatikán,“ uzavírá Davis.

Situaci v Číně komentuje i George Weigel: „Snaha zlomit demokratické hnutí v Hong-Kongu je pouze jedním aspektem široké palety represí, které postihují i náboženské skupiny v pevninské Číně. Represe proti katolíkům pokračují navzdory dva roky staré (a stále tajné) dohodě mezi Svatým stolcem a Pekingem. Po celém světě se zvedly hlasy na podporu statečných hongkongských demonstrantů. Byl mezi nimi i hlas Vatikánu? Pokud ano, patrně jsem jej přeslechl,“ suše konstatuje Weigel.

V článku „Trojský kůň islámu“ popisuje William Kilpatrick infiltraci pro-islámského zaujetí do školského systému ve Spojených státech a v Evropě: „Ostrý zrak profesorů byl zjevně otupen arabskými penězi, které se hrnuly univerzitám a platily jim jejich výzkum a jejich sabatikly. Mnoho profesorů historie, blízkovýchodních či islámských studií mohlo být zkrátka finančně zainteresováno na tom, aby svým studentům vyprávěli pěkné příběhy o islámu. Univerzity se každopádně staly nanejvýš přátelskými vůči islámu a nanejvýš nepřátelskými vůči jeho kritikům,“ shledává Kilpatrick. „A týká se to i středních a základních škol,“ dodává s odkazem na studii o prezentaci islámu ve středoškolských učebnicích. K vnějšímu tlaku navíc prý přistupuje i tlak vnitřní: „Mnoho vysoce postavených osob činí ústupky islámu ne z důvodu zastrašení, ale proto, že chtějí dokázat svoji toleranci. Zvyk ’signalizovat ctnost‘ vskutku vysvětluje mnohé, pokud jde o infiltraci islámu do našich institucí,“ domnívá se Kilpatrick.

Arcibiskup Carlo Maria Viganò poskytl portálu LifeSiteNews rozsáhlý rozhovor na téma mariánských zjevení a dalších zázračných událostí spojených se soškou Panny Marie, k nimž došlo v roce 1995 v italské Civitavecchia. Viganò cituje slova vizionářky Jessiky Gregoriové: „To hlavní sdělení je, že chtějí zničit rodinu, apostaze v Církvi a nebezpečí třetí světové války.“ Panna Maria prý dále prohlásila: „Váš národ je ve velkém nebezpečí. V Římě doléhá temnota čím dál tím více na Skálu, kterou Vám můj Syn zanechal jako základ pro poučování a duchovní vedení svých dětí.“ Panna Maria se prý odkázala in na své zjevení ve Fatimě: „Připravte se na uskutečnění toho, co jsem odhalila svým dceruškám ve Fatimě. Po bolestných létech Satanovy temnoty se blíží léta triumfu mého Neposkvrněného srdce.“ Viganò uvádí řadu známek toho, že zjevení bylo Církví nepřímo uznáno: slavnostní vystavení zázračné sošky k veřejné úctě ve farním kostele, slavnostní zasvěcení města Panně Marii na její žádost, uctění a korunovace zázračné sošky samotným papežem Janem Pavlem II., zřízení diecézního poutního místa aj.

Lukáš Novák