K výročí vydání Summorum Pontificum 7. 7. 2007

Papežové počínajíce samotným sv. Petrem vždy bedlivě sledovali, co Duch říká církevním obcím, a pokud na liturgii něco měnili, vždy jen obezřetně a navenek velmi nepatrně. Zdravému vývoji liturgie v Církvi mají být cizí veškeré zlomy, revoluce, a to ať ve jménu „změněného ducha doby“ nebo naopak „nového objevu“ něčeho, co už zde dávno není (Pius XII. ve své encyklice Mediator Dei tento poslední postoj nazývá „nezdravým liturgickým archeologismem“).

Takovým může někomu připadat rozhodnutí papeže Benedikta XVI., který svým Motu proprio SUMMORUM PONTIFICUM povolil každému knězi (dle určitých, zcela jasně postavených směrnic) opětné slavení liturgie podle forem kodifikovaných Janem XXIII. v roce 1962, nazývané ne zcela přesně, ale už zavedeně „tridentská“.

Ve skutečnosti jde ovšem jen o dlouho očekávanou odpověď na desetitisíce žádostí, které pocházely ať od jednotlivců nebo od skupin stále četněji, a to především z míst, kde liturgická praxe už značně přesáhla mantinely, dané misálem Pavla VI., na který jsme už skoro 50 let zvyklí. Např. v zemích „za železnou oponou“ byla poptávka po „dvaašedesátce“ minimální, zatímco v USA, zemi „bezbřehých svobod“, projevujících se i v oblasti liturgické tvořivosti, je už dlouho „tridentská mše“ samozřejmou alternativou. Jan Pavel II. dal již dvakrát (poprvé v roce 1984 a podruhé v roce 1988) diecézním biskupům právo umožnit skupinám, které o to žádají, slavení mše svaté podle misálu z roku 1962, ale z různých důvodů nebyla tato povolení dávána příliš ochotně. Motu proprio si přeje, aby oba způsoby, jak „nový“, tak „tridentský“ v míru a lásce koexistovaly, samozřejmě za předpokladu, že oba jsou podloženy totožnou vírou v to, čím Eucharistie vždy byla a je. Mluví o „jediném ritu ve dvou formách, řádné (misál Pavla VI.) a mimořádné (misál z r. 1962)“.

Tím se dostáváme k možnému „jádru pudla“. Směrodatné pro víru katolickou je její neměnný obsah, vyjádřený dogmatickými formulacemi. Katolickou definici mše svaté představuje věta, že Mše je pravou a vlastní obětí: Kdyby někdo řekl, že ve mši svaté se Bohu nepředkládá pravá a vlastní oběť, nebo že neobětuje Kristus nám daný k požívání, budiž vyobcován (tridentský koncil ES 1751, II. vatikánský koncil Sacrosanctum Concilium 7,47).

Jelikož se v posledních desetiletích ujaly spíše popisné definice mše svaté „hostina Božího slova, hostina eucharistie“, povědomí věřících se staly blízkými ty formy, které právě tento rozměr hostiny („večeře Páně“) zdůrazňují. Tato myšlenka nebyla cizí reformátorům v 16. století (Luther, Kalvín), kteří právě rozměr mše svaté jako oběti odmítali (a proto nepotřebovali a dodnes nepotřebují svátost kněžství). Do té doby se nikdo nezabýval „problémem“, z jaké strany oltáře vůči věřícím má kněz stát. Jestliže mše svatá je obětí, podávanou Bohu, a oslavou celé Nejsvětější Trojice (!), nemusí mě zajímat, zda knězi vidím nebo nevidím do tváře: stojí v našem čele před Bohem jako zástupce Krista, který přináší nebeskému Otci oběť dokonalou a smírnou za vykoupení lidstva. A hostina eucharistie, přijímaná u bíle prostřené mřížky, jistě má do sebe víc, než mnohé značně „civilní“ způsoby, dnes tolik favorizované. Také liturgická konstituce II. vatikánského koncilu pouze požaduje, aby v rámci aktivní účasti věřící lépe mohli sledovat, co kněz na oltáři koná, aniž by zmiňovala požadavek „obětních stolů“.

Pro toho, kdo vyznává neporušenou katolickou víru, není zajisté problémem účastnit se mše sloužené „čelem k lidu“ nebo „zády k lidu“. Vždycky to bude „čelem k Pánu Bohu“, což je tím podstatným! Mohu být osobně přesvědčen, že určitá forma je „názornější“, a proto ji třeba i vyhledávat, ale to je už opravdu spíš můj problém. Bude-li naopak mě vehementně někdo přesvědčovat, že jen tahle je správná a tamta špatná a zavrženíhodná, je to naopak jeho problém a ne můj.

Stavění „nové mše“ (misál Pavla VI. z r. 1970) a „staré mše“ (misál sv. Pia V., potažmo Jana XXIII.) proti sobě je čímsi naprosto pomýleným a nesmyslným, neboť nezměnila-li se víra, nemohla se (ve své podstatě) změnit modlitba. A tak je třeba určitého „léčebného procesu“, kdy oba způsoby běží vedle sebe a mohou se tak navzájem pozitivně ovlivnit. Charakteristickou pro „starý“ způsob je totální koncentrace na Boha a posvátné věci: kříž, svatostánek; skrytí nejposvátnějších okamžiků do tajemného ticha (např. konsekrace); zcela pevný řád, ukazující na Boží neměnnost, atd. „Nový“ způsob přinesl obohacení stolu Božího slova (přesně v souladu s přáním koncilu) a otevřel cestu širokému (žel někde přímo výlučnému, což skutečným záměrům koncilu odporuje) užití národních jazyků, díky němuž mohou i latiny neznalí věřící rozumět (intelektuálně) vlastně všem modlitbám liturgie. Nový způsob umožňuje (v konkrétně stanovených případech, nikoli dle svévole např. celebranta) i pružnější přizpůsobení potřebám konkrétního společenství – např. volbou biblických nebo i modlitebních textů.

Mnohé nepochopení záměru Benedikta XVI. přináší nešťastné (bohužel stále trvající) směšování problematiky liturgie s problematikou nedovolených biskupských svěcení a Kněžského bratrstva sv. Pia X., založeného arcibiskupem Marcelem Lefebvrem. Tomu by se měla dle mého názoru ponechat zcela jiná platforma.

Jako ilustraci toho, že v podstatě a původním záměru si starý a nový způsob neodporují, uveďme aspoň např. to, že nikde není apriorně řečeno, že „tridentskou“ mši svatou nelze za žádných okolností sloužit jinak, než úplně celou v latině. Ani že není možno ji sloužit „čelem k lidu“, jak tomu vždy bylo u papežského oltáře v bazilice sv. Petra v Římě (směrodatné ve starověku i středověku bylo totiž obrácení čelem k zeměpisnému východu – svatopetrská bazilika má jak známo opačnou orientaci).

A naopak že např. „novou mši“ není nikde zakázáno sloužit „zády k lidu“ (neboť v každém i v nejnovějším misále je v rubrikách uvedeno, co kněz říká obrácen k lidu a co obrácen k oltáři) nebo že nemůže být částečně nebo celá latinsky.

Takže: dejme se obdarovat vším, co nám Církev poskytuje ze svého pokladu věcí nových i starých k našemu užitku, tj. k věčné spáse.

P. Jan Gerndt